Index našeho strachu. Temné předpovědi amerického ekonoma bohužel vycházejí

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Zdálo se, že propad na globálních trzích přechází ve spirálu, která zavede svět do další krize,“ napsal týdeník Economist, když popisoval nedávné dramatické okamžiky z pondělí 5. srpna 2024. Paniku mezi obchodníky na Wall Street probouzely zprávy o poklesu akcií amerických technologických firem a také výpadek na tokijské burze.

Obavy před dalším historickým krachem byly tak velké, že v poledne vyskočil tzv. index strachu VIX na úroveň, jakou měl v posledních třiceti letech pouze na počátku finanční krize v září 2008 a v únoru 2020 po příchodu pandemie covid-19 do Evropy.

Burziáni na Wall Street teď naštěstí panice nepodlehli. Akciový index Dow Jones poklesl uměřeně o 5,2 procenta, během čtrnácti dnů se vrátil na původní úroveň a strach z recese odezněl. „Byl to vlastně malý zázrak,“ komentoval rychlý konec letní epizody komentátor německého Handelsblattu Michael Maisch.

Karambol z počátku srpna ale připomněl, jak snadné je v těchto neklidných časech vykolejit světovou ekonomiku. A tím dal za pravdu předpovědím, které obsahuje čtyři roky stará úspěšná kniha Jamese Ricardse „Nová velká deprese“.

Burzián a lektor řady amerických univerzit Ricards ji napsal pod vlivem šoku, který přinesla první vlna covidu, příliš se však nezabývá epidemiologickým rozměrem krize. Místo toho chladně vypočítává, co má společného ekonomický propad, který nastal počátkem roku 2020, s „dlouhou depresí“ z let 1873–⁠⁠⁠⁠⁠⁠1896 a hlavně „velkou depresí“ z období 1929–⁠⁠⁠⁠⁠⁠1940.

Podstatný je podle autora samotný termín „deprese“. Ricards odmítá školskou definici, podle níž jde o něco podobného, jako je obvyklá recese, jen na rozdíl od recese, která nastane už po dvou čtvrtletích ekonomického propadu, trvá deprese nejméně pět čtvrtletí. Rickards nabízí alternativní výklad. Globální deprese je důsledkem šoku, který zpravidla vyvolá prudký pád akcií na burze. Výpadek financování způsobí potíže firmám a skutečně oslabí hospodářský výkon, především však změní ekonomické chování lidí. „Deprese je chronický stav podnormální ekonomické aktivity bez nějaké popsatelné tendence ke znovuoživení nebo k úplnému zhroucení,“ zní klasická definice Johna Maynarda Keynese.

Velkou depresi uvedlo černé pondělí 28. října 1929. Tehdy poklesl index Dow Jones o 12,8 procenta, den později o 11,3 procenta. Pak následovala dlouhá řada pokusů kurzy akcií oživit, do roku 1932 však jejich hodnota na americké burze poklesla o 89,2 procenta. Ekonomický výkon se ve stejné době snížil o 27 procent. Po krátkém zotavení přišel v květnu 1937 další pád akcií i ekonomického výkonu, který velkou depresi protáhl až do roku 1940.

Rickards vysvětluje, co s tím má příchod současné krize společného. Tentokrát nastalo černé pondělí 24. února 2020, kdy šok na Wall Street vyvolaly zprávy o tom, jak rychle se pandemie covidu šíří v Itálii. První den klesla hodnota akcií „jen“ o 4,3 procenta, ovšem pád pokračoval celý měsíc a akcionáři nakonec odepsali 36 procent. Burzovní kolaps opět rozjel krizi, když ve druhém kvartále 2020 ekonomika poklesla o 28 procent. Tehdy sepsal Rickards svou knihu a nepřekvapí, že ji nazval „Nová velká deprese“.

Rickards stejně jako mnozí další autoři analýz z počátečních dob pandemie mohl pod vlivem covidového šoku přehánět. Ceny akcií se vrátily na předcovidovou úroveň už v listopadu 2020, a za celý rok ekonomika Spojených států poklesla o snesitelných 2,8 procenta. V příštím roce už produkovala víc než před krizí. Tím se však hodnota Ricardsova sdělení zpochybnila jen málo. Při depresi totiž není nutné, aby akcie a ekonomický výkon padaly o desítky procent. „Když je hospodářský systém schopen růst o tři procenta a roste o dvě procenta, pak je v depresi,“ stojí v knize. To lze číst jako předpověď slabého amerického růstu posledních čtyř let, stejně jako stagnace ekonomiky v Česku.

K ekonomickým depresím podle Rickardse patří, že se při nich častěji opakují Jobovy zvěsti o pádu akcií nebo oslabení ekonomického výkonu. To potvrdil pád indexu Dow Jones o 15 procent mezi polovinou srpna a koncem září 2022, tedy v době, kdy se Amerika potýkala s druhou recesí od roku 2020.

Průvodním jevem depresí bývá vysoká nezaměstnanost, která nejen sníží příjmy domácností, ale také probudí obavy z budoucnosti, což v důsledku vede ke snížení spotřeby. Je pravda, že se tentokrát průmyslové státy, a Česko v první řadě, vysoké nezaměstnanosti vyhnuly. Zajistily to vládní intervence, s jejichž pomocí mohly firmy vyplácet mzdy, i když zaměstnanci nepracovali; zároveň se rozšířila nabídka práce ve státních službách. Samotné ekonomice se tím ovšem k růstu nepomohlo, protože produktivita práce podle Eurostatu v Česku i v celé Evropě od roku 2019 stagnuje, respektive vyrostla o půl procenta.

