Článek
Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.
Co píšeme v analýze
- Premiér Petr Fiala se snažit získat větší vliv nad energetickou infrastrukturou.
- Zkušenost se státními podniky je nevalná. Fialův tým by neměl spoléhat na to, že mu vzhledem k energetické panice projde cokoli.
- Kabinet chystá kroky, které mohou být sporné, a rozhodně budou nákladné.
Když loni TOP 09 přihodila do debaty o záchraně státních financí starý dobrý nápad zprivatizovat Budějovický Budvar, nedopadlo to příliš úspěšně. Protagonisté myšlenky rychle pochopili, že se minuli s dobou, a od úvah upustili.
Umenšovat roli státu ve prospěch trhu a svobodného podnikání bylo možná v módě před 20 nebo 30 lety, dnes ale v politice vyhrává spíš ten, kdo dává najevo, že toho co nejvíc zařídí a o všechno se postará. Taková je poptávka a dobře to cítí i Petr Fiala (ODS), jinak papírově největší pravičák v čele vlády minimálně za poslední dekádu.
„Energetická krize ukázala jednu věc, že lidé a společnost požadují od státu, aby zajistil energie,“ uvedl premiér ve čtvrtek ke svým motivům, proč chce v době rozpočtových úspor z jiné státní kapsy vynakládat desítky či stovky miliard veřejných peněz na ovládnutí nejrůznějších energetických podniků. „Velká část společnosti chápe energie jako smíšený statek, ne-li statek veřejný, takže stát musí mít možnost do energetického systému zasahovat. Proto jsem také řekl, že se budeme snažit získat větší vliv nad energetickou infrastrukturou,“ dodal.
Jeho vysvětlení má politickou logiku – vláda dělá to, co se od ní čeká. Fiala zároveň zdůrazňuje, že svůj postup považuje za správný s ohledem na energetickou bezpečnost.
Vážně ale stát musí rovnou kupovat vše, u čeho potřebuje, aby to dobře fungovalo? Zkušenost s českými státními podniky je nevalná, přesto má Fiala v energetice už pořádně dlouhý nákupní seznam. U některých položek by jeho tým měl svůj investiční zápal pořádně vysvětlit, a ne jen spoléhat na to, že u veřejnosti projde vzhledem k přetrvávající energetické panice cokoli. Projděme si vládní strategii bod po bodu.
Peníze, za které by šlo zlevnit elektřinu
- V pondělí státní podnik ČEPS podepsal finální převodní dokumenty k firmě RWE Gas Storage, spravující šest z osmi tuzemských plynových zásobníků. Na zimu do nich lze napěchovat třetinu zdejší celoroční spotřeby, nákup tedy vypadá jako dobrá pojistka. Zvlášť vzhledem k počínání ruského Gazpromu, který v Německu nechal před válkou své zásobníky prázdné. Utrácet za přímé vlastnictví není ale bezpodmínečně nutné. Ještě dnes má Gazprom podíl v jednom ze dvou zbývajících českých zásobnících mimo síť RWE. A nikdo to ani neví. Vše v něm běží bez obtíží, podobně jako v Německu. V obou zemích stát zakročil jako regulátor, ne jako vlastník. Určil minima pro naplněnost zásobníků a sám sobě dal pravomoc předat prázdnou kapacitu jiným, konstruktivně fungujícím obchodníkům. Za šest zásobníků teď ČEPS zaplatí 8,8 miliardy korun. Nepůjde tedy přímo o peníze ze státního rozpočtu, ale ve finále jde stále o veřejné zdroje, které by šlo investovat jinde. Nebo by o ně šlo teoreticky zlevnit elektřinu, v jejíž ceně jsou tržby ČEPS schované.
Hladový miliardář jako spolehlivý partner?
- ČEPS by měl také už brzy dostat od vlády pokyn k nákupu páteřního plynovodního potrubí NET4GAS, zbudovaného za komunismu a pak za Zemanovy vlády v roce 2001 prodaného německým plynařským firmám. Háček je v tom, že dnes jde o vysoce zadlužený podnik, jehož dřívější podnikání nemá perspektivu. Donedávna stálo na tranzitu velkého množství plynu – daleko nad rámec tuzemské spotřeby – z Ruska do Německa. S tím je nyní konec a NET4GAS bez těchto zakázek nemá způsob, jak své dluhy do budoucna splácet. Zdejší vládní činitelé mluví o riziku insolvence a chaosu, proto nabízejí německým vlastníkům de facto státní oddlužení a výkup. S vidinou, že celou akci půjde obyvatelstvu prodat jako zodpovědný a strategický nákup, po němž potrubí skončí zpátky v bezpečných rukách státu. Tak to funguje leckde po Evropě. Ale leckde také ne. Třeba německé privátní plynovody běží také bez potíží díky tomu, že stát zvládá tento přirozený monopol dobře hlídat. O koupi NET4GAS měl zájem Daniel Křetínský, jehož firmy provozují stejnou síť na Slovensku. Pokud se hladový miliardář nejevil Fialově vládě jako spolehlivý partner, bylo by dobré říct to nahlas a dopovědět proč.
