Anketa: Dělá ČNB skutečně vše pro sražení inflace?

Česká národní banka (ČNB) s nástupem obměněné bankovní rady v čele s novým guvernérem Alešem Michlem zaujala k měnové politice očekávaný postoj. Základní úroková sazba zůstává od června stabilní na úrovni sedmi procent, navzdory vysoké dvouciferné inflaci.

Mohlo by se zdát, že Česko si v tomto ohledu kráčí svou vlastní cestou. Významné centrální banky, jako je ta americká (Fed) či Evropská centrální banka (ECB), totiž sazby v boji proti prudce rostoucím cenám naopak zvyšují a veřejně avizují, že se svou prací ještě neskončily.

Známky příchozí recese či propad akciových trhů guvernéra Fedu Powella pravděpodobně nezastaví, dokud se inflace nenavrátí do rozumnějších úrovní. I ECB v čele s prezidentkou Lagardeovou si uvědomuje, že vysoká inflace škodí ekonomice.

Vymyká se snad tuzemská inflace nějakým pravidlům, když bankovní rada již několik měsíců preferuje úrokovou stabilitu? Mezinárodní měnový fond ve své nedávné zprávě nabádal v krátkodobém horizontu ke zvýšení úrokových sazeb. A to proto, aby vysoká tuzemská inflace klesla a došlo k plnění inflačního cíle ve střednědobém horizontu.

Redakce SZ Byznys v této souvislosti oslovila několik odborníků s dotazem, zda současná bankovní rada ČNB skutečně plní svůj hlavní úkol, tedy péči o cenovou stabilitu. Z některých vyjádření členů bankovní rady se totiž může zdát, že ČNB boj s inflací do určité míry vzdává a upřednostňuje spíše udržitelný hospodářský růst před svým primárním cílem.

Například viceguvernérka Eva Zamrazilová po listopadovém zasedání rady uvedla, že ekonomický model banky by sice vyžadoval další růst sazeb, vzhledem k malému dopadu na inflační cíl a velkému dopadu na hospodářský výkon však většina rady rozhodla o ponechání sazeb.

Hlavní ekonomka Raiffeisenbank a současně také členka Národní ekonomické rady vlády (NERV) Helena Horská ale na svém twitterovém účtu upozornila, že ČNB narozdíl od amerického Fedu nemá v mandátu pečovat o nízkou nezaměstnanost a silný hospodářský růst, ale o cenovou stabilitu.

Luděk Niedermayer, poslanec Evropského parlamentu (TOP 09), bývalý viceguvernér ČNB

„Cílem ČNB by nemělo být ‚jakékoliv snížení inflace‘ (což je snadné velmi vysokými úroky), ale ‚usazení‘ inflace zpět k cíli. Platí, že odhad hospodářského růstu v tom hraje roli, pokud směřujeme rychle k recesi. Je jasné, že ekonomika brzdí, ale jak moc a zda to k potřebnému snížení inflace stačí, není snadné říct. Musí ale být jasné, že primární je pro ČNB snížení inflace, nikoliv podpora růstu. Pokud by ČNB dnes preferovala podporu růstu, inflace neklesne. Takže by to ze strany ČNB chtělo možná trochu jasnější a konkrétnější komunikaci.“

„Bez poklesu poptávky se inflaci samozřejmě nepodaří snížit. Citelný pokles reálných příjmů domácností tento pokles zajistí, ale z nemalé části podpůrné programy vlád zase tento faktor oslabují. Pro měnové autority je to velmi komplikovaná situace. Je ale třeba zdůraznit, a kloní se k tomu drtivá většina ekonomů, že inflaci musíme zkrotit. Riziko, že se to nepodaří, povede k mnohem větším nákladům v budoucnu. Proto by toto měly vzít vlády v rozpočtové politice v úvahu.“

Jana Matesová, ekonomka, bývalá dlouholetá zástupkyně Česka při Světové bance

„Zákon o ČNB zní jasně. Hned ve svém úvodu stanovuje, že jejím hlavním cílem je péče o cenovou stabilitu. Centrální banka dále pečuje o finanční stabilitu a o bezpečné fungování finančního systému v České republice, pokud tím není dotčen její hlavní cíl. Z pohledu zákona ČNB podle mého názoru v současné době svůj hlavní cíl nenaplňuje. Domnívám se, že trhy očekávají z úst guvernéra ČNB vyjádření typu ‚uděláme vše pro to, abychom v co nejkratší době dosáhli cenové stability,‘ místo toho se dočkaly pravého opaku.“

„Myslím, že vyjádření pana guvernéra na Masarykově univerzitě v Brně bylo mimořádně nešťastné. Takové úvahy přísluší analytikům, ale vedení instituce odpovědné za cenovou stabilitu musí být velmi obezřetné ohledně volby slov, protože i slova ovládají očekávání v ekonomice. Významným zdrojem současné inflace u nás jsou mimořádně vysoká inflační očekávání, kvůli kterým výrobci a prodejci dále zvyšují ceny. Tato očekávání musí zkrotit především ČNB, je to její úkol, ne si zavírat hlavní kanál měnové politiky a inflační očekávání dále navyšovat. Inflace je největší hrozbou makroekonomické stability a pokud si s ní ČNB neporadí rychle, bude to pro českou ekonomiku a společnost dražší, než krátkodobá recese s cílem snížení inflačních očekávání a nastolení stability.“

