Uvalme válečnou daň na ty, kdo vytvářejí vyšší zisky, říká ekonom

Nová bankovní rada v čele s Alešem Michlem nezvyšuje úrokové sazby, aby neoslabila ekonomiku a nezpůsobila nežádoucí recesi. Upozorňuje také na riziko další eskalace války a dalšího růstu cen energií.

„To je v pořádku, protože centrální banka musí sledovat, kam se bude vyvíjet ekonomika. Ale nesmí se zapomenout na inflaci,“ říká bývalý šéf České bankovní asociace Pavel Štěpánek, který dnes působí jako hlavní ekonom společnosti Fondee.

Postupuje podle vás současný guvernér Aleš Michl proti vysoké inflaci dobře?

Guvernér Michl deklaruje, že chce inflaci nízkou, což bych mu určitě přičetl k dobru. Ale pak už se nám to začíná komplikovat. Komplikuje se to horizontem, ve kterém se má inflace vrátit ke dvouprocentnímu cíli. Ten Česká národní banka prodloužila.

Další problém je, že vznikají další dodatečné náklady, které vyplývají z toho, že inflační prostředí bude trvat déle. Náklady desinflace (zpomalující inflace, pozn. red.) jsou vždycky obrovské, protože pořád čelíme rizikům vysokých inflačních očekávání nebo vnějších šoků, jako jsou v současnosti ceny energií.

Ostatně myslím, že náš společný zájem, všech obyvatel Česka, je, aby inflace poklesla. Takže Michlovi budu fandit. Ale po cestě je mnoho věcí, které jsou k diskuzi a nebyly dostatečně vysvětleny. Například – když s námi tady bude inflace delší dobu, má ČNB spočítány náklady, které naše ekonomika ponese?

Kde vidíte ty největší náklady?

Největší problém by byl, kdyby si naše ekonomika zvykla, že je inflace trvale vyšší. Že se opravdu zlomí přístup všech aktérů v ekonomice, počínaje firmami, zaměstnavateli, zaměstnanci, a bude tady snaha permanentně kompenzovat růst cen. Případně si ještě polepšit nad růst spotřebitelských cen.

Neděje se to ale už? Lidé se předzásobují, nakupují dopředu, aby stihli ještě „lepší“ ceny.

Je to určitě jeden z činitelů, které až doteď tlačily inflaci nahoru. Těch příčin je ale mnoho dalších, které jsou neméně důležité. Když se například podíváme na to, že finanční situace domácností jako celku je poměrně dobrá a z pandemie vyšly dobře, tak to k růstu cen také přispívá.

Je to normální jev, že se v každé krizi odkládá spotřeba nebo investice, a když krize končí, lidé utrácejí či investují víc.

Jak vy osobně se s vysokou inflací vyrovnáváte? Změnil jste svoje spotřebitelské chování?

Patřím k většinové části populace, která měla něco naspořeno a snažila se to utratit. Například jsme si s manželkou letos pořídili krásnou dovolenou v Chorvatsku. Nejsem si jistý, jestli bychom to mohli ještě jednou letos zopakovat. Člověk by přece jen měl mít nějakou bezpečnostní rezervu.

Jinak své chování neměním. Nejsem ve věku, kdy bych chtěl hrát nějaké hry na kapitálovém trhu. Zatím se to tedy u mě nijak moc neprojevuje. Moje spotřeba je ale relativně malá.

Čekal byste od guvernéra Michla víc, například co se týče komunikace směrem k veřejnosti? Kdo jiný by měl veřejnost přesvědčovat, že růst cen poleví a dostane se pod kontrolu?

Mám pocit, že dnes doba přeje tomu, aby se hodně komunikovalo navenek. A aby se komunikovalo způsobem, který není zatížený nějakým odborným žargonem. Spíš se hovoří jednoduše o složitých věcech, což je nesmírně komplikované.

Myslím, že Michl jako člověk, který pracoval v novinách, v sobě ten potenciál nepochybně má. Dovede věci formulovat, má přístup k široké veřejnosti a mimochodem, jak mluvil po prvním zasedání bankovní rady v novém složení 4. srpna, mluvil způsobem, který chce být otevřený a čitelný pro širokou veřejnost. Takto to funguje všude. Pro odborný rozhovor není dost příjemců.

Mimochodem i viceguvernérka Eva Zamrazilová tohle pochopila a chce být otevřená širšímu publiku. Takže myslím, že Michl v sobě určitě tento potenciál má. Ocitl se teď nicméně v pozici, kdy je každé jeho slovo rozebíráno ze všech stran a často může být interpretováno tak, jak ho ani nezamýšlel. Takže leží na něm obrovská zodpovědnost. A on se to musí naučit unést.

