Hampl: Hodina pravdy se blíží, kvůli Babišovi máme vyšší ceny a menší růst

Schodek státního rozpočtu lze zkrotit buď tak, že zvyšujeme daňové příjmy, tj. že ekonomika roste, nebo tak, že stát snižuje výdaje a omezuje veřejný sektor. Člen Národní rozpočtové rady Mojmír Hampl se kloní k druhé variantě.

Podle Hampla bychom měli začít vést debatu, zda potřebujeme mít například 40 tisíc policistů a přijímat ještě další. Nebo jestli pokračovat v podpoře stavebního spoření či provozovat některé instituce, ve kterých jsou veřejné peníze, například Českou exportní banku. „To už se bavíme o úsporách v mnoha miliardách korun,“ říká v rozhovoru pro SZ Byznys Mojmír Hampl, dlouhodobý kritik uvolněné rozpočtové politiky vlády, který dříve působil jako viceguvernér České národní banky.

Schodek rozpočtu, který schválila vláda, klesl z astronomických 380 miliard korun na neméně vysokých 280 mld. Nicméně předpokládám, že tento rozpočet hodnotíte v rámci možností pozitivně.

My jsme k tomu dokonce jako Národní rozpočtová rada vydali stanovisko. A říkáme, že to bereme jako první krok na delší cestě k stabilizaci veřejných rozpočtů. Ale první krok.

Já to přirovnávám často k tomu, co děláme my, kteří potřebujeme zhubnout. Máme to předsevzetí, chceme prvního ledna trošku omezit jídlo. To se nám často daří, ten první krok je fajn, ale je důležité, jestli budete dlouhodobě chodit cvičit, jestli dlouhodobě změníte svůj životní styl a jestli se prostě to hubnutí stane dlouhodobou součástí toho, jak žijete.

Ten první krok často bývá jednodušší než ty další.

Klíčové nicméně jsou pro hospodaření státu daňové příjmy. Vidíte riziko například v tom, že letos nemusí být tak vysoké, jak Ministerstvo financí čeká?

Dokonce obráceně. Když se podíváme na makroekonomickou predikci, kterou Výbor pro rozpočtové prognózy jako poradní orgán ministerstva jednomyslně schválil, tak ta predikce počítá s průměrnou inflací 8,5 procenta. Stejně jako teď centrální banka počítá s podobným číslem.

To pro vaše diváky a posluchače znamená, že by v první polovině roku inflace byla zhruba někde okolo desítky a v druhé okolo sedmičky. Čili opravdu výrazně výše, než jak jsme byli zvyklí.

Je to přesně ta inflační daň, kterou platíme. My po dlouhé době vlastně zjišťujeme, co to je platit dodatečné daně jenom díky tomu, že inflace je vyšší a že na DPH na spotřebních daních platíme víc. To je dodatečný příjem.

A na mzdách také.

Samozřejmě, všechny ty položky jdou nahoru.

Já jsem narážel na to, že Česká národní banka výrazně zvyšovala úrokové sazby, aby utlumila tento překotný růst cen. A růst cen vlastně zabrzdíme, jenom když zabrzdíme celou ekonomiku. Ptal jsem se na to, jestli z tohoto důvodu vidíte nějaké riziko zpomalení ekonomiky?

Zabrzdíme, jenom když budeme brzdit příliš. Teď je potřeba brzdit, protože evidentně ekonomika je nad potenciálem a jsou tam poptávkové inflační tlaky, které tlačí ceny nahoru. Ty je potřeba zbrzdit. Ale to pořád neznamená, že se musíme dostat do recese. Také vidíte, že všechna analytická pracoviště pořád předpokládají pro letošek růst. Takže brzdit, ale ne zatáhnout za ruční brzdu.

Premiér Petr Fiala opakuje, že nechce zvyšovat daně. Napadá mne logicky tedy jediná věc, že ekonomika bude muset růst velmi rychle, aby se zvyšovaly státní příjmy. Aby se schodek mohl nějakým způsobem dál snižovat.

Opakovaně se objevuje otázka, jestli je veřejný sektor ufinancovatelný z existujících příjmů. A já říkám: „Ano, když bude menší.“ A otázka potom směřuje na politickou elitu, jestli je připravená veřejný sektor systematiky zmenšovat.