Tomáš Prouza, prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu České republiky

„ČNB zvolila nejhorší možnou cestu – na počátku růstu inflace se soustředila výhradně na rychlé zvyšování sazeb a úplně ignorovala možnost brzdit inflaci pomocí úpravy kursu koruny (protože na počátku byla velká část růstu inflace tažena drahými dováženými surovinami). Následně zcela otočila a dnes se tváří, že boj s inflací není důležitý. Tyto chyby vedou ke ztrátě důvěry mnoha lidí v ČNB, která vždy byla velmi respektovanou institucí, ale nyní poslední měsíce se její vnímání velmi zhoršuje.“

„Na druhou stranu současná situace jednoznačně ukazuje, že příběh o přínosu samostatné měnové politiky je v dnešní propojené Evropě spíš pohádka pro malé děti a že bychom na tom byli mnohem lépe, kdybychom byli součástí eurozóny. Doufám proto, že se z toho čeští politici poučí a že i bankovní rada ČNB přestane vstupu Česka do eurozóny házet klacky pod nohy.“

Jakub Seidler, hlavní ekonom České bankovní asociace

„Vyšší úrokové sazby se v ekonomice projevují až s určitým časovým prodlením roku či roku a půl. Zároveň je podstatná nejen jejich samotná výše, ale i rychlost změny. Absorbovat skokový nárůst sazeb o téměř sedm procentních bodů během jednoho roku je pro řadu odvětví velmi obtížné. ČNB si tak navyšování úroků odpracovala rychleji než řada jiných centrálních bank. Proto má nyní určitý prostor s další změnou sazeb posečkat a zanalyzovat, jak se její dřívější rychlé utahování měnové politiky v ekonomice postupně projevuje a jak na globální inflační tlaky zapůsobí zvyšování sazeb hlavních světových centrálních bank.“

„Korunové úrokové sazby u korporátních úvěrů se pohybují u deseti procent, stejně tak u spotřebitelských úvěrů, hypoteční sazby patří mezi nejvyšší za poslední dvě dekády a hypoteční trh vesměs zamrzl. Spotřeba domácností již také klesá. Inflační tlaky z titulu samotné domácí poptávky tak jsou již tlumeny, nyní pokračují převážně z důvodu postupného propisu drahých cen vstupů, zejména energií, do finálních cen. Tuto část inflace by vzhledem k intenzitě problému však efektivněji ČNB nezkrotila ani s výrazně vyššími sazbami, ani se silnější korunou. Dočasné vyčkávání ze strany ČNB tak proto pochopitelné je, a to s ohledem na charakter inflace a skutečnost, že další změny v úrokových sazbách cílí na inflaci za rok a půl. To však neznamená, že se situace z řady důvodu časem nezmění, ČNB tak stále musí být připravena jednat, což však signalizuje.“

Marek Kapička, ekonom, Centrum pro ekonomický výzkum a postgraduální vzdělání (CERGE-EI)

„ČNB argumentuje tím, že úrokové sazby by se dále zvedat neměly ze dvou důvodů - v tuto chvíli jsou již vysoké a v příštím roce nejspíše dojde k hospodářskému poklesu. Ani jeden z argumentů však nedává smysl. U úrokových sazeb je třeba se dívat na reálnou úrokovou sazbu, tedy na nominální úrokovou sazbu minus inflační očekávání. Inflační očekávání na příští rok jsou někde mezi šesti až sedmi procenty, takže reálná úroková sazba je okolo 0 až jednoho procenta, tedy stále velice nízká. ČNB asi správně očekává, že vyšší ceny energií postupně odezní a inflace se sama sníží na těch šest až sedm procent. To je správná úvaha, ale i to je stále velmi vysoké číslo, a ke snížení na nějaká dvě procenta je potřeba mít nominální (a reálné) sazby vyšší, než máme nyní.“

„Co se týče hospodářského poklesu, z hlediska monetární politiky je třeba se dívat na produkční mezeru (rozdíl mezi vývojem HDP a potenciálním produktem), nikoliv na hospodářský pokles jako takový. V případě kladné produkční mezery dochází v ekonomice k přehřívání (v budoucnu lze očekávat její pokles), kdežto u záporné produkční mezery je ekonomika pod úrovní svých možností (v budoucnu lze očekávat růst, ekonomika 'má na víc'). Ta základní myšlenka je, že monetární politika by měla být uvolněnější, pokud je produkční mezera záporná (skutečný HDP je nižší než potenciální HDP). V Česku se patrně jedná, respektive bude se jednat, v prvé řadě o pokles potenciálního HDP - produkční schopnosti jsou díky negativním nabídkovým šokům (vyšší ceny energií) nižší, než byly předtím. Naopak není zřejmé, že bychom měli produkční mezeru zápornou. Takže hospodářským poklesem jako takovým nemá smysl argumentovat.“