Státy rozjely měnovou válku naruby. Může se vymknout kontrole

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Odstartovala to Isabel Schnabelová z Evropské centrální banky (ECB). Ta již v únoru letošního roku vytasila graf, který ukazoval slábnoucí euro vůči americkému dolaru. O dva měsíce později si guvernér kanadské centrální banky Tiff Macklem posteskl nad oslabováním kanadského dolaru. Šéf švýcarské centrální banky Thomas Jordan zase naznačil, že by rád viděl silnější frank.

Americký dolar v letošním roce svou silou válcuje většinu ostatních měn. Díky agresivní měnové politice americké centrální banky (Fed) v boji proti vysoké inflaci by v tomto trendu mohl pokračovat i nadále.

A tak centrální bankéři jinde ve světě, snažící se stejně zoufale zkrotit neúprosný růst cen, začali jeden po druhém vysílat signály, že by pro jednou také uvítali silnější měnu. Silný kurz domácí měny totiž pomáhá snižovat náklady na dovoz tím, že zvyšuje kupní sílu v zahraničí, což zároveň napomáhá stlačovat inflaci.

Výše zmíněné povzdechy bankéřů dokážou s kurzy měn zahýbat stejně jako neočekávané kroky centrálních bank, v jejichž radách sedí. Třeba 16. června se o překvapení pro trhy postaralo Švýcarsko, když tamní centrální banka poprvé od roku 2007 zvýšila úrokové sazby. Po tomto kroku frank vystřelil na nejvyšší úroveň za posledních sedm let.

Není tajemstvím, že silnější kurz domácí měny by uvítala i Česká národní banka. Ta na devizovém trhu aktivně intervencemi brání výraznějšímu oslabení koruny, na což vynakládá miliardy eur ze svých devizových rezerv. Bankovní rada zároveň říká, že ČNB bude proti výrazným výkyvům zasahovat i nadále.

Hodnota měn se stává stále významnější součástí inflační rovnice. Ekonom investiční banky Goldman Sachs Michael Cahill pro agenturu Bloomberg podotkl, že si nepamatuje dobu, kdy by se centrální banky vyspělých zemí tak agresivním způsobem zaměřovaly na svou silnější měnu.

Devizový svět to nazývá takzvanou měnovou válkou naruby. Více než deset let se totiž země snažily o pravý opak. Slabší měna znamenala, že domácí podniky mohly prodávat zboží do zahraničí za konkurenceschopnější ceny, což napomáhalo hospodářskému růstu. Ale s rostoucími cenami všeho možného, od pohonných hmot přes potraviny až po spotřebiče, se posílení kupní síly náhle stalo důležitějším.

„Měnové války byly před koronavirovou pandemií a startem ruské invaze vedeny dlouhou dobu v opačném směru. Velká část vyspělého světa se pokoušela udržet měny slabé tak, aby podpořily své ekonomiky i vyšší inflaci,“ vysvětluje pro SZ Byznys Jan Bureš, hlavní ekonom Patria Finance.

„Při snaze oslabit měnu byly nástroje centrálních bank teoreticky neomezené, a proto souboje o co nejuvolněnější měnovou politiku mohly vést k nárůstu mezinárodního napětí. V extrémním případě se pak hovořilo o měnových válkách. Situace se však zcela obrátila a prioritou je nyní krotit inflaci utaženou měnovou politikou a stabilní měnou,“ dodává ekonom.

Podle odborníků mohou být měnové války, včetně těch naruby, nebezpečnou hrou. Pokud se totiž měnová rivalita vymkne kontrole, hrozí, že vyvolá divoké výkyvy v kurzu nejvýznamnějších měn, poškodí firmy, které jsou závislé na vývozu, naruší finanční situaci nadnárodních společností a přenese břemeno inflace na celý svět.

Měnové války jsou navíc notoricky známé jako hra s nulovým součtem. „Budou zde vítězové a poražení. Každá země chce totéž, ale to v devizovém světě nelze,“ řekl Bloombergu Alan Ruskin, stratég Deutsche Bank.

