Článek
Redakce Seznam Zpráv vybrala do Fóra čtenářů nejzajímavější názory z diskuze u nejnovějšího dílu podcastu Markéty Bidrmanové Ve vatě na téma investice pro zajištění na důchod.
Adolf Boleslav: Domnívám se, že pro dvě třetiny lidí s podprůměrnými příjmy žádné spoření ani investice nezajistí slušný důchod. Přesvědčovat o spoření takové lidi v mladém věku, kdy mají děti a zařizují si domácnost, je nesmysl. Kdo nemá nadprůměrné příjmy, není schopen žít život na slušné úrovni a zároveň se sám na důchod zajistit. Podle mého zatím nikdo nevymyslel nic lepšího než průběžný důchodový systém založený na tom, že se ekonomicky aktivní lidé postarají o své rodiče a prarodiče. Bohatí ať si ke státem zaručenému důchodu naspoří, ti ostatní ale nemají šanci.
Martin Šrámek: Mám lehce nadprůměrný plat. Manželka spíše podprůměrný. Celý svůj výdělečný život dáváme oba dva deset procent z čistého příjmu měsíčně na podporu jedné církve, která působí v mém regionu a dělá velmi dobrou práci. Navíc občas podpoříme jednorázově nějakou charitativní sbírku. Obě děti vystudovaly VŠ, za naší finanční podpory. Žijeme v rodinném domě zrekonstruovaném zhruba za 1,65 milionu Kč. Docela hodně cestujeme. V nákupech se nijak neomezujeme, levné šunty nekupujeme. Máme dvě auta, dobře vybavenou domácnost. Oba máme důchodové spoření, zainvestováno v akciích, nakoupeno nějaké investiční zlato, na účtu sedmimístnou částku. Nepijeme, nekouříme, nekupujeme blbosti, nechodíme na nesmyslné pařby. Přátel a aktivit máme víc než dost. Peníze nám nikdy nechyběly. Můžete mi laskavě, lidi zlatí, vysvětlit, kam ty prachy rvete, že máte furt málo? Fakt by mě to zajímalo.
Rudolf Glaser: Problém je v tom, že ten systém je neudržitelný a nikdo s tím nic nedělá. Současní důchodci si většinou nešetřili nic, je jich stále více a více, a aby jim neklesala kupní síla, tak zvolí kohokoliv, kdo jim slíbí navýšení. Budoucí důchodci si nemají z čeho našetřit a jsou rádi, že vyjdou. Až budou v důchodu, tak už bude i pro ně pozdě. A smyčka se utahuje víc a víc. Nejlepší bude průběžný důchodový systém zrušit a nechat lidem peníze z jejich výplat, které jim stát bere a přerozděluje. Ať se každý postará sám o sebe a o „své důchodce“. Navíc je to motivace k tomu, mít hodně dětí, protože se o vás někdo postará.
David Vítek: Mám solidní příjmy, dlouhodobě nad průměrem, ale že bych v 65 letech měl disponibilní částku 4,5 milionu v dnešní hodnotě, to nevypadá. Leda tak žít na periferii, bez dětí, nikam nechodit. Nezapadá mi do toho minulost, nebyly vždy výdělky tak komfortní. Spousta lidí byla ráda, že vyjde, pokud měli rodinu a chtěli normální život. A ty investiční produkty pro veřejnost, to donedávna bylo hodně riskantní. Jako OSVČ si umím představit, že té částky dosáhnu, pokud mě cestou k důchodu nepotká nějaký malér nebo vlastní chyba. A to je spíš o štěstí než o výpočtech.
Pavel Michera: Sám osobně jsem příklad, že to jde. Začínal jsem před 11 lety s investicemi do akcií. Nejdřív si našetříte, koupíte akcie a dividendy zpět reinvestujete. Za dividendy si kupujete další akcie, tím pádem už ty částky lze regulovat. Ano, záleží na disciplíně a kontrole emocí. A na dlouhodobosti. U mých akcií je mi v podstatě jedno, kolik jsou ty denní pohyby, dlouhodobě rostou. Dividendy zůstávají. Už teď mám slušný pasivní příjem ve formě dividend každý měsíc. Ano, pro některé pochybovače – v USA existuje 76 společností, které vyplácejí dividendy každý měsíc. Ty ostatní v drtivé většině každé tři měsíce.
Ivan Kratochvíl: Celý aktivní život se snažím zajistit se sám, až nebudu moci pracovat. Přijde mi to naprosto normální. To sociální, které si platíme, je almužna, ze které při inflaci přece nemůžeme na stáří chtít, aby nás někdo živil. Kdo si tohle neuvědomuje, bude v důchodu hladovět a nadávat. Ale taková je bohužel valná část našeho národa. Bohužel. Většinou jsou to ti, co říkají: já celý život poctivě pracoval a teď mám malý důchod. Je to jen a jen jeho chyba.
Miroslav Vinkler: Dobrou otázkou je, zda se šetřit na důchod vůbec vyplatí? Na mysli mám neustále se prodlužující odchod do důchodu, který by naše třicátníky měl potkat asi v 70 letech. Vezmu-li věk dožití cca 80 roků, bude mi zbývat deset let života. Z toho pět let se dá mluvit o době, kdy mohu ještě jakž takž něco dělat, dalších pět let už je o smutném dožívání. Pokud jsem si během produktivního věku pořídil nemovitost (byt, dům, zahradu, chalupu), mohu jejím prodejem získat pohodlný polštář na dožití. Navíc naštěstí platí pro všechny, že peníze si s sebou do hrobu nevezmeš.
Fórum čtenářů
Redakce Seznam Zpráv vybírá nejzajímavější příspěvky z diskuze čtenářů (některé mohou být redakčně kráceny). Zajímají nás vaše názory na aktuální témata a vážíme si diskutérů, kteří debatují slušně, k věci a dodržují kodex diskuzí SZ.
Své postřehy k tématu můžete redakci Seznam Zpráv také psát na e-mail forumctenaru@sz.cz.
Bohuslav Mraček: Tak na stát rozhodně nespoléhám. Vytvářím rezervy. Jak hotovostní (hotovost bude vždy důležitá bez ohledu na inflaci), ale také investuji. Jelikož je mi 53 let, tak mám ještě spoustu času nějak se zajistit. Ale moje hlavní snaha bude pracovat do 70 let. Myslím si, že bez toho to nepůjde. Období ekonomické neaktivity musí být co nejkratší.
