Obor, na němž po desítky let stál evropský vyspělý průmysl, rychle upadá

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Loni se v Evropské unii vyrobilo 126 milionů tun surové oceli – nejméně za léta, kdy trh sleduje evropská ocelářská asociace Eurofer. Na světě je rekordní přebytek hutních kapacit, Evropa je zaplavená asijskou ocelí. Ročně se teď do EU jen z Číny dováží 100 milionů tun.

„Spojené státy na čínskou ocel uvalily 25procentní clo, aby si uchránily pracovní místa, ale také kvůli národní bezpečnosti. Čína tak svou dotovanou ocel odklonila z USA do Evropy,“ vysvětluje dovozní tlak šéfka české Ocelářské unie Marcela Kubalová. Do Evropy ale míří i ocel z Indie, Japonska, Jižní Koreje, Vietnamu či Turecka.

K tomu globálně ochabla poptávka. „Cítíme to téměř na všech kontinentech. Přibrzdilo strojírenství i stavebnictví. Automotive, do kterého jde asi 30 procent naší produkce, zvolnil dynamiku. Ještě uvidíme, kam se zhoupne stavebnictví, hodně záleží na kondici jednotlivých států. Jediný trh, který nám ještě jakžtakž funguje, jsou kolejnice,“ vypočítává Roman Heide, ředitel Třineckých železáren.

Kde vidí šéf největší domácí ocelářské firmy příčiny nedobrého vývoje? „Obchod s Ruskem se propadl kvůli válečnému konfliktu a restrikcím EU. Amerika je před volbami, v byznyse se projevují různé politické zájmy, i tam probíhá transformace. Čína s Indií zaplavují globální trh jednodušší, masově vyráběnou ocelí. Ale poptávka stojí, a tak i jim začíná být úzko. Pak tu jsou další vlivy: Napětí na Blízkém východě, komplikace s lodní dopravou v Suezu, a tak dál,“ vysvětluje Roman Heide.

Od roku 2008 do loňska hutnictví v EU zrušilo 90 tisíc pracovních míst, čtvrtinu stavu z dob před finanční krizí. Znamená to ještě mnohonásobně vyšší pokles zaměstnanosti v navazujících odvětvích.

„Situace evropského ocelářského průmyslu, který hraje zásadní roli v nejkritičtějších hodnotových řetězcích, jako je větrná a solární energie, autoprůmysl, stavebnictví, domácí spotřebiče, obrana, stroje a technické vybavení, nebyla nikdy tak zoufalá,“ píše Eurofer ve své zprávě z počátku září.

„Riziko deindustrializace v Evropě nebylo nikdy zjevnější než dnes,“ prohlásil generální ředitel Euroferu Axel Eggert, podle něhož je ocelářství indikátorem celého průmyslu. „Před několika lety jsme zazvonili na poplach, teď se příznaky deindustrializace rozšířily do hodnotového řetězce. Potřebujeme radikální změnu v politikách EU, abychom znovu nastartovali konkurenceschopnost. To je poslední vlak k dekarbonizaci a k prosperitě Evropy,“ burcuje ocelářský lobbista Eggert.

Evropský problém potvrzují české firmy. „Ceny vstupů nám rostou, ceny produktů prudce klesají. Drtí nás vysoké ceny elektrické energie a plynu, feroslitin, niklu, molybdenu, struskotvorných přísad – například vápna. A až zlodějské ceny šrotu. Z pohledu cen energií je ocelářství již za limity své konkurenceschopnosti,“ říká Vladimír Sako, šéf hutních firem skupiny Z-Group Zdeňka Zemka.

Evropští oceláři mají proti mimounijní konkurenci horší podmínky. Čelí přísnějším ekologickým nárokům, potřebují drahé emisní povolenky, musí mohutně investovat.

Pro představu: aby Třinecké železárny setřásly zátěž drahých povolenek, chystají se svou tradiční vysokou pec nahradit elektrickou obloukovou pecí. Přijde to asi na miliardu eur. K tomu musí ještě přestavět podnikovou energetiku z uhlí na plyn.

