Příští premiér dostane státní pokladnu v lepším stavu než Fiala

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

V rozpočtu na příští rok zbývá dořešit ještě pár „maličkostí“, které dají Fialově vládě zabrat možná víc, než se původně zdálo. Do měsíce však má být hotovo a to hlavní je už jasné – Česko nečeká nic jiného než slušná údržba, což v předvolebním roce vlastně není zas tak málo.

Na obvyklou otázku, jak nejdůležitější zákon roku doopravdy změní životy lidí, je tentokrát jednoduchá odpověď. Nijak zvlášť, skoro vše poběží na setrvačník jako doposud, bez velkých gest a změn, na které už v cílové rovince zkrátka není prostor.

Zásahy, které stály za řeč, už se odehrály. Česku přinesly pár dílčích zlepšení, ale spoustu slabých míst si země s sebou ponese dál. Možná je to další důkaz, že být evropský průměr Čechům tak nějak stačí a žádné radikální zásahy do života raději ani nepoptávají.

I pro příští rok platí smutná bilance, že stát nedokáže pokrýt všechny svoje výdaje z toho, co vybere. A vláda to vyřeší jako obvykle tím, že si půjčí – od bank, zahraničních fondů nebo zprostředkovaně od svých vlastních občanů, jejichž úspory skončí přes banky a fondy ve státních dluhopisech.

Rozpočet má mít schodek 230 miliard, což je po převodu do lidsky představitelných částek tolik peněz, jako by si někdo kupoval auto každou minutu nebo luxusní byt každou hodinu.

Po připočtení ke všem schodkům z minula to také znamená, že Česko na Silvestra 2025 bude dlužit 3,6 bilionu korun. To je dvakrát víc než před covidem a válkou na Ukrajině, dvou zásazích, jaké zdejší státní kasa od listopadu 1989 nepamatuje.

Jen na úrocích, které pro Česko aktuálně činí 3,78 procenta, stát příští rok zaplatí sto miliard.

Asi nejdůležitější zprávou nového rozpočtu ale je, že vláda aspoň minimálně drží svůj hlavní slib a že tempo zadlužování snižuje. Pokud se podaří zalepit díry, které u prvního rozpisu peněz z minulého týdne vyplouvají postupně na veřejnost, schodek má být oproti letošku nižší o 20 miliard. Což je proti předchozím volbám pokrok – stejně tak se dalo jít cestou rozdávání a nekrytého snižování daní, jak to udělal v roce 2020 Andrej Babiš ve spolupráci s ODS.

Drobnou útěchou je, že vyspělé evropské státy se vesměs zadlužují ještě rychleji. A to ne jen v miliardách, ale i v poměru k svému bohatství. Celý český dluh má příští rok povyrůst na 44,4 procenta HDP, což je proti průměru EU jen polovina. Pod průměrem by měl být i nově vytvořený schodek vylepšený přebytkovým hospodařením krajů a obcí.

Tíhu, která tu zůstane příštím generacím, to neumenšuje, ale že by zdejší ekonomika dluhy neutáhla, se také říct nedá.

Nejvíc peněz, tři koruny z deseti, je v rozpočtu vyčleněno na důchody. To je všeobecně známá a trvalá věc, kterou je však užitečné opakovat. Jak připomíná člen Národní rozpočtové rady Petr Musil, mýtus číslo jedna ohledně zdejšího penzijního systému je ten, že lidé si přece u státu na stáří dlouhodobě spoří, což ale není pravda.

„Žádné peníze se nikde neukládají, neakumulují, nezhodnocují,“ varuje Musil. Vybrané pojistné se obratem přepošle seniorům. Ve společnosti, která stárne, jde o letadlové schéma, jehož pádu je potřeba včas předejít.

Pravidelné lednové navýšení, neboli valorizace, bude tentokrát v průměru o 365 korun, průměrný důchod příští rok dosáhne 21 078 korun. Navýšení je menší než v minulosti a odpovídá jednak nižší inflaci a jednak tomu, že současná vláda na rozdíl od té minulé nezvedá důchody víc, než musí.

Poměr tři koruny z deseti zhruba odpovídá tomu, že populační skóre mezi lidmi ve věku 21 až 64 let a lidmi nad 65 let je dnes tři ku jedné. V příští dekádě, až do důchodu začne odcházet silná vlna známá jako Husákovy děti, se tento poměr začne zhoršovat. Až v roce 2060 půjdou do penze mileniálové, poměr má klesnout až na 1,5:1.

Fialova vláda se snažila problém řešit. Její pokus o důchodovou reformu, kromě zásadového postoje k pomoci Ukrajině a ukončení zdejší energetické závislosti na Rusku, bude možná tou nejcennější věcí, která tu po ní zůstane. Škoda, že ji vláda teď v cílové rovince začala sama rozebírat.

Na poslední rok vládnutí má Fialův tým k dispozici o 7,5 procenta víc peněz než loni, poprvé půjde o víc než dva biliony. Vzhledem k ztlumení inflace k dvěma procentům, které už letos nastalo a příští rok má pokračovat, je 7,5 procenta slušná porce navíc. Co by za to běžná domácnost dala.

Víc peněz přijde z Evropské unie, podíl unijních fondů na celkových rozpočtových příjmech vzroste mezi roky 2024 a 2025 z 6,6 % na 7,4 %. Česko má v tomto ohledu zkrátka štěstí, že solidarita bohatších zemí stále funguje a že jsme v období, kdy vrcholí příspěvky na dopravní dotace. Souběžně s tím z Unie proudí nové peníze na obnovu po covidu a zelenou politiku.

