Panika i manipulace. Proč nevíme, kolik bude stát elektřina

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Současná podoba trhu s elektřinou má zhruba dvacetiletou historii. Prochází první velkou zatěžkávací zkouškou. A z testu nevychází dobře. Jak jsme k němu došli?

Ještě do přelomu tisíciletí v dodávkách fungoval přirozený monopol, kontrolovaný vládami. Energetické trhy různých zemí byly odděleny, ceny se lišily podle národních podmínek.

Na přelomu tisíciletí začala liberalizace, Evropská unie začala budovat jednotný trh s elektřinou. Národní monopoly zůstaly jen v distribuci. Zato na dodavatelském trhu se rozběhla hospodářská soutěž a boj o klienta.

Do hry vstupovali noví obchodníci, kteří na burze nebo přímo od výrobců nakupují energie pro své zákazníky. Spotřebitelé si začali dodavatele vybírat. Energie bylo dost, konkurence tlačila ceny dolů a obchodníci nabízeli klientům záruku pevných cen i na roky dopředu. V Česku byla liberalizace završena v roce 2006. 

Systém zdánlivě dobře fungoval až do loňska. Tehdy se naplno začaly projevovat důsledky toho, nač léta marně upozorňovali energetici: Ceny byly tak nízké, že se z prodeje elektřiny nedala financovat výstavba nových elektráren.

Investice navíc svazovala spousta regulací, souvisejících s evropskou snahou o rychlé snižování emisí v energetice. Nakonec se nové elektrárny daly stavět už jen s pomocí státních dotací, garancí či půjček.

Evropské vlády ale podporují jen investice do obnovitelných zdrojů, případně do jejich plynových záloh. Právě kvůli tomu v Česku v roce 2014 odpískal ČEZ projekt nových jaderných bloků v Temelíně. Jaderné elektrárny se v Evropě řadu let nezahajovaly kvůli finanční náročnosti, uhelné nepřicházejí v úvahu vůbec.

V prodeji elektřiny hrála na liberalizovaném trhu čím dál důležitější roli burza. V dobách monopolu se energie dodávaly na základě dlouhodobých smluv uzavíraných mezi výrobcem a spotřebitelem nebo dodavatelem. Liberalizace i politický tlak Evropské komise ale vedly obchodníky k tomu, aby víc využívali krátkodobých obchodů, které snadno a bezpečně zprostředkovává burza. Jsou sice rizikovější, ale podporují soutěž. A dokud bylo elektřiny dost, vypadal systém bezpečně.

Loni se ukázalo, že má Evropa problém. Hospodářské oživení po covidu vyvolalo růst spotřeby elektřiny. A o tu levně vyráběnou v určitých momentech začíná být nouze.

Větrníky a soláry mají nejnižší výrobní náklady, zato nevyrábějí když „nesvítí nebo nefouká“. Jaderek, do nichž se léta málo investovalo, a jež některé státy v čele s Německem záměrně odstavovaly, je dnes málo. Uhelné elektrárny se kvůli emisím zavíraly často dlouho před koncem životnosti. Ke slovu tak v čím dál větší míře přicházejí plynové zdroje, bez nichž se dnes středoevropská energetika – přesněji Německo – vůbec neobejde.

Evropu prostě dohnala úporná snaha o co nejrychlejší snižování emisí. Závislosti na plynu pak už jen využil Vladimír Putin jako zbraně v ruském konfliktu se Západem. Snižování dodávek a manipulace ruského státního dodavatele Gazprom vyvolaly raketový růst ceny plynu – a s ním i prudký růst ceny elektřiny. Vypukla krize.

Viníkem krize není liberalizovaný trh ani burzy, přes něž se obchoduje významná část české elektřiny, tedy burza EEX v Lipsku a její pražská dcera PXE. Burzy fungují jen jako zprostředkovatel a garant obchodů.

Burza spojuje poptávku s nabídkou. Jejich vztah pak tvoří tržní cenu, používanou i v kontraktech uzavíraných mezi výrobci a obchodníky přímo, mimo burzu. „Cenotvorba se musí něčím řídit. Od čeho bychom cenu bez burzy odvozovali?“ říká marketingový šéf Centropolu Jiří Matoušek.

„Rozumná alternativa k burze neexistuje. Je to nejtransparentnější způsob, jak propojit nabídky s poptávkou. Že by se pořádaly večírky obchodníků s výrobci, na kterých by se domlouvaly co nejvýhodnější kontrakty?“ doplňuje ekonom a premiérův poradce Štěpán Křeček.