Ekonom Jan Bureš to s měnovými válkami naruby nevidí tak dramaticky a zároveň si nemyslí, že by mezi jednotlivými centrálními bankami probíhaly souboje o co nejsilnější měnu. „S výjimkou velkých hráčů, jakými jsou Fed či ECB, spíše jednotlivé centrální banky bojují ve světle domácích fundamentů každá sama za sebe, o důvěru trhů a stabilitu měny.“

Jedna z nejvýznamnějších rozsáhlých vládních intervencí na měnových trzích se uskutečnila v roce 1985. Hodnota amerického dolaru během prvního funkčního období prezidenta Ronalda Reagana prudce vzrostla díky rostoucím úrokovým sazbám a dosáhla své historicky nejvyšší hodnoty vůči britské libře.

Zpočátku to Reaganova administrativa považovala za ocenění síly americké ekonomiky, ovšem brzy se ukázaly nevýhody. Reagan se dostal pod tlak amerických podniků, které stále obtížněji prodávaly své zboží v zahraničí.

V září 1985 se tak v newyorském hotelu Plaza sešli američtí centrální bankéři se svými francouzskými, německými, japonskými a britskými protějšky. V rámci takzvané Plaza Accord navrhli plán, který měl během následujících dvou let snížit hodnotu dolaru o 40 procent, dokud ministři financí nepodepsali v Paříži dohodu, která tuto snahu ukončila.

V roce 2010 dal brazilský ministr financí Guido Mantega „měnovým válkám“ jméno, když obvinil země včetně Švýcarska a Japonska, že záměrně oslabují své měny, aby zvýšily svou konkurenceschopnost v zahraničí. Toto napětí prohloubilo rozpory mezi rozvíjejícími se ekonomikami a jejich vyspělejšími protějšky.

Čína po léta dráždila kritiky tím, že odmítala posílit jüan, protože levný vývoz podporoval hospodářský rozmach. Donald Trump se na kurz dolaru a jüanu zaměřil během své volební kampaně. Když si USA a Čína během jeho prezidentství vyměňovaly údery vzájemnými cly, Čína dovolila jüanu oslabit pod symbolickou úroveň sedm jüanů za dolar, kam se předtím nepodíval více než deset let. Americké ministerstvo financí posléze označilo Čínu za měnového manipulátora.

Snad žádná země není dnes známější svou snahou udržet hodnotu měny pod pokličkou než Japonsko, kde slabý kurz tamní měny plní kapsy společností, jako jsou Toyota či Nintendo.

Guvernér japonské centrální banky Haruhiko Kuroda sice nadále naznačuje holubičí postoj, tedy uvolněnou měnovou politiku, ale zároveň připouští, že tak výrazný propad jenu nemusí být pro ekonomiku nakonec příznivý. Měna letos ztratila přibližně 16 procent a devizoví obchodníci stále častěji vyhlížejí okamžik, kdy tamním centrálním bankéřům nezbude nic jiného než svůj postoj změnit.

Nakolik může silnější měna snížit inflaci, zůstává podle některých odborníků nejasné. „Míra, do jaké kurz zahraniční měny ovlivňuje inflaci, se ukazuje jako minimální,“ řekl agentuře Bloomberg hlavní ekonom Citigroup Nathan Sheets, který dříve pracoval pro ministerstvo financí a americký Fed.

Ale v době zběsilé inflace může kurz přinést více užitku. Podle Sheetse by desetiprocentní posílení dolaru v dřívějších dobách utlumilo inflaci jen asi o půl procentního bodu. Dnes by to podle něj mohlo být o celý procentní bod. Na druhou stranu Mark Sobel, bývalý vysoký úředník ministerstva financí USA, varuje, že jakýkoli zásah vlád či centrálních bank a cílování měnových kurzů s sebou nese vysoké riziko neúspěchu.