ČNB nabíjí politikům munici k přijetí eura. Ale k ničemu to nebude

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Předvánoční čas přináší na program vlády pravidelně jeden bod, který by teoreticky mohl vést k napínavé a sledované debatě. Ale ne v Česku, kde se z něj stala úřední rutina. Všichni totiž znají výsledek dopředu, a to už zhruba deset let.

Jde o každoroční zprávu o připravenosti zdejší ekonomiky na přijetí eura. Hlavní část materiálu sepisuje Česká národní banka, která už svou práci odvedla a zveřejnila. Tentokrát na 75 stránek, včetně nových názorných a zajímavých pasáží, o kterých ještě bude řeč.

Svůj kratší dovětek nyní vyhotovuje Ministerstvo financí tak, aby zpráva mohla být projednána do konce roku. Jeho úkolem je mimo jiné zformulovat doporučení, jak by vládní kabinet měl s materiálem naložit – a zda třeba nestanovit termín, kdy by se euro v Česku mohlo zavést.

Oficiální odpověď úřadu zatím zní, že dopředu nebude nic prozrazovat. S ohledem na setrvalý odpor veřejnosti a slabou pozici vlády lze ale skoro s jistotou tipovat, jak jednání dopadne. Žádný termín stanoven nebude a téma se jako vždy odloží na další rok – s tím, že je dobré se připravit a že jednou ke vstupu třeba i dojde. Ale že status quo zemi vyhovuje, a tak není kam spěchat.

„Vzhledem k tomu, jaká je aktuální ekonomická situace, tak to vlastně není teď téma, které bychom mohli řešit v tomto volebním období,“ prohlásil v květnu k euru po ideové konferenci ODS premiér Petr Fiala.

Hlavní důvod, který ministerský předseda v květnu uváděl, používal od covidu i jeho předchůdce ve funkci Andrej Babiš. A sice, že země tak jako tak neplní základní vstupní podmínky neboli Maastrichtská kritéria. Konkrétně v tom, že stát nevyjde s penězi a hospodaří aktuálně až moc na dluh. Mezi stávajícími členy eurozóny jde o běžnou věc, ale nový uchazeč se musí podle zakladatelských smluv při vstupu vejít s rozpočtovým schodkem do tří procent HDP.

To Česko od covidu nezvládá (letošní předpoklad je 3,6 procenta) a je skoro jisté, že na tuto skutečnost bude Fiala poukazovat i teď. Protože do eurozóny se přinejmenším jeho straně nechce a každý způsob, jak to zdůvodnit, se hodí.

Háček je v tom, že tatáž vláda si jako ústřední bod programu stanovila ozdravnou rozpočtovou kúru. A své vlastní cíle narýsovala identicky s Maastrichtskými kritérii.

Příští rok má rozpočtový deficit klesnout následkem konsolidačního balíčku na 2,2 procenta. Dolů půjde také inflace, což je druhé kritérium, se kterým má Česko aktuálně problém. Takže v obou ohledech bude splněno a trumfy proti euru bude třeba hledat jinde.

V dřívějších časech, kdy měli v centrální bance silné slovo nominanti a ideoví odchovanci Václava Klause, se vlády mohly v dodávce argumentů proti euru spolehnout na podklady z ČNB. I pro tuto instituci není přijetí evropské měny intuitivně moc zajímavé, protože by přišla o svou moc a v mnoha ohledech i o smysl existence. Jenže ekonomická fakta mluví jasně a nejnovější podklady z centrální banky v podstatě také.

Přesný název čerstvě dokončeného dokumentu nese název „Analýzy stupně ekonomické sladěnosti České republiky s eurozónou“, což výstižně charakterizuje obsah. Tedy jak moc je Česko s eurozónou ekonomicky propojené a synchronizované a jak moc je tím pádem vhodné sdílet jedny peníze.

Autoři na několika místech zdůrazňují, že jen dávají na stůl fakta a nepřicházejí s žádným vlastním doporučením. Z textu je znát, že bance se do vlastních soudů vyloženě nechce. Na úvod sice své poznatky shrnuli v nové infografice, která přehledně ukazuje posun ve všech sledovaných parametrech, ale doprovodili ji opatrnou legendou. Naměřené hodnoty – byť není jasné proč – prý nelze jen tak sčítat a agregovat do jednoho ukazatele, ze kterého by vypadl jasný verdikt ohledně celkové výhodnosti či nevýhodnosti případného přechodu na euro.