Když si vzpomenu, jak začínal guvernér Rusnok, který také přišel na místo guvernéra z pozice řadového člena bankovní rady, tak se také na začátku moc neukazoval. Až postupem času začal chodit do televize a na tiskové konference.

Když nastoupil Rusnok, inflace se nepohybovala kolem 17 procent…

Doba je velmi komplikovaná, velmi volatilní. Je tady vysoká inflace a také riziko recese. Jsou tady velké nejistoty, jak se vyvine válka. To jsou správné argumenty.

Ale ve zveřejněných dokumentech mi chybí, jak chce bankovní rada postupovat, aby dosáhla nízké inflace. Já ty materiály čtu velmi pozorně. Pokud tady dochází k výrazné změně kurzu politiky ČNB, a ta nastala prodloužením horizontu měnové politiky, ačkoli centrální banka tvrdí, že to neudělala proto, aby nemusela zvyšovat úrokové sazby, tak jim tento krok nezvyšovat sazby umožňuje. Z toho je třeba se argumentačně nějak dostat.

Jak to vnímám, že se hodně drží argumentu, že hrozí oslabení ekonomiky a recese, plus nejistot vyplývajících z růstu cen energií a eskalace válečného konfliktu. To je v pořádku, protože centrální banka musí sledovat, kam se bude vyvíjet ekonomika. Ale nesmí se zapomenout na tu inflaci.

Všimněte si, že od nástupu nové bankovní rady úplně z diskuze ČNB i veřejného prostoru zmizel poukaz na nebezpečí stagflace (recese ekonomiky spojená s inflací, pozn. red.). A přece to riziko tady pořád máme. Nezmizely totiž vůbec živné elementy, které inflaci pohánějí.

Zmiňovali jsme, že inflační očekávání, která dál ženou ceny nahoru, jsou v ekonomice už poměrně vysoká. Jak velký je to problém?

Problém inflačních očekávání je rozsáhlejší. Někdy se redukuje na růst spotřebitelských cen versus mzdy, které se navzájem zvyšují a vzniká inflační spirála. Ta inflační očekávání však zahrnují i velké firmy, jsou to také ceny aktiv na finančním trhu, kdy si investoři chtějí zajistit návratnost apod.

Je to mimochodem obrovská potíž, protože ta inflační očekávání jsou značně heterogenní. Přicházejí z různých směrů ekonomiky. Nedají se kloudně změřit. O to větší nebezpečí to je. Inflace tady může být mnohem déle, než si dovedeme představit.

Redukovat tedy debatu na to, abychom teď nezařízli ekonomiku nepřiměřeně vysokým nastavením úrokových sazeb, nelze. Je to jen jedna z věcí, které bychom měli zohledňovat. Měli bychom si také říct, zda jsou současné úrokové sazby pro ekonomiku restriktivní, nebo nejsou.

Podle vás jsou?

Samozřejmě, že nejsou. Měnová politika zůstává uvolněná, ať se nám to líbí, nebo nelíbí, je to tak. Neutrální sazba pro ekonomiku je inflační výhled plus jedno procento. Dnes tedy máme úrokové sazby sedm procent a prognózovaná roční inflace na příští rok je devět procenta, takže jsme hluboko pod neutrální sazbou, která je zhruba 10 procent.

Myslíte, že by se měla angažovat v boji s inflací i vláda, jak mimochodem argumentuje Aleš Michl?

Zcela jistě. Když budeme dělat diagnózu, proč tady inflace nyní je, tak vývoj veřejných rozpočtů je jeden z činitelů. Když chceme inflaci snížit, nemůže to zůstat jen na bedrech ČNB, musí se do toho zapojit vláda a sociální partneři.

Druhá věc je, jak rychle tohle může zafungovat. Vláda může strašně rychle vytvořit deficit rozpočtu a v ekonomice masivně nastartovat poptávku. Nazpátek to jde těžko, protože velice často jsou to výdaje, které jsou podložené zákonným nárokem, a nesmíme ani zapomenout, že vláda nežije v žádném akváriu.

Vláda se samozřejmě učebnicově chová podle politického cyklu a pokud by přestřelila restrikci vládních výdajů, tak se může stát, že po příštích volbách budou ty rozpočty sestavovat jiné strany.

Vláda tedy může hodně pomoci, ale zase bych ji netlačil do nějakých extrémních postojů, ale dal bych jí čas. Bude to prostě chvilku trvat, protože model „honem rychle“ může nakonec havarovat a nevíme, co bude dál.

ČNB na jedné straně masivně intervenuje, aby korunu posílila nebo udržela stabilní. Na druhou stranu říká v prognóze, že oslabí až na 26 korun za euro. Jak to vnímáte?

Tomu se nedá moc porozumět. Když na jednu stranu říkáte, že prodej eur budete využívat ke stabilizaci kurzu, a na druhou stranu současně řeknete, že v horizontu příštího roku koruna oslabí vůči euru na 26. V tom se prostě nedá vyznat.