Navíc, navzdory nízké nezaměstnanosti stejně stouply obavy z budoucnosti. Lidé začali šetřit tak, že například v Česku vyrostla míra úspor o dvě třetiny, zato poklesl konzum a investice. Dnes analytici slaví jako úspěch, že se spotřeba vrátila na úroveň před krizí.

Důvodem, proč se podařilo zabránit příliš dramatickému propadu ekonomiky a udržet zaměstnanost i cenu akcií, byly podle Rickardse „finesy hospodářské politiky 21. století“. Už od krize 2008–⁠⁠⁠⁠⁠⁠2013 se americký Fed a další centrální banky drží receptu, se kterým přišli autoři Moderní monetární teorie (MMT) v čele se Stephanií Keltonovou ze Stony Brook University. Podle MMT může stát „tisknout“ neomezené množství peněz, a protože občané dané země zpravidla nemají jiné platidlo k dispozici, budou zvýšené množství oběživa akceptovat. Tím se momentálně vylepší jejich finanční situace i bohatství celého státu.

Ve Spojených státech probíhalo „tištění peněz“ tím způsobem, že centrální banka Fed nakupovala dluhopisy vydané ministerstvem financí. Stačilo kliknout na klávesnici počítače, a k dispozici bylo peněz, kolik bylo třeba. Tuzemský model byl podobný, stačilo prodávat státní dluhopisy komerčním bankám, které při relativně nízkém zadlužení českého státu neměly s nákupem potíže.

Rickards ve své knize tvrdí, že MMT je nekorektním překroucením Keynesovy teorie státních investic, a proto nemůže fungovat. Dopředu varoval, že tištění peněz sice může pomoci akciím na burze, ekonomický růst to však stimulovat nebude, pokud lidé nebudou peníze utrácet a místo toho je nechají v bankách na zlé časy. Jejich opatrné, v principu deflační chování vygumuje efekt, o který vláda „rozhozením“ peněz do ekonomiky usilovala.

Zároveň se může stát, že lidé přestanou věřit hodnotě peněz, které stát tiskne ve velkém. V důsledku pak prudce vyroste cena zboží i služeb, tedy nastane inflace.

Rickards předpověděl, že se paradoxně naplní obě rizika MMT, a měl pravdu. K deflaci (poklesu cen i poptávky) sice nedošlo, přesto společnost ovládl deflační přístup k životu. Tištění peněz způsobilo historickou inflaci, a právě tato inflace přispěla k tomu, že Amerika prošla počátkem roku 2022 recesí a evropská ekonomika stagnovala na podzim 2022 a ještě celý další rok.

Vysoká inflace nakonec donutila centrální banky k extrémně přísné měnové politice. Americký Fed začal z oběhu stahovat „vytištěné peníze“ (tedy prodávat vládní dluhopisy na volném trhu) a zároveň zvyšovat úroky pro půjčky. Základní úroková sazba Spojených států dosáhla loni v červenci 5,50 procenta, tedy nejvyšší hodnoty od roku 2001. Rickards ve své knize takové zdražení peněz předpovídá, zároveň však varuje, že americkou ekonomiku zavede do další krize.

I tato předpověď se trefila do černého. Když guvernér Fedu Jerome Powell odmítl koncem letošního července úrokové sazby snížit, reagoval Wall Street 5. srpna zmíněným vzestupem indexu strachu. V základech obav byla podle komentátorů vyhlídka, že dlouhodobá nedostupnost financí nutně zavede Ameriku do další recese.

Trhy se uklidnily příslibem Fedu, že v září úrokové sazby přece jen sníží, přesto vlivný deník Wall Street Journal upozornil, že Amerika stejně bude muset za rozhazovačnou strategii MMT zaplatit. „Po dlouhém období experimentování s levnými penězi možná přichází éra zúčtování. Velkou neznámou je, jak brzy a jak drsné to zúčtování bude,“ napsal v úvodníku hned 6. srpna. Jinými slovy, návrat k nízkým úrokovým sazbám nemusí v dohledné době přijít, naopak nejde vyloučit další ekonomický propad.

Právě před něčím takovým Rickards varoval: „Když nepřijdou žádní noví investoři, když obrat koncernů klesne, když Fed zjistí, že nově natištěné peníze nepomáhají, pak bude hra u konce a zbude jen strach z budoucnosti,“ napsal před čtyřmi lety.

Kniha Nová velká deprese nabízí také temnou prognózu, jak dlouho může současná depresivní nálada vydržet. Rickards se odvolává na experty z pobočky Fedu v San Francisku, kteří pod vedením Oscara Jorda zkoumali, jaký vliv na ekonomiku mělo posledních patnáct velkých pandemií. Zjistili, že jejich „makroekonomické dopady vydrží asi 40 let“ a že se v té době musí ekonomika smířit s nižšími výnosy. „Musíme se připravit nejméně na 30 let slabého růstu,“ interpretuje stejně vážně Rickards.

Nepropadá ovšem malomyslnosti do té míry, aby v závěrečné části své knihy neposkytl obsáhlé rady zkušeného burziána, jak v této těžké době nejlépe investovat.