Pokud by ale někdo nedbal a chtěl – navzdory varování – závěry shrnout a kvantifikovat, zjistí, že jen v sedmi oblastech (z jednačtyřiceti) ČNB vidí v přechodu na euro nějaká rizika. A že skóre mezi oblastmi, kde nastalo z hlediska přijatelnosti eura zlepšení, oproti těm, kde nastalo zhoršení, vychází 13:4 (zbytek do 41 zůstal od loňska beze změn). Takže i tento dokument půjde proti euru obrátit jen těžko.

Rizikově je hodnocen třeba stav samotné eurozóny. Konkrétně udržitelnost veřejných financí v některých členských zemích nebo různorodost bohatství mezi nimi. Z domácích kritérií ČNB vypichuje riziko přetrvávajících rozdílů v cenách a mzdách mezi Českem a eurozónou. Anebo vyhlídky stavu zdejší státní pokladny.

Jenže – třeba rozdíly v cenách se paradoxně následkem zdejší vysoké inflace hodně odmazaly, u řady položek s tím mají Češi každodenní zkušenost. Další velký posun je vidět v kategorii „spontánní euroizace“. Podíl podnikových úvěrů v eurech za posledních pět let vyskočil z 30 na skoro 50 procent (výš než v Polsku nebo Maďarsku). V 15 procentech případů si zdejší firmy platí eurem i mezi sebou, od Nového roku v něm budou smět vést účetnictví.

Dlouhodobě pro euro mluví i jiná kritéria, třeba vysoké propojení ekonomik. Přes 80 procent českého vývozu směřuje do eurozóny a přes 60 procent zahraničních investic je naopak z eurozóny. Známou věcí je i vysoká synchronizace hospodářského cyklu, hlavně s Německem.

A jsou tu i nové věci. ČNB věnovala zvláštní pasáž analýze, jak moc si ekonomika může skutečně v nouzi ulevit devalvací, což je považováno za jeden z hlavních výdobytků vlastní měny. Šetření stojí na reálných datech minulých let. A závěr zní, že žádná „konkurenční výhoda“ díky oslabení kurzu nenastává – jednoduše proto, že slabší kurz se záhy promítne do cen.

„Analýzu ČNB jsem si zběžně prolistoval. A myslím, že lze vyslovit závěr, který už mimochodem platil i loni – že míra sladěnosti v různých aspektech české ekonomiky s ekonomikou eurozóny se zvyšuje,“ shrnuje svůj dojem z vyhotoveného materiálu bývalý guvernér banky Jiří Rusnok.

Zároveň ale připomíná skutečnost, na které panuje v ekonomických kruzích vcelku shoda. A sice, že je iluze čekat, až někdo výhodnost vstupu „změří“ a vědecky určí správný okamžik. „Nelze vypočítat předem žádný ideální čas vstupu. Česko může dobře prosperovat s eurem, jakož i bez něj,“ upozorňuje Rusnok.

Dobrým důkazem, že ekonomové dilema sami těžko rozseknou, je Slovensko. Euro mu nepřineslo žádný zázrak ani debakl a vyvíjelo se posledních 15 let víceméně podobně jako Česko. Nic moc nemají v ruce ani zastánci domácí měny, kteří přísahají na výhody vlastní měnové politiky. Ta se v posledních letech moc neosvědčila, inflaci nezastavila a ekonomický propad také ne.

„Ekonomicky je to nula nula,“ říká bývalý poradce bankovní rady ČNB a ekonom IES Tomáš Havránek při hodnocení ryze ekonomických argumentů ve prospěch eura a koruny. Na každé ekonomické plus lze podle něj najít jiné mínus.

Do rozhodování je proto potřeba zapojit hodnoty jiného typu, kterým by evropsky orientovaná vláda měla rozumět a které jsou vlastně na celé debatě o euru ty nejdůležitější. Tedy, že jde o další kotvu směrem k té části civilizace, kde má Česko svoje místo a kde se může tak jako dosud bezpečně a úspěšně rozvíjet.

Každý způsob, jak „zadrátovat“ zemi do Evropy, se může hodit. Třeba už jen proto, aby bylo těžší takové spojenectví jednou rozebrat, kdyby to náhodou někoho v budoucnu napadlo.

„Zásadnější argument proti přijetí eura byl naposledy před dvěma dekádami. To byla doba, kdy česká ekonomika slušným tempem doháněla vyspělejší ekonomiky a tato konvergence byla doprovázena reálným posilováním koruny,“ dodává k volbě mezi korunou a eurem další z bývalých guvernérů ČNB Zdeněk Tůma.

Dnes už je podle něj situace jiná, a tak dilema zůstává jen v politické rovině: „Jde o jednoduchou otázku, ale těžkou volbu – jestli dáme přednost větší ekonomické a politické integraci s jádrem EU, nebo ne.“