I když ekologizaci až z poloviny uhradí dotace, v Třinci nemají jasno, zda jim obří investice zlepší konkurenceschopnost. „Propočítáváme to. Podle studií, které máme, bychom měli být ve výrobě konkurenceschopnější,“ doufá Heide. Ozelenění je podle něj podmínka přežití. „Bez něj bychom náš produkt nedokázali prodat, museli bychom nakupovat tolik emisních povolenek, že bychom se nákladově dostali úplně mimo hru. Taky by nám hrozil odliv zákazníků, kteří chtějí po dodavatelích snižování emisí. A i banky se dnes dívají, jak plníme Green Deal,“ vysvětluje třinecký šéf.

O snižování emisí se snaží i průmyslové státy mimo Evropu. Evropská unie ale zvolila rychlé tempo, aby dosáhla uhlíkové neutrality už v roce 2050. Regulace je tedy přísná, za emise se tvrdě platí. Snaha o dekarbonizaci v energetice navíc zdražuje elektřinu. „Ceny energií jsou v Evropě až třikrát vyšší než v jiných částech světa,“ říká Marcela Kubalová z Ocelářské unie.

„Green Deal nám výrazně prodražuje výrobu, díky politickým proklamacím EU se banky do podpory těžkého průmyslu nehrnou. Další komplikací je bezcelní dovoz konkurenčních produktů z Ukrajiny. I když chápeme snahu EU pomoct Ukrajině, cenově mu nemůžeme konkurovat,“ dodává Vladimír Sako, šéf hutních firem ze skupiny Z-Group Zdeňka Zemka.

Podmínky nejsou v celé Evropě stejné. Rozdílné jsou ceny energií i dotace. Přímořské země levněji dopraví do hutí železnou rudu, polotovary i suroviny. Bohatší státy mohou své hutě podporovat víc. „Třeba v Německu má vlastní dotační politiku spolková vláda, ale většinou firmám přispívají i lokální vlády, které mají zájem na udržení těžkého průmyslu,“ připomíná Heide. Navíc v Německu průmysl nehradí poplatky na podporu obnovitelných zdrojů. V Česku ano, byť zatím méně než domácnosti.

Německo je ovšem pro řadu z místních firem klíčový trh, německá recese je bolí. „Zakázky v Německu se nám propadly na zhruba pětinu toho, co jsme byli zvyklí. Naši velcí zákazníci musejí odebírat od mateřských nebo partnerských subjektů v Německu, i když je to za vyšší ceny, než máme my, aby jejich průmysl udrželi při životě,“ popisuje Radek Strouhal, ředitel ostravských hutí Vítkovice Steel, jejichž hlavním produktem jsou tlusté plechy, využívané ve strojírenství a stavebnictví.

Naštěstí se Vítkovicím zatím slušně daří v Česku i na Slovensku. „A mile nás překvapilo Polsko. Tam je vidět tah na branku, polská ekonomika posiluje,“ podotkl Strouhal.

Jak čeští, tak evropští oceláři volají po okamžité ochraně unijního trhu před levným dovozem. Eurofer žádá „vodotěsný mechanismus“ proti importu ze zemí, které sice do Evropy dovážejí produkci několika „čistých zařízení“, ale doma či na mimoevropský trh prodávají výrobky z ostatních fabrik s vysokou emisní stopou. Kromě toho chce levnější čistou energii pro evropské firmy.

Tuzemské hutě loni vyrobily 3,4 milionu tun surové oceli, meziročně produkce klesla o pětinu. Spotřeba oceli u nás spadla na nejnižší úroveň od finanční krize v roce 2009. „Byli bychom rádi, kdyby to byl jen výkyv,“ doufá Roman Heide z Třineckých železáren.

Zatím se ale obrat nerýsuje. Třinecká skupina ještě v roce 2022 hlásila více než třímiliardový zisk, loni prodělala přes 1,2 miliardy korun. „Letos jsme na podobných číslech jako loni,“ řekl Heide začátkem září v rozhovoru pro SZ Byznys.