Potíž je v tom, že burzovní informace o ceně elektřiny sjednávaná na roky dopředu je zřejmě chybná. Kontrakty na budoucí dodávky odrážejí hlavně současnou paniku a bezradnost. Systém navíc dlouhodobě nezaručuje obnovu výrobních zdrojů v energetice.

„Nemůžeme používat burzovní systém jako cenový benchmark (měřítko) pro dlouhodobé kontrakty. Nelze míchat dva modely – model pro krátkodobé a dlouhodobé kontrakty, což právě burza v dnešní podobě dělá,“ říkán ekonom Lubomír Lízal, který podobu obchodování dlouhodobě kritizuje.

Podstatou krize přitom není způsob obchodování, nýbrž přílišná závislost Evropy na plynu, bez něhož hrozí nedostatek energie. Přísun plynu nemá Evropská unie pod kontrolou, téměř z 90 procent ho dováží. A obava o plynové dodávky od loňska šroubuje vzhůru cenu plynu a s ním i cenu elektřiny.

To ale neznamená, že je trh v Evropě nastaven dobře. Konflikt s Ruskem ukázal, že není zabezpečen proti manipulacím a příliš snadno se do něj promítá panika. Krátkodobé „spotové“ obchody provázené panickými výkyvy přitom ovlivňují i dlouhodobé „futures“ kontrakty s dodávkou za dva či tři roky.

Krize přináší nové problémy. Obchody na burze při nebývalém růstu cen komplikuje systém záruk za vypořádání budoucích kontraktů, jež musí hráči na burze skládat. Požadavky na garance jsou už tak vysoké, že si je spousta firem nemůže dovolit a přestává obchodovat. I bohatí čeští výrobci jako ČEZ, EPH Daniela Křetínského či Sev.en Energy Pavla Tykače žádají půjčky v řádu desítek miliard korun od státu.

Horší ale je, že objemy obchodů kvůli požadavkům na garance na burze klesají, což usnadňuje manipulace. Cenu elektřiny dnes může vyhnat do astronomických výšin i malý kontrakt uzavřený mezi skrytě kooperujícími firmami.

Na burze není zvenčí zřejmé, kdo stojí na straně nabídky a poptávky u jednotlivých obchodů. Svou protistranu neznají ani burzovní hráči.

Do spekulativních nákupů elektřiny začali v posledních letech zřejmě vstupovat i čistě finanční investoři. Tedy banky, fondy a komoditní obchodníci, kteří skupují elektřinu, aniž by ji sami dodávali. Pouze sázejí na další růst ceny. Na volném trhu to je standardní chování. Jenomže v situaci, kdy do systému začaly sypat obrovské peníze jednotlivé vlády na kompenzace vysokých cen pro spotřebitele, je tato neprůhlednost absurdní.

Evropská unie ve snaze napravit rostoucí nerovnováhu rozhodla o odebrání nadměrných zisků z prodeje elektřiny levně vyrábějícím elektrárnám. Česká vláda se navíc chystá zdanit kromě výrobců také nadstandardně vydělávající tuzemské obchodníky. Všechny, kdo z energetické drahoty těží, ale tato opatření nepostihnou.

Je vysoce pravděpodobné, že třeba do české elektřiny s dodávkou v letošním roce, kterou ČEZ loni a předloni prodával za 50 či 60 eur za megawatthodinu a která se nyní na burze obchoduje za 300 až 400 eur, investovaly bohaté zahraniční firmy. Na ty česká ani evropská „windfall tax“ nepadne. Ani je neznáme.

„Aby burza dobře fungovala jako cenotvorný nástroj, potřebuje tři věci: likviditu, nízké náklady na obchodní transakce a transparentnost. Energetická burza dnes nemá ani jedno,“ říká Zdeněk Fousek, předseda Asociace energetických manažerů, zkušený energetik, který prošel skupinami ČEZ či Sev.en i státní správou.

V Česku roste skupina expertů přesvědčených, že trh v dosavadní podobě selhává. Bývalý vládní zmocněnec pro jádro Jaroslav Míl, Lubomír Lízal či obchodník Jiří Matoušek na nefunkčnost burzy upozorňují už od jara.

Varování ale už na jaře zaznívalo i z některých unijních institucí. „Současná koncepce trhu s elektřinou není viníkem současné krize. Trh ale není navržen pro ‚nouzovou‘ situaci, v níž se Evropská unie nyní nachází,“ konstatovala v dubnu zpráva Evropské agentury pro kooperaci energetických regulátorů ACER. A žádala hned šest úprav evropského energetického systému.

Česká vláda, stejně jako Evropská komise, byla k těmto hlasům dlouho hluchá. Zlom způsobil až srpnový prudký výkyv v ceně plynu, který vyhnal elektřinu k dříve nepředstavitelnému rekordu 1000 eur za megawatthodinu.

