Další šachy s daněmi. Stát podpoří švarcsystém a přijde o miliardy

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

V kritické rozpočtové situaci se český stát hodlá připravit o další peníze pod praporem pomