„Babišovy děti“ jako nový recept na důchody? Leda ve snu

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Týden po otočce v otázce důchodové reformy, ke které zavelel Andrej Babiš, už si jeho tým sladil noty. Bohužel – jak už to v ANO poslední dobou bývá – ne ku prospěchu věci.

Alena Schillerová v neděli v Otázkách Václava Moravce prohlásila, že za hnutí ANO „jednoznačně ukončuje“ debatu o prodlužování věku odchodu do důchodu. To není nic nového, opravdové ukončení provedl pár dnů předtím Babiš.

Nově je ale k dispozici navíc pár argumentů a detailů o tom, jak ANO o problému uvažuje. A ty stojí za to rozebrat.

Chodit do důchodu později podle Schillerové nebude potřeba, protože Česko zbohatne a na tom prý vydělají i senioři. Podobně jako třeba v Rakousku. „My potřebujeme podporovat rodinnou politiku,“ uvedla dále exministryně financí v duelu s ministrem práce Marianem Jurečkou, když jako alternativu k jeho penzijní reformě nabídla větší porodnost a „Babišovy děti“, narozené po výměně vlády a nastolení prosperity.

Mezi řečí pak ještě Schillerová stihla jeden nehezký faul dávající důchodovou finanční tíseň do souvislosti s pomoci Ukrajině. Sečteno a podtrženo – nic přínosného, co by ukázalo, že v hnutí ANO má někdo odvahu jednat odpovědně. Byť to tak předtím chvilku mohlo vypadat.

Jen pro rekapitulaci – o důchodech byla teď v České televizi znovu řeč kvůli tomu, že šlo o první možnost vyříkat si před kamerami nedorozumění vzešlé z dnes už dopodrobna rozebraného předvelikonočního jednání na Pražském hradě. Tam Schillerová spolu s Karlem Havlíčkem a Alešem Juchelkou za ANO konstruktivně odkývala, že bez pozdějších odchodů do penze v budoucnu těžko půjde udržet jejich růst.

Na tom se shodují všichni relevantní ekonomové. Vzhledem ke stárnutí populace říká totéž i selský rozum – žijeme-li déle, těžko čekat, že roky navíc se jen tak samy zaplatí, aniž by peníze chyběly jinde. Podobně jako když stoupá hladina a je třeba přistavět hráz. Anebo když děti rostou a je potřeba jim koupit větší oblečení.

Pár dnů po hradní schůzce ale vše zavrhl Andrej Babiš, který místo rokování u prezidenta odjel na dovolenou. K možnému oddalování důchodového věku následně řekl, že ANO bylo a vždy bude proti. A tím podle principu „vyšší bere“ poslal aktuální debatu o kompromisu nad vládní penzijní reformou nejspíš nadobro k ledu.

Jde o kouzelnou ukázku toho, jak se názory v politice mohou postupem času vyvíjet, a to nejen v ANO. Do roku 2016 platil v Česku ohledně důchodového věku automat, který hranici nároku na plnohodnotnou starobní penzi postupně posouval ruku v ruce s přibývajícími roky dožití. Sobotkova vláda zabudovala do tohoto automatu strop, aby se v roce 2030 důchodový věk zastavil na 65 letech. Pro nápad ČSSD byli tehdy i Jurečkovi lidovci. Jen Babiš coby třetí koaliční partner ho zpočátku brzdil jako populistický.

Nakonec se ale přidal. Lidovci teď pro změnu chtějí automat obnovit a Babiš to populisticky blokuje. Což je nemilé, protože záklopka začne fungovat v nejméně vhodný okamžik, kdy do penze začnou nastupovat silné ročníky Husákových dětí a stát je nebude mít z čeho vyplácet.

Jurečka chce do léta představit – a do voleb prosadit – penzijní reformu, která by vedle jiných změn automat obnovila. Celý balík slíbil doladit až poté, co u prezidenta probere možný kompromis s opozicí, aby odpadlo riziko, že po volbách se bude reforma zas předělávat.

Na Hradě se koná 22. dubna ještě jedno rokování, kompromis v hlavních bodech se ale zjevně najde jen těžko. Pak vláda zkusí své vize prosadit sama, protože – slovy Jurečky – bolavý zub nelze donekonečna řešit tím, že budeme „kloktat slivovicí a dávat si ibalgin“.

Schillerová musela přijít do studia s vědomím, že bude vyzvána, aby Babišův pohlavek a následnou otočku vysvětlila. A říká-li teď ANO na Jurečkův reformní výkop NE, tak aby objasnila, jak si nejsilnější politické uskupení financování penzí představuje. Pro ty, kdo se snaží politický provoz hodnotit rozumem, ale žádná z jejích odpovědí nedávala velký smysl.

Pro začátek si vzala na pomoc graf z dlouhodobé prognózy Národní rozpočtové rady, vycházející z dat Českého statistického úřadu (na obrázku vpravo). Ten ukazuje intuitivní věc – že s nárůstem počtu důchodců stoupnou i nároky na státní pokladnu, a to i za předpokladu úspor daných tím, že bude klesat relativní poměr mezi průměrným důchodem a průměrnou mzdou (graf vlevo).  

