Článek
Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.
Ministerstvo financí finišuje přípravy jedné z největších změn penzijního spoření za poslední dekády. Ve hře nejsou jen nižší poplatky pro penzijní fondy a vyšší výnosy pro střadatele. Bojuje se i o to, kam české peníze na penzi potečou.
Podoba nového spoření na penzi už byla podle informací Seznam Zpráv Byznys blízko finále. Tento týden ji mělo Ministerstvo financí představit na tiskové konferenci. Po jednání s Českou spořitelnou, která provozuje největší penzijní společnost v zemi, se ale oznámení reformy odložilo.
Jedním z hlavních bodů sporů jsou investice do takzvaných reálných aktiv – tedy dostupného bydlení, sociálních služeb nebo zdravotnické infrastruktury. „Máme velmi dobrou příležitost nastavit znovu parametry penzijního systému tak, aby lépe sloužil jednotlivým účastníkům, střadatelům. Aby z něj měli vyšší výnosy, aby byl efektivnější, to znamená, aby byl poplatkově méně náročný a zároveň aby pomáhal české ekonomice,“ říká generální ředitel spořitelny Tomáš Salomon.
Má to ale háček. Na investice do „cihly“ chce Česká spořitelna speciální režim poplatků. Vybrat konkrétní projekty pro investice a spravovat je je totiž náročnější než jen kopírovat sadu akcií.
Kromě klasických poplatků za správu a poplatků, které se odvíjejí od výnosů fondu, by šlo o další poplatek navíc. „Za správu těchto typů investic je běžný tržní standard, že se pohybují mezi jedním a jedním a půl procenta ročně. Na tyto poplatky by měla být výjimka,“ říká Salomon.
Schillerová chce výraznější zlevnění
Právě tady se ale střetává vize Spořitelny s cílem Ministerstva financí. V současném nastavení odvádějí účastníci doplňkového penzijního spoření poplatek za správu v průměru kolem dvou procent ročně. V dlouhém horizontu přitom právě vysoké poplatky podle ekonomů ukusují obrovskou část budoucích úspor, v některých scénářích až polovinu konečného majetku střadatele.
Spořitelna sice tvrdí, že i díky nové struktuře chce celkové poplatky srazit zhruba na polovinu, tedy na jedno procento ročně. Podle zdrojů Seznam Zpráv Byznys si ale ministryně financí Alena Schillerová představuje ještě razantnější změnu. Penzijní spoření slíbila před časem „výrazně“ zlevnit.
Ve výsledku se tak spor netočí jen kolem toho, kolik budou fondy klientům vydělávat, ale i kolem otázky, kdo zaplatí ambici financovat z penzijních peněz dostupné bydlení a sociální infrastrukturu. Zatímco ministerstvo tlačí na co nejnižší náklady pro střadatele, Spořitelna argumentuje, že bez vyšších poplatků nebude možné podobné projekty vůbec realizovat.
Konkrétní výši nových poplatkových maxim zveřejní Ministerstvo financí v příštích týdnech, aby se předloha dostala na začátku léta do Sněmovny a mohla začít platit od příštího roku.
Právě na tom, jak velká část penzijních úspor může do podobných projektů téct, se ale jednání zadrhla. „Na čem možná zatím není shoda, je, jestli a kolik procent z toho celkového objemu peněz, které jsou v penzijním fondu, by mělo být možné investovat do lokální ekonomiky,“ připouští Salomon.
Spořitelna navrhuje model 80 na 20. Osmdesát procent peněz by mířilo do dynamických akciových strategií, dvacet procent mimo jiné do „cihly“.
„My bychom chtěli, aby minimálně 20 procent z toho, co spravují penzijní fondy, bylo možné investovat například do dostupnosti bydlení nebo do budování seniorských domů a domů s pečovatelskou službou,“ říká Salomon. Dostupné bydlení už podle zákona penzijní fondy zainvestovat smějí, do domů seniorů a pečovatelských domů by chtěly investovat nově.
Kdo má platit dostupné byty?
Otázkou ale je, zda mají nedostatek dostupných bytů či lůžek pro seniory a lůžka s pečovateli financovat právě střadatelé na penzi ze svých vlastních úspor i skrze vyšší poplatky.
Tomáš Salomon připouští, že výnos kvůli tomu bude nižší, ale tvrdí, že investice do nájemního bydlení nebo sociální infrastruktury nejsou charitou, ale běžnou diverzifikací. „Výnos z tohohle typu aktiv je na úrovni pěti až šesti procent a vyvažuje právě tu akciovou složku, která velmi často fluktuuje,“ argumentuje.
Podle materiálu České spořitelny, který mají Seznam Zprávy k dispozici, by mohla skupina do české ekonomiky vložit až 35 miliard korun z penzijních úspor. Skupina mluví o financování až tří tisíc bytů s dostupným nájmem v příštích čtyřech letech nebo o vzniku pěti tisíc lůžek sociální péče.
Podobné projekty už jsou v běhu. Podle Salomona skupina investovala do dostupného bydlení téměř pět miliard korun a má zhruba 700 dokončených bytů. Ty se pronajímají asi o pětinu levněji než u běžných tržních nájmů. „Máme je bez problémů obsazené,“ říká Salomon.
Pokud fond pronajímá byty pod tržní cenou, znamená to zároveň nižší výnos z investice a tedy potenciálně i nižší zhodnocení peněz střadatelů. Jinými slovy: část „sociální“ slevy na nájmu ve výsledku nehradí stát ani obec, ale klient penzijního fondu prostřednictvím nižšího výnosu svých úspor. Penzijní spoření má přitom primárně maximalizovat důchod budoucích penzistů, nikoli řešit bytovou politiku státu.
Bankovní incest?
Model, který Česká spořitelna popisuje, propojuje několik částí skupiny: investiční projekty dostupného bydlení, nemovitostní fondy REICO i samotnou penzijní společnost. Spořitelna zainvestuje do bydlení, REICO spravuje fondy, které tyto projekty koupí, a penzijní fond následně tato aktiva nakoupí pro své klienty.
Na dotaz, zda se Spořitelna neocitá ve střetu zájmů, když projekty vznikají v rámci jedné finanční skupiny a následně je nakupují fondy klientů téže skupiny, Salomon namítá, že musí každý článek řetězce jednat „s péčí řádného hospodáře“ a penzijní fond podle něj koupí jen kvalitní aktiva.
„Pokud ta aktiva nejsou kvalitní, tak každý z těch účastníků toho řetězce musí obhájit dlouhodobou návratnost,“ argumentuje.
Další citlivou otázkou je oceňování projektů, které by penzijní fondy nakupovaly. V podobných transakcích se totiž cena neurčuje na veřejném trhu jako u akcií, ale často na základě znaleckého posudku. A právě tam podle kritiků vzniká velký prostor pro konflikt zájmů i „kreativní“ oceňování.
Pokud jedna finanční skupina projekt připraví, zabalí ho do fondu a následně ho prodá penzijnímu fondu svých vlastních klientů, je naprosto klíčové, za jakou cenu se transakce uskuteční. Rozdíl několika procent v ocenění může v absolutních číslech znamenat stovky milionů korun. A zatímco developer nebo původní investor má motivaci prodat co nejdráže, střadatel v penzijním fondu potřebuje nakoupit co nejvýhodněji.
Druhou část rozhovoru s Tomášem Salomonem vydáme v pondělí.