Kromě toho je to velmi netaktické. To je výzva spekulantům, aby začali levně nakupovat.

Považujete toto riziko spekulace proti koruně za vysoké? Nastoupil jste sice do bankovní rady až po měnové krizi z roku 1997 a působil jsem v ní 1999 až 2005, ale je to podle vás reálné nebezpečí?

Myslím, že nám spíše nehrozí. Míra nerovnováh v ekonomice, která se začala v ekonomice vytvářet někde v polovině 90. let a kulminovala v letech 1997 až 1998, není tak vážná jako tehdy.

Měli jste nerestrukturalizovanou ekonomiku, privatizace finančních ústavů ještě vůbec neproběhla. Byly tady masivní dotace na udržení státem vlastněných korporátních kolosů apod. To je všechno pryč. Máme tržní ekonomiku.

Pravda, máme ekonomiku, která nestačí produkovat zdroje, aby utáhla obrovský státní aparát a sociální výdaje. Máme velké strukturální defekty, protože máme neudržitelný penzijní systém, ale uvnitř v tom jádru té ekonomiky si myslím, že je situace výrazně odlišná. Je propojená s Evropskou unií. Je tu obrovský rozsah zbožové výměny a investic, které k nám tečou apod.

Míra zranitelnosti je samozřejmě velká, protože naše ekonomika je velmi otevřená. Ale na druhou stranu je poměrně pružná.

Jako bývalému šéfovi Bankovní asociace vám musím položit jinou otázku: Jsou zisky českých bank podle vás neúměrné a nezasloužené, jak se nyní debatuje?

Jenom bych chtěl upozornit, že jakákoliv změna úrokových sazeb centrální banky se promítá do hospodářského výsledku, bylo to tak vždycky. Teď je to vidět extrémně, ale není to něco, co by tady nikdy nebylo.

O té dani jsem mnoho uvažoval. Není asi žádné překvapení, že mnoho ekonomů je zásadně proti sektorovým daním. Ministr financí Stanjura ale nedávno někde řekl: „Pojďme tomu říkat válečná daň.“ To se mi líbí.

Protože to je přesně to, co to má být. Tím najednou vymažeme veškeré argumentace, že to jsou nezasloužené zisky a že bankéři s velkým doutníkem a v cylindrech odrbávají svoji ubohou klientelu.

Jsme v situaci, kdy rozpočet potřebuje peníze, tak to pojďme pojmenovat, jak to je. Máme velký problém, je válka, ceny energií v důsledku války ekonomiku poškozují, tak pojďme opravdu někam pro peníze. Ale udělejme to opravdu jenom pro tyto účely. Když to takhle pojmenujeme, těžko proti tomu polemizovat.

Mohlo by to takto projít i u zahraničních investorů, kteří to jinak vnímají velmi citlivě?

Česká ekonomika je velice solidní a investice se zahraničním firmám dlouhodobě mohutně vyplácejí. Čili chceme-li mluvit o válečné dani, tak nechť tedy je uvalena na ty, kdo v dané chvíli opravdu vytvářejí vyšší zisky.

V minulých letech jsme v Česku viděli jednoznačně masivní hypoteční boom. Vy osobně čekáte nějakou korekci nemovitostního trhu?

První věc je, že poptávka po hypotékách v posledních měsících masivně poklesla. To je první indikátor. Zbyl nám jen segment trhu, kde lidi platí cash. Myslím si ale, že pravděpodobně došlo k oslabení poptávky po nákupu nemovitostí za účelem investování.

Ukázalo se, že výnosnost nemovitosti, kterou si pořídíte, je menší, že není tak slibná jako v době, kdy probíhal boom a silná poptávka po nemovitostech. Samozřejmě obětí jsou ti, kteří si chtějí koupit svoji první nemovitost a bydlet v ní. To je jasné.

Jak z toho ven? Nedokážu vymyslet nic lepšího, než že se musí víc stavět. A musí se stavět levněji. Čili jestli tomu rozumím dobře, tak developeři ještě nepřišli na to, že by měli zlevňovat, protože ta poptávka tady pořád ještě je.

To nás nádherně vrací kruhem zpátky k výchozímu tématu, co s inflací a jak tedy nakládat s deformací či změnou v názoru ekonomických hráčů – od domácností přes korporáty – na to, jak se inflace bude vyvíjet.

Jaká je vaše odpověď?

Moje odpověď je jednoduchá. Nemám rád dělení centrálních bankéřů a analytiků na jestřáby a holubice. Jsem spíš pro to, držet se konvenčních přístupů a vnímání toho, jak může měnová politika inflaci potírat. A v tomto smyslu jsem přesvědčen, že čím dříve se nám podaří inflaci srazit dolů, tím lépe se nám podaří vyhojit všechny změny postojů a chování.