Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
V souvislosti s překotným zhoršením euroatlantických vztahů se stále častěji diskutuje potřeba evropského křídla NATO posílit svou obranyschopnost. Tedy potřeba zvýšit armádní výdaje. Jenže řada zemí naráží na velice omezený prostor, který k tomu veřejné rozpočty poskytují. Některé země dokonce už skoro žádný prostor nemají. Problém je tím intenzivnější, čím nižší je ochota lídrů drsnou realitu sdělit svým voličům: Na všechny drahé priority, které jsme si v posledních dekádách vytyčili, nebo které nově vznikly, prostě nemáme.
V ekonomii existuje jeden šikovný a jednoduchý model, pomocí něhož lze názorně ilustrovat, že žádná země není schopna vyrábět všechny užitečné věci, které bychom si přáli. Vždy totiž máme k dispozici jen omezené množství zdrojů, které můžeme využít pro výrobu toho, či onoho, případně nejvíce preferované kombinace toho i onoho. Modelu se říká „guns, or butter“ (zbraně, nebo máslo) a jeho kořeny sahají do dob, kdy se Spojené státy připravovaly na vstup do první světové války.
Později si ekonomové oblíbili přiléhavější výrok „there ain´t no such thing as a free lunch“ (neexistuje nic jako oběd zdarma). V kontextu veřejných financí se tím chce říci, že není možné financovat „guns“ i „butter“, aniž bychom obětovali nízké daně, peníze na něco jiného nebo přijali vyšší inflaci. Jenže ve světle debat z posledních týdnů se tento základní axiom jako by vytratil, nebo byl převálcován lidmi, pro něž je debata o tom, kde na to vezmeme, hloupá, unavující a plytká.
Pojďme si tedy připomenout, v jakém stavu se nacházejí české veřejné finance a jak velké sumy z nich vydáváme na oblasti, jejichž existenci si už bez garance státu snad ani neumíme představit.
Celkové výdaje státního rozpočtu, státních fondů (jako například SFDI) a zdravotních pojišťoven v roce 2024 dosáhly téměř 2,9 bilionu korun (nebo 2900 miliard, chcete-li). To představovalo asi 36 procent hrubého domácího produktu. K tomu přičtěme obsluhu dluhu (cca 100 mld. Kč), která jako první mandatorní výdaj státu předbíhá všechny ostatní.
Suverénně nejobjemnější výdajovou položkou jsou důchody, na něž se loni z veřejných rozpočtů vydalo 710 miliard korun. Následovalo zdravotnictví (525 miliard), školství (265 miliard), doprava (177 miliard) a obrana (153 miliard). Jinými slovy téměř dvě třetiny z oněch 2,9 bilionu korun loni spolykalo jen těchto pět položek.
Zároveň je dobré připomenout jednu drobnost, kterou je ale nutné v debatě o potenciálním navyšování veřejných výdajů brát v potaz: Schodek veřejných rozpočtů v loňském roce dosáhl 2,2 procenta HDP, tedy cca 180 miliard korun. Přesně tak, bavíme se o navyšování výdajů na obranu, dekarbonizaci, energetiku, dopravu nebo školství v situaci, kdy nám ve veřejných rozpočet stále chybí skoro 200 miliard korun.
Pojďme ale počítat dál. Pokud bychom chtěli čistě hypoteticky financovat všechny další prioritní oblasti, o kterých se v posledních měsících a letech hovoří, museli bychom výdaje rok co rok zvyšovat o vyšší desítky, možná nižší stovky miliard.
Abychom splnili „uhlíkové“ a klimatické cíle, ke kterým jsme se v rámci EU zavázali, museli bychom na dekarbonizaci v letech 2027 až 2030 z neevropských a nesoukromých, nýbrž z národních veřejných zdrojů vynaložit 200 miliard korun. Tak velikost těchto výdajů vyčíslila původní verze Národního klimaticko-energetického plánu (NKEP) minulý rok. To znamená najít přibližně 50 miliard korun ročně.
Výstavba jádra nás dle střízlivého odhadu vyjde do roku 2030 asi na 160 miliard korun, tedy dalších zhruba 40 miliard ročně. Každoroční zvyšování obranných výdajů o 0,2 procenta HDP na cílovou úroveň 3 procent HDP do roku 2030 znamená každý rok dodatečných 17 miliard korun. K tomu ještě připočtěme nižší desítky miliard ročně související s možnou výstavbou vysokorychlostních tratí a budováním dopravní infrastruktury prostřednictvím takzvaných PPP projektů. Suma sumárum již hovoříme o více než 100 miliardách korun ročně (v dnešních cenách), které bychom v ideálním případě měli začít vydávat navíc oproti objemu veřejných prostředků, které utrácíme dnes.
Přitom ale chceme, respektive dle národních i evropských fiskálních pravidel musíme, veřejné finance konsolidovat a zároveň je ve veřejné debatě prakticky tabu jakákoli debata o zvyšování daňové zátěže.
Zkrátka a dobře, můžeme počítat zepředu dozadu či zpět, ale bez potenciálně zničujícího tempa zadlužování nemá Česká republika za stávajícího nastavení veřejných rozpočtů dostatek prostředků na to, aby ufinancovala vše, co po ní vyžadují ambiciózní klimatické plány, potřeba zvětšování kapacity energetických zdrojů, náhlá nutnost zvyšovat obranyschopnost vlivem pokračující agrese Ruska vůči Ukrajině, avizované oslabování angažmá Spojených států ve vojenské obraně Evropy, postupné stárnutí populace a nezmenšená poptávka voličů po veřejných službách od zdravotnictví a školství až po záchranáře a vnitřní bezpečnost.
Situace řady evropských zemí, se kterými nás pojí členství v Evropské unii nebo NATO, je z tohoto pohledu někdy i horší. To nás ale nesmí ukolébat, nýbrž motivovat k zesílení debaty o českých, potažmo evropských prioritách, jež hodláme z veřejných prostředků financovat.