Proto říkám, že hodina pravdy vlastně není ten stávající návrh nového rozpočtu na rok 2022. Ale ta hodina pravdy přijde s návrhem rozpočtu na rok 2023. Protože spousta věcí, které se dají udělat v rozpočtu letošním, už příští rok udělat nepůjde. A aby z toho bylo něco systematického, setrvalého, dlouhodobého, tak budete muset udělat trošku víc.

Vidíme, že to je obrovský problém. Stát tedy extrémně bobtná a cesta zpátky k jeho snižování, zmenšování je extrémně bolestná a náročná i politicky?

Samozřejmě. Je dobře, že tuhle větu říkáte, protože si myslím, že za poslední dva nebo tři roky jsme si ji vlastně ve veřejném prostoru přestali říkat. My, díky tomu, že jsme soustředili velkou část veřejné debaty na covid-19, jsme zapomněli na to, co se odehrává kolem a co se odehrává třeba na úrovni státu a veřejného sektoru.

My jsme zapomněli na to, že stát se za pouhé čtyři roky zvětšil o polovinu. Že třeba systém zdravotního pojištění má příjmy o 40 procent vyšší, než měl jen před třemi lety. To jsou obrovská čísla. A my jsme je vytěsnili z debaty. My jsme přestali řešit to téma, že stát ohromně bobtná a sílí. A je dobře, že poprvé s tímhle návrhem rozpočtu se znovu toto téma vrací do nějaké rozumné veřejné debaty. Ale nejenom do debaty, ale i do konkrétní praktické politiky.

Já si opravdu nemyslím, a Národní rozpočtová rada si opravdu také nemyslí, že toto tempo expanze státu je udržitelné. Není, samozřejmě v českých podmínkách.

A přesně jak říkáte, zeštíhlovací kúry jsou vždycky bolestivé. Vždycky to nějak zasáhne veřejný prostor, ale teď jsme ve stavu, kdy samotné brzdění toho tempa, myslím, způsobí maximálně to, že se o tom povede veřejná debata, ale nezpůsobí to, že by lidé měli pocit, že se jim veřejné služby zhoršují.

Vidíte nápravu hlavně v redukci státního sektoru? Mezinárodní měnový fond třeba navrhoval znovu napravit například zrušení super hrubé mzdy?

Ano, ten strukturální schodek je problém a znovu ano, je to schodek, který máme bez ohledu na to, jestli se ekonomice daří, nebo nedaří. To je přesně ta definice. A já nebudu měnit to, co jsem konec konců u vás tady říkal loni, myslím si, že na stávající velikost veřejného sektoru ty příjmy nestačí.

A pak máte dvě cesty. Buď zvyšovat příjmy, anebo dál omezovat veřejný sektor. Jestli se dá omezovat, a ptáte se mě jako makroekonoma, jestli se dá omezovat, tak já říkám: „Ano.“

Ale znamená to prostě začít uvažovat o veřejných financích trochu jinak než do této chvíle. Například začít si klást otázky, které vy mi tady kladete. Jestli je udržitelné pokračovat v tom, jak pokračujeme?

Jestli – a teď vám řeknu konkrétní věci – jestli je fajn pokračovat dál třeba v podpoře stavebního spoření tím způsobem, jakým to děláme? Jestli je dál potřeba držet některé instituce, ve kterých máme alokované veřejné peníze jako kapitál? Jako například Česká exportní banka. Už se bavíme o mnoha miliardách korun, pokud změníte optiku, tak najednou uvidíte, že se dá udělat spousta věcí. My jsme si jenom zakázali ty otázky klást, protože jsme vlastně přestali vést debatu o té expanzi veřejného sektoru.

Vy jste navrhoval například i redukci počtů policistů, kterých máme v Česku na 40 tisíc.

Minimálně otevřít tu debatu, protože vlastně nikdo se nedívá na vývoj počtu policistů v čase. Nikdo ho neporovnává s tím – podle policie – optimálním počtem policistů, který bychom měli mít, který je až 45 tisíc. Což je mnohem víc, než jsme měli kdy za poslední léta. My to pořád máme jako ultimátní, konečný, správný cíl.