Byznys ve střetu s politikou
- Na prodej má být také navazující plynovodní síť jménem GasNet, zajišťující distribuci plynu ke konečným zákazníkům na většině území s výjimkou jižních Čech a Prahy. I tato síť menších plynových trubek je přirozeným monopolem a dosud bez potíží fungovala pod privátními vlastníky, velkými investičními a penzijními fondy z Austrálie, Kanady a Německa. Na jihu Čech tuto službu zajišťuje německý – taktéž privátní – E.ON. V případě GasNet je hlavním kandidátem na převzetí většinově státní ČEZ.
Ten se podle potřeby profiluje střídavě buď jako obchodní společnost ohlížející se jen na své ekonomické zájmy, nebo jako státotvorná organizace asistující kterékoli vládě v jejích vizích. Těžko tedy půjde rozeznat, zda případná koupě bude racionální investicí, nebo politickým zadáním. Ve druhém případě je tu znovu riziko, že se bude nakupovat zbytečně draze, aniž by to bylo pro zajištění bezpečných dodávek plynu zapotřebí.
Hledáme smysl vstupu do rafinerií
- Minulý týden přinesl Český rozhlas informaci, že zástupci státu vyjednávají o koupi podílu v rafinerii MiRO v německém Karlsruhe. Nyní je vlastnicky rozdělená mezi koncerny Shell (o jeho podílu se vyjednává), Esso a ruský Rosněfť. Dojde-li jednou v EU skutečně k odpojení Ruska, bude Česko odkázané na dovoz ropy a pohonných hmot ze Západu. Hádankou ale znovu je, jak přesně s bezpečností dodávek pomůže minoritní akcionářský podíl státu. Rafinerie jsou po Evropě vesměs privátní, s pohonnými hmotami se volně obchoduje přes hranice. Pokud by zavládla nouze a motoristé v jednotlivých zemích měli zůstat odkázáni jen na „své“ národní producenty, znamenalo by to rozpad unijního volného trhu se vším všudy. Což je scénář, který se nenaplnil ani při loňské plynové krizi.
Lex ČEZ a Fialův obrat
- Ještě na začátku letošního roku Fiala ve svých projevech o energetice zmiňoval ambici dostat pod kontrolu nejen infrastrukturu, ale rovnou i „výrobu elektřiny“. Vznikl tým pro transformaci ČEZ a navázal na plán, který tu byl už za Babišovy vlády – ČEZ rozdělit, část zestátnit a minoritním akcionářům za to navýšit podíly ve zbývajících, méně strategických divizích podniku. Do Parlamentu na jaře dorazil i nový zákon, který by takové rozdělení umožnil. S tím, jak se trh s elektřinou začal uklidňovat, ale polevil i veřejný tlak na to, aby vláda v ČEZ kvůli zdražování nějak zasahovala. Fiala pak začátkem září popřel, že by kdy chtěl do výroby elektřiny vstupovat, a sporný zákon lex ČEZ už nechal přepsat.
Kam se stát nemá vlamovat
- Státní angažmá stále platí u stavby jaderných bloků – na vládě bude výběr dodavatele, stát bude stavbu platit a ručit za případné skluzy. Jadernou elektrárnu vzhledem ke všem známým rizikům ohledně dodržení termínů a rozpočtů těžko někdo jiný postaví. Jinak se ale stát do energetiky vlastnicky montovat nemusí, stejně jako to nedělá v jiných důležitých oborech, jako jsou telekomunikace, banky, nemocnice či výroby potravin. To vše funguje v tržní ekonomice, postavené na tvořivosti a hospodárnosti privátních vlastníků, spolehlivě. Pokud ne, jde o selhání státu v roli regulátora oligopolů, tvůrce zákonů a vymahačů pravidel. Nikoli kvůli tomu, že by v Česku bylo málo Budvarů.