Dlouholetý lídr domácího hutnictví – ostravská Liberty Steel, koncem loňského roku zastavila výrobu, v létě vyhlásila insolvenci. Ostravské vysoké pece vyhasly nejspíš navždy, zavřela se koksovna. Bude štěstí, pokud se podaří zachovat část zpracovatelských provozů. Znalci podniku se shodují, že někdejší Nová huť doplatila na privatizaci. Nejdřív nevyšla sázka na manažerskou privatizaci, pak ji získal indický magnát Lakšmí Mittal, později další Ind Sandžív Gupta. Oba z huti kapitál spíše odváděli, než aby ji finančně posilovali v situaci, kdy bylo jasné, že nepřežije bez obřích investic.

Trápí se i Zemkova Z-Group. Ve Veselí na Moravě zavřela na jaře tažírnu trub, z někdejších stovek zaměstnanců zůstává posledních 25 lidí ve svařovně. „Od června se tam podařilo stabilizovat výrobu a prodej, ale cítíme pokles poptávky na evropských trzích. Uvidíme, jak se situace vyvine do konce roku,“ říká mluvčí holdingu Miroslav Slaný. Zemkovy provozy hospodaří s „černou nulou“ nebo prodělávají. „Je to divize od divize, provoz od provozu. Neobnovujeme, nemodernizujeme. Politika státu hutní průmysl likviduje,“ dodává Slaný.

Ostravské Vítkovice Steel, firma ovládaná skupinou investorů z postsovětských zemí, loňský rok ještě hodnotí jako úspěšný a letos zatím plán zhruba plní. „Výhled zakázek ale máme jen na necelé dva měsíce, z toho se nedá předvídat další vývoj,“ upozorňuje vítkovický ředitel Radek Strouhal.

Někdejší chlouba českého ocelářství Poldi Kladno, stejně jako kdysi škodovácké hutě a kovárny Pilsen Steel v Plzni, padly už dřív za oběť špatnému hospodaření. Získali je ruští investoři, pod nimiž firmy opakovaně bankrotovaly. Posledním majitelem Poldi je ve Slovinsku žijící Rus Dmitrij Gerasimenko, který dokázal podle webu Hlídací pes ještě letos ze zbytků kdysi slavné fabriky vytáhnout přes 250 milionů korun. Areál Pilsen Steel po bankrotu koupila německá firma Max Aicher, která tu dnes nabízí nájemní prostory.

Hutníci se shodují, že bez politického obratu nemá ocelářství velké šance. „Perspektiva ocelářské výroby v EU se limitně blíží nule. Unie bude ráda, když zachová alespoň výrobu speciálních ocelí, a to jen v případě, že ocelárny budou mít na modernizaci. Pokud se zásadně nezmění politika státu a Bruselu, bude to konec ocelářství v Česku. Poté, co už máme zlikvidované těžké strojírenství,“ prohlásil Vladimír Sako ze Z-Group.

„Pokud se politici budou na výrobu oceli dívat jako na něco špinavého, co musí z Evropy pryč, budeme závislí na dovozu ze zemí, ze kterých si nemůžeme být jisti, že nám budou dodávat i v případě třeba vojenského konfliktu. Může dojít k ohrožení mnoha průmyslových odvětví se všemi důsledky, včetně sociálních,“ varuje šéfka Ocelářské unie Kubalová.

Politická podpora by se podle lidí z branže měla odrážet i na větší finanční podpoře výzkumu a vývoje, vzdělávání i inovací. Chtějí, aby se do průmyslu vracelo víc z výnosů emisních povolenek. Přepracovat by se podle nich také měly podmínky dotačních programů, protože podpůrné fondy jsou pro české podniky často „nečerpatelné“. Hlavně je ale třeba řešit ceny a dostupnost energií, zní z firem.

Roman Heide z Třince je přesvědčen, že ocelářství i u nás může přežít, pokud nabídne vysoce kvalitní výrobky, což řada firem zatím zvládá. Potíž je, že udržení této pozice znamená investice a inovace, což v dnešních podmínkách vyžaduje masivní kapitál jak z finančního trhu, tak i z veřejných zdrojů.

Čína už předvedla, že v preferovaných strategických odvětvích dokáže vyspělý svět technologicky nejen dohánět, ale i dnes už i porážet. Do vybraných branží neváhá poslat obrovské peníze. Čeští oceláři běží závod s časem a šance na vítězství v něm mají nejisté.