Ministr průmyslu a obchodu Jozef Síkela se začátkem září inspiroval postupem Španělska a Portugalska, jež počátkem léta se souhlasem Bruselu zastropovaly ceny plynu pro výrobu elektřiny. Takzvaný iberský model začalo Česko prosazovat jako celounijní cestu k levnější elektřině.

„Debatu o oddělení cen plynu od ceny elektřiny jsme iniciovali na začátku září na mimořádné Radě ministrů pro energetiku,“ říká Síkela. „Můj osobní názor je, že je třeba začít decouplingem (odpojením cen elektřiny a plynu – pozn. red.) před zavedením pevného cenového stropu u plynu, abychom předešli hrozbě nedostatku jeho dodávek v podobě LNG do Evropy,“ dodává.

Návrh na zastropování ceny plynu pro elektrárny sice podpořilo i několika dalších států, na evropské ministerské radě ale napoprvé neprošel kvůli odporu Německa, pro něž by to při vysokém podílu plynových elektráren znamenalo obří náklady.

Pod německým tlakem tak Evropa dala přednost zdanění mimořádných zisků levných elektráren, k čemuž česká vláda přidává další mimořádné daně. Z výnosů „windfall tax“ se mají kompenzovat rostoucí výdaje spotřebitelů.

Systém však hasí následky, ne příčiny problému. O „decouplingu“ se tak na evropské úrovni dál jedná. „Musíme oddělit dominantní vliv plynu na cenu elektřiny, provedeme důkladnou a komplexní reformu trhu s elektřinou,“ slíbila v půli září předsedkyně EK Ursula von der Leyenová. Ministr Síkela doufá, že návrh bude představen do konce roku.

Výsledek debat s Německem je ale stále nejistý, a tak v Česku přibývá expertů, kteří tlačí na další změny v obchodování.

Jedním z navrhovaných kroků je změna v systému obchodování s emisními povolenkami, které zdražují elektřinu z uhlí a plynu. Jejich cena v létě dočasně vyletěla až ke stovce eur na tunu vypuštěného Co2, tedy na víc než trojnásobek hodnot, kterou měly mít podle nejpesimističtějších scénářů z předchozích let. Od srpna sice povolenka o třetinu klesla, pro výrobce ale pořád představuje velkou zátěž a její další vývoj je nevypočitatelný.

Cenu povolenek zvedají mimo jiné spekulace finančních investorů, kteří je začali ve velkém nakupovat jako bezpečné aktivum, jehož cena může jen růst. Část expertů tak žádá vyloučení neenergetických hráčů jak z obchodu s povolenkami, tak s elektřinou. O neudržitelnosti systému se hodně mluvilo na nedávné energetické konferenci Business Forum. Názor ale není jednotný. Povolenková reforma není nutná třeba podle manažerů ČEZ.

„Burza selhává v tom, že vytváří chybné cenové signály pro dlouhodobé kontrakty,“ varuje dále Lubomír Lízal. Příčiny mohou být podle něj dvě: Buď naprostá nedůvěra trhů k evropské energetické politice nebo špatné nastavení burzy, umožňující skryté cenové manipulace.

Lízal či Fousek volají po lepším dohledu nad energetickou burzou, na níž by se mělo tak jako na burzách akciových okamžitě zastavit obchodování, dojde-li k prudkému výkyvu ceny či nestandardnímu pohybu. Následná kontrola by měla obchod prověřit.

Podle zákona o komoditních burzách se o regulaci tuzemské burzy PXE dělí Ministerstvo průmyslu, které ji licencuje, s Českou národní bankou, dohlížející na investiční trhy. Obchody na PXE ale ani jedna z institucí moc neřeší. „My se zaměřujeme na fungování burz obecně, nejen té pražské. Proto jsme iniciovali diskuzi ohledně možného přenastavení indexu určujícího cenu zemního plynu. S návrhem úpravy přijde v nejbližší době Evropská komise. Jsem přesvědčen, že pokud se nám podaří dosáhnout v této věci řešení na unijní úrovni, půjde o řešení příčin vysokých cen elektřiny, nejen důsledků. Proto tomu věnujeme maximální úsilí,“ říká Síkela.

Šance na hlubší dlouhodobou opravu systému jsou zatím malé. Není to dobrá zpráva. Cena povolenek, elektřiny i plynu v reakci na chystané celoevropské zdanění levných elektráren šly sice v posledních dnech poněkud dolů, i tak ale energetická drahota stále ohrožuje Evropu a drancuje veřejné rozpočty.

Časované bomby zakomponované v energetickém trhu zůstávají.