Co na první pohled vypadá jako jasný argument pro zásah do systému (třeba právě v podobě postupného prodlužování odchodu věku do důchodu tak, aby nároky na státní kasu nerostly tak moc), to Schillerová před kamerami bez okolků použila jako svůj trumf. S absurdním odůvodněním, že se vlastně nic neděje. Zvýšení rozpočtu na důchody z dnešních osmi na víc než 11 procent hrubého domácího produktu prý „bez problémů zvládneme“, protože třeba Rakousko zvládá ještě víc.

Podobně s oblibou argumentuje třeba bývalý šéf ČSSD Vladimír Špidla, proslulý důchodovým konceptem vměstnaným do jedné věty „zdroje jsou“. Háček ale je, že o žádné řešení nejde, dokud příslušní politici neřeknou, kde chybějící tři procenta vzít – respektive kde jinde než na dluh.

Tři procenta HDP letos vycházejí na 220 miliard korun, což je pro srovnání polovina aktuální hodnoty všech akcií ČEZ. Bavíme se o obrovských částkách.

A pro pořádek připomeňme, že tyto peníze nebudou chybět jednorázově, ale každý rok, a to po delší dobu, jak ukazuje graf, který Schillerová sama vytahuje. Nic samozřejmě neřeší ani případný růst ekonomiky, na který se politička odvolává – pokud má platit, že kupní síla seniorů by měla růst stejným tempem jako u zbytku společnosti.

Stejně iluzorní je sázet na vzestup porodnosti. Za prvé, první velký náraz důchodového systému přijde moc brzy na to, aby i ta nejzázračnější prorodinná politika měla efekt. A za druhé je diskutabilní, jestli v dnešní Evropě nějaká rodinná politika vůbec zabere.

„Když se podíváme, kolik dětí je v průměru na jednu ženu v Česku a jaké je to číslo třeba ve Švýcarsku nebo Německu, to znamená ve státech, které jsou vyspělejší, tak tam to číslo je dokonce menší,“ prohlásil tento týden trefně v podcastu Ptám se já člen Národní rozpočtové rady Jan Pavel.

Jinými slovy je omyl chápat společnost jako stroj, do kterého stačí nalít víc peněz a začne z něj vypadávat víc dětí.

Navíc proč by právě za Babiše – pokud se příští rok znovu ujme vlády – měla porodnost růst? Z hesel o rodinné politice spíš zbyde jen další, vznešeně znějící důvod rozhazovat a kupovat hlasy podobně jako v Maďarsku nebo na Slovensku. Ale víc dětí? Odvaha přivádět na svět další pokolení poroste leda díky zárukám bezpečí a trvalejší prosperity, které ale hnutí ANO nedává.

Varovnou ukázkou byla půlvěta, kterou Schillerová utrousila v OVM na adresu české pomoci Ukrajině. Výdaje na důchody prý nelze počítat izolovaně jako náklad, protože část z toho, co senioři dostanou, zase státu odvedou na nákupech přes daň z přidané hodnoty nebo spotřební daně. A Jurečka by podle Schillerové měl být schopen tuto bilanci vyhodnotit komplexně, podobně jako když nedávno vypočítal ekonomické přínosy Ukrajinců.

Jde o nesmyslnou a zákeřnou úvahu. V případě Ukrajinců měla bilance z dobrých důvodů ukázat, že Česko na jejich přítomnosti netratí. Ba naopak, protože proti dávkám pomoci je tu vyšší zaměstnanost, přínos pro firmy řešící nedostatek pracovních sil a daně plynoucí z nově vytvořené produkce.

Analogie s důchody nesedí – koloběh, kdy senioři část vyplacených penzí zas do rozpočtu vrátí, tu byl vždy a utěšovat se jím v reformních kalkulacích je iluze. Asi jako mávnout rukou nad větší útratou v obchodě, protože za ni nasbírám víc slevových kupónů.

Ve skutečnosti Schillerová vytahuje Ukrajince spíš kvůli tomu, aby zahrála podle osvědčeného mustru na ukřivděnost svých sympatizantů, žijících v mylné představě, že uprchlíci z ciziny jsou současné vládě přednější než vlastní občané. A že by se Česku ulevilo, kdyby Ukrajince hodilo přes palubu.

Jde tedy stále o to samé, podobně jako když Schillerová a Babiš mluví o tom, že je třeba přestat na Ukrajině (a nové také v Izraeli) válčit a že je chybou, když nikdo nejedná o míru. Války, stejně jako kolosální důchodové dluhy, tu přece vůbec nemusí být – stačí jen spolu s ANO strčit hlavu do písku a je to.

Brzy uvidíme, jestli tato nabídka podobně jako na Slovensku nebo v Maďarsku vyhraje. Anebo jestli dostatečný počet Čechů bude mít dost rozumu na to, aby si vybrali lídry, kteří budou ochotni brát nepříznivou realitu vážně a prosazovat nepopulární, ale potřebné věci.