Češi se učí sdílet elektřinu. Nesprávné výpočty ceny lákají šmejdy

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Sdílet elektřinu je v Česku možné zhruba půl roku. Ne všichni zákazníci však podle dodavatelů energií rozumí tomu, jak systém funguje a kolikrát o něm mají zkreslené či mylné představy, které je mohou připravit o peníze. „Pokud zákazníci nebudou mít dostatek informací, mohou snadno naletět,“ říká místopředseda představenstva E.ON Energie Jan Zápotočný.

To potvrzuje i ČEZ. Podle něj se ale Češi o komunitní energetiku stále více zajímají. „K nejčastějším ‚neznalostem‘ na straně klientů patří to, že elektřinu je nutné spotřebovat v 15minutovém intervalu a pak také problematika alokačního klíče neboli rozdělení elektřiny mezi do sdílení zapojené subjekty,“ říká mluvčí ČEZ Alice Horáková.

E.ON si nechal vytvořit průzkum mezi 1000 zákazníky o tom, jak sdílení rozumí. A výsledky nebyly dobré. Více než třetina lidí (36,5 procenta) totiž věří, že proud, který si vyrobí, mohou spotřebovat kdykoli. Spotřebu ale ve skutečnosti nelze odložit na později.

Výroba a spotřeba se musí vždy sejít v 15minutovém intervalu. „Výrobce v čase 12:45 až 13:00 vyrobí třeba pět kWh elektřiny a je potřeba, aby v tom stejném čase někdo jiný tuto elektřinu přímo spotřeboval. Takhle to funguje v každé čtvrthodině celého dne,“ vysvětluje Šárka Fialová, vedoucí podpory a obslužných procesů společnosti E.ON.

Energii si například nelze vyrobit přes týden doma a spotřebovat ji až o víkendu na chalupě. Podle Zápotočného může být tato mylná informace důvodem, proč si lidé sdílení vůbec zřizovali.

V Česku totiž sdílení funguje jinak než například v Rakousku či Nizozemsku, kde je možné sdílenou elektřinu spotřebovat prakticky kdykoli. To však způsobuje zátěž pro tamní distribuční sítě. „Ze sítě se tam stala jedna velká baterie, sdílení vyhodnocujete na měsíční bázi. Pro zákazníky to vypadá lákavě, ale nakonec by to museli všichni zaplatit ve vyšších nákladech na distribuci,“ říká Zápotočný.

Často se také objevuje mylná představa, že za sdílenou elektřinu zákazník nic neplatí. Tomu věří čtvrtina dotázaných.

Zákazník zapojený do komunitní energetiky sice může své náklady snížit, ale za elektřinu bude platit. Úspora totiž vzniká pouze v části tzv. silové elektřiny, která nyní tvoří přes 50 procent celkové ceny za MWh. „Zákazníkům bude účtováno méně ne proto, že sdílejí, ale proto že méně spotřebují,“ vysvětluje Zápotočný. Zbytek ceny tvoří regulovaná složka, kterou zákazník platí vždy.

Domácnost či firma za proud neplatí jen v případě, že si jej sama vyrobí a na stejném místě hned spotřebuje, aniž by při tom využila distribuční síť.

Domácnosti či firmy, které se chystají mezi sebou elektřinu sdílet, se však mohou dohodnout na odměně, kterou si za poskytnutí proudu budou účtovat. 86,4 procenta zákazníků se sice mylně domnívá, že tomu tak není, ale výrobce si skutečně může a nemusí říct o odměnu za to, co vyrobí.

Zákazníci si tak musí dávat pozor na to, aby v ceně elektřiny nenaletěli ‚šmejdům‘. „Pokud se bavíme o ceně, kterou si určí výrobce, je důležité, aby zákazník správně vnímal, jestli je pro něj cena výhodná. Setkávám se s tím, že si myslí, že jeho cena je poloviční, protože je jen 2000 nebo 2500 Kč,“ popisuje Zápotočný.