To hlavní, co daňového poplatníka zajímá, je ale jeho příspěvek státu. A ten, navzdory někdejším slibům současné vládní garnitury, roste. Z roku na rok skoro o sto miliard.

Částečně je to dáno tím, že konec inflace a dlouho vyhlížené oživení v Evropě jsou faktory, které mají českou ekonomiku příští rok povzbudit. Větší bohatství znamená, že bude i víc peněz ke zdanění. S odstupem se také projeví konsolidační balíček a jeho navýšení podnikové daně z 19 na 21 procent (sice platí už od loňska, ale loňské zisky se zdaňují až letos) nebo minimálních odvodů pro živnostníky.

Obce dostanou do ruky možnost ještě dál hýbat se zdaněním nemovitostí. Platit bude také mimořádné zdanění energetik a bank, které kvůli rozpočtové nouzi pokračuje i po odeznění energetické krize a vláda si z něj pro příští rok slibuje ještě 30 miliard korun. Bez spotřební daně naopak v rozporu se zdravým rozumem zůstává tiché víno, tedy všechno víno včetně toho z dovozu, s výjimkou malé skupiny šumivých vín.

Míra zdanění, neboli daňová kvóta, počítaná jako podíl všech odvodů státu k hrubému domácímu produktu, má zůstat příští rok stejná jako letos na úrovni 33,1 procenta. Je to o jeden bod víc než v prvním roce, kdy Fialova vláda byla u moci.

Je však dobré nezapomínat na kontext, a sice že před jejím nástupem došlo k už zmíněnému snížení daní v rámci rušení superhrubé mzdy. Čisté výdělky tehdy stouply o sedm procent napříč všemi příjmovými vrstvami, paradoxně s výjimkou těch nejnižších.

Rozpočet tehdy přišel skokově o sto miliard, dnes bude tato částka následkem inflace už výrazně vyšší, minimálně na polovině plánovaného schodku. ODS coby spoluautor návrhu tehdy slibovala výpadek dorovnat osekáním přebujelého státu, ke kterému ovšem nikdy nedošlo.

Poslední zvyšování daní je tedy sice porušením slibu, ale zároveň cestou, jak vykolejený vlak vrátit do rovnováhy, když se v dvoubilionovém rozpočtu nedaří najít dost úspor.

Česko si má příští rok ekonomicky polepšit o 2,7 procenta. Tedy víc než letos, kdy se čeká růst jen o  1,1 procenta. Loni ekonomika o 0,1 procenta klesla.

Vláda ráda označuje svůj poslední rozpočet jako „prorůstový“. Jde však spíš o eufemismus pro to, že nechce dopadnout jako Miroslav Kalousek před 12 lety a následkem škrtací zarputilosti prohrát volby.

Tím hlavním motorem ekonomiky nebude vláda a její rozpočet, nýbrž, jak už bylo řečeno, ustupující inflace, na to navázaná větší kupní síla a lepší nálada domácností. A snad i vyšší export v důsledku očekávaného poklesu úrokových sazeb v eurozóně a v USA a následné globálního oživení. Byť to vzhledem k posledním zprávám z Německa může ještě trvat.

Vláda zvedá výdaje na investice, ty jsou však hodně tažené vzhůru armádními výdaji. Z nich se v domácí ekonomice projeví jen část. Investice do silnic rostou, ale jiné, hlavně ty do bydlení, se zase krátí. Alespoň si na to ministr pro místní rozvoj Ivan Bartoš (Piráti) stěžuje.

Ekonomiku povzbudí nárůst platů ve státní sféře. Ministerstvo financí navrhlo v první verzi rozpočtu o víkendu na platy přidat pět procent, respektive sedm pro učitele. Šéf odborů Josef Středula po středečním jednání tripartity říká, že Stanjura slíbil dokonce osm procent pro všechny. Podle Středuly by pak celý balík na platy stoupl o 24,1 miliardy na 301,25 miliardy, což by odborům stačilo – pokud budou peníze rozepsány férově do všech kapitol, což teprve nyní ministři mezi sebou dohadují.

Přidávat víc už vzhledem k stavu zbytku rozpočtu není možné. Státních zaměstnanců neubývá (pro stát už v Česku pracuje každý pátý), zefektivněním aparátu se na platy ušetřit nepovedlo. A dřívější argument odborů, že by se v zájmu ekonomického růstu vyplatilo platy zvednout ještě víc, nefunguje. Ad absurdum by se podle této teorie mohly třeba zdvojnásobit, což by ale šlo jedině na dluh a Česko by se točilo v ještě větším kruhu než doposud.

Slovo „prorůstový“ slibuje víc, než se dá v reálu čekat. V tuto chvíli je česká ekonomika zpátky zhruba na stejné úrovni jako před covidem a válkou na Ukrajině. Kupní sílu mezd se po inflačním zásahu ještě dohnat nepovedlo a na dotažení to nevypadá ani příští rok. O krok dál se půjde dostat až po volbách v příštím roce, kdy už bude mít státní pokladnu v rukách možná někdo jiný.

Dostane ji v lepším stavu, než když tato vláda nastupovala. Ale jestli má přijít skutečný restart Česka místo údržby, rozpočet bude muset vypadat jinak. Otázkou je, jestli většina společnosti něco takového chce a jestli volby v Česku nevyhrává úplně jiná nabídka.