Ale nikdo se neptá na to, jestli je to nutné, jestli je to potřebné, jestli to skutečně zvýší společenský nebo veřejný statek, který se jmenuje bezpečnost, když budeme nabírat další lidi. A konec konců je při vyčerpaném trhu práce ani nejsme schopní sehnat.

My jsme si tyto otázky přestali klást. V posledních letech, když se podíváte na veřejnou debatu, tak pokud stát rostl, tak se vlastně o tom nevedla žádná debata. To je jednoduché. Všichni jsme černí pasažéři – když to platí někdo jiný a mně klesají daně, fajn. Ale teď si musíme už prostě přiznat pravdu. Nejsme černí pasažéři, my jsme ti, kteří veřejný sektor platí, a není to do nekonečna udržitelné tak, že on bude expandovat a příjmy veřejného sektoru budou klesat.

Nastoupil jste do Národní rozpočtové rady v lednu. Jsou právě tyto věci váš cíl, který chcete za svoje funkční období prosadit?

Kdyby se podařilo kormidlo té velké lodi, což je Česká republika a české veřejné finance, o pár stupňů otočit, tak i těch pár stupňů, to víte z filmu Titanic, těch pár stupňů by vám umožňovalo nenarazit na tu kru.

A já beru Národní rozpočtovou radu jako toho posledního stojícího u propasti, který říká davu: „Prosím, sem už neběžte, tady už je to nebezpečné.“ Proto konec konců jsem přijal i tu misi, přestože jsem sám – a říkám to tady vaším posluchačům, divákům, čtenářům upřímně – měl na začátku pocit, že možná Národní rozpočtová rada s tím množstvím kompetencí ani není nezbytně nutná. Ale to jsem si neuměl představit, co se stane za poslední dva roky. Najednou se zdá, že jako auditor veřejných financí, jako ten, který nastavuje zrcadlo, který říká, jaká jsou správná čísla, který udělá to srovnání s ostatními, vlastně nutný je.

Protože tím, že jsme za poslední léta vypnuli tuto debatu, tak jsme přestali vnímat problémy a tendence, které tam jsou. A ty tendence jsou problematické.

Ty problémy mají svůj původ v minulosti, hlavně v pandemii a v minulých vládách. Jakou podle vás minulá vláda udělala největší chybu? Byla to třeba ona masivní podpora firem i obyvatel, která se ukázala ze zpětného pohledu přehnaná a do velké míry může za současnou inflaci?

Částečně. Ale ten problém byl jiný. Ten problém byl v tom, že my jsme rozhazovali relativně hodně. Ale těm zasaženým sektorům jsme zase nepomáhali tolik. To je téměř umění zkombinovat toto dohromady. Takže když se podíváte na mezinárodní srovnání, je to smutné.

Musím to říct jako hrdý Čech a patriot, opět jsme v těch špatných časech ukázali, že prostě my ty špatné časy nezvládáme. My hodně zvládáme ty dobré, tam umíme běžet rychleji než ostatní. V těch špatných zase brzdíme, nebo zažíváme horší časy než ostatní.

Takže když se podíváte jenom na ten velký obrázek, tak ve špatných časech jsme si za větší nárůst dluhu koupili menší hospodářský růst a víc mrtvých a také vyšší inflaci.

A je to proto, že jsme prostě část těch peněz utráceli opravdu ne tak, že by pomáhaly zasaženým, ale prostě jsme je rozhazovali, protože to bylo politicky výhodné a protože to přinášelo nějaké body. Nebo bylo zdání, že to přináší nějaké body. A říkám, tohle vždycky funguje v krátkém období, vidíte to v okolních zemích, ty tendence jsou všude. Ale prostě ta budoucnost se vás nakonec vždycky zeptá. A nás se už zeptala.

Jste optimista co do zkrocení inflace? Rozkolísaná měna může být obrovský problém i pro budoucí hospodářský růst. Pro státní dluh je to samozřejmě dobře, ale pro hospodářský růst do budoucna to může být velký problém.

Samozřejmě. Cenová stabilita je jedním z ekonomických obecně uznaných základních principů nebo základních podmínek toho, aby se hospodářství mohlo zdravě vyvíjet.

My ji teď nezažíváme, a proto je vlastně naprosto nezbytně nutné, abychom se k cenové stabilitě vrátili. Konec konců, my jsme země, která je ve střední Evropě, ale i v Evropě, typická tím, že je makroekonomicky nestabilní. Já věřím, že i s tím obratem ve veřejných financích, i s tím, co dělá centrální banka, se vrátíme, byť to může chvilku bolet, ke stabilitě. A ta stabilita je to, co zajišťuje dlouhodobé bohatnutí.

Takže jste optimista, že inflace bude v druhé polovině roku klesat?

Doufám. Kdyby mělo platit, že inflace ani ve druhé polovině roku neklesne, tak budu mít pocit, že máme opravdu velký strukturální problém.

Při vyšších sazbách, které teď zaváděla ČNB, se bude zvyšovat také částka, kterou musí stát platit za svůj dluh. Vidíte i tohle jako riziko?

Přesně proto lidé jako já, nebo v minulosti Národní rozpočtová rada, varovali před extrémním nárůstem dluhového břemene. Protože velké dluhové břemeno také znamená, že ten nejdůležitější mandatorní výdaj, ten první mandatorní výdaj, který se jmenuje náklad na obsluhu dluhu, vám extrémně poroste. A bude vytlačovat všechny jiné výdaje.

A pokud by někomu teď přišlo, že vyjádření o prvním mandatorním výdaji je extrémní, tak já vám garantuju, že to je první mandatorní výdaj. Protože vašim věřitelům vždycky musíte zaplatit. To dokonce předbíhá i důchody, i platy státních zaměstnanců. Věřitelům musíte zaplatit, to je prostě jako v rodině, jako ve firmě.

A když vám tenhle mandatorní výdaj narůstá, tak přirozeně omezuje všechno ostatní. A přesně proto je potřeba, abychom se vrátili zpátky do stavu, kdy tento výdaj nebude předmětem veřejné debaty, jako poslední desítky let nebyl. Protože nebyl problém.

To, že se o něm bavíme, to, že se na něj novináři ptají, i vy se na něj ptáte, znamená, že ten náš problém trochu narůstá. Ne extrémně, já nechci nikoho děsit, nejsme v žádné světové katastrofě a nejsme v dluhové katastrofě.

My se snažíme té dluhové katastrofě vyhnout, snažíme se jí předejít a vyhnout se i tomu, co vy říkáte, aby náklady na obsluhu dluhu nebyly tak velké. Příkladem je jih eurozóny. Dluhy mohou znemožňovat normální fungování státu a dokonce mohou vyžadovat to, co v Evropě už nastalo. Když už země není schopná se zadlužit sama, protože je přes všechny limity, no tak vytvoříte panevropský dluh, za který potom ručíme i my jako země, která tak předlužená není. A to v Evropě nastalo. Já myslím, že to není správný a dobrý vývoj.

Bude ale zodpovědná i Evropa? Je to přeci jenom náš největší exportní trh. Moc optimisticky tady nemluvíte.

Nemluvím. Protože si všímám toho, co se děje v evropské debatě. A evropská debata se teď v zásadě vede o tom, že fiskální pravidla, která jsme měli v minulosti, už dnes většina zemí EU nedodržuje. Třeba s výjimkou nás. A ta dluhová kritéria nejsou dodržována.

Vede se debata, jestli ještě dál nezměkčit. A když vidím, že i na úrovni Německa už jsou takové náznaky, že jistý typ veřejných výdajů, třeba ty, které souvisí s klimatickou politikou nebo s uhlíkovou neutralitou, by se vůbec nemusely počítat jako veřejné výdaje. Mohly by být vyřazeny z těchto kritérií. To znamená, že na klimatickou politiku bychom dělali nové dluhy, kterým bychom ještě neříkali standardní veřejné dluhy. Takto jsem mírně nervózní.

A máte pravdu, že to je něco, co nás může potom velmi, velmi ovlivnit. Ale ať je to, jak je to, stejně na konci dne záleží na tom, jak si vede každá ta země sama za sebe. Protože každá se financuje sama. Každá udává své vlastní dluhopisy, a nakonec je důležité, jestli ta země je schopná financovat sama sebe, svoji existenci, nebo ne.