To je totiž zhruba částka, kterou při současných cenách elektřiny domácnosti platí za MWh silové elektřiny. K ní musí ještě přičíst regulovanou část ceny. „Zákazník nemůže vycházet jen ze svého vyúčtování a vydělit ho objemem spotřebované elektřiny a říct, že to je za polovinu. Musí se dívat na to, kolik je jeho cena čistě za silovou elektřinu,“ radí Zápotočný.

Vidina finanční úspory je hlavním důvodem, proč je o komunitní energetiku zájem. „Lidé chtějí zjistit, co bude znamenat, když elektřinu pošlou v rámci rodiny, sousedům nebo známým, jakou úsporu z toho budou mít,“ popisuje mluvčí innogy Pavel Grochál.

Z výzkumu také vyplývá, že pouze osm procent respondentů by si za svou výrobu neúčtovala nic, 29 procent by se spokojilo s výrazně nižší cenou a šest procent by preferovalo věcnou odměnu (například vejce od sousedových slepic).

Ovšem 51 procent respondentů by si za sdílenou elektřinu naúčtovalo finanční odměnu odpovídající tržní ceně nebo nižší, což je podle Zápotočného nereálné.

„Kdyby za to chtěli dostávat tržní cenu, pro odběratele je to úplný nesmysl. Nejenže nezíská žádný benefit, ale narůstá u něj komplikovanost případného vyúčtování,“ říká Zápotočný.

Z tržní ceny by mohl profitovat spíš výrobce. „Výkupní ceny jsou výrazně nižší a jejich cena klesá, protože solární elektrárny vyrábějí většinou v době, kdy cena není příliš zajímavá,“ dodává místopředseda představenstva E.ON.

V době vysoké výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů vzniká i nejvíce nespotřebovaných přetoků vhodných ke sdílení a cena elektřiny na trhu klesá i do záporných hodnot. Řada zákazníků si podle Zápotočného neuvědomuje, že v té době prodej přetoků bude nevýhodný. „Pokud zákazníci nebudou vypínat své elektrárny v minusových hodinách, jejichž počet bude neustále růst, mohou se dostat i do ztráty,“ upozorňuje.

Téměř třetina (32 procent) lidí se také domnívá, že čím více odběratelů se do sdílení zapojí, tím lépe. Realita je však taková, že se energie rozdělí mezi ostatní ve stejné čtvrthodině, v níž byla vyrobena. Elektřinu mezi sebou může sdílet maximálně 11 odběrných míst. Čím více se jich do sdílení zapojí, tím méně elektřiny se na ně dostane a jejich úspora tak bude menší.

Kolik elektřiny dostanou, se určí předem pomocí tzv. alokačního klíče. „Ten říká, kolik kWh z výroby se alokuje do spotřebních míst. Když vyrobíme pět kWh elektřiny, nastavíme alokační klíč např. 50 na 50 pro svou tetu a pro babičku a výroba se v tomto poměru rozdělí mezi ně,“ popisuje Fialová. Alokační klíč se dá změnit i zpětně s ohledem na vývoj spotřeby v domácnostech či firmách.

Podle dat Elektroenergetického datového centra bylo koncem února zapojeno do sdílení 14 138 odběrných míst a 5197 výrobců, kteří nasdíleli dohromady 3151,87 MWh energie, což představuje zhruba roční průměrnou spotřebu 1000 domácností.

Lidé si však podle innogy chtějí sdílení zatím jen otestovat. „Nedávno jsme si interně analyzovali skupinu ‚sdílečů‘. Z jejich faktur vyplývá, že v průměru nasdíleli 27 kWh. Když to přepočítáme do ceny, tak je to asi sto korun,“ říká Grochál.

Během zimních měsíců bylo běžné, že se lidem dařilo sdílet pouze jednotky či desítky kWh. S příchodem slunných měsíců jsou však objemy vyšší.

„Vidíme, že zájem o sdílení energií roste, a očekáváme, že s příchodem teplejších a slunečnějších měsíců se objemy sdílené elektřiny výrazně zvýší, stejně jako počet zapojených odběrných míst,“ upřesňuje Fialová.

Z portfolia E.ON sdílí elektřinu zhruba 4000 zákazníků, ČEZ eviduje 4600 sdílejících, innogy necelou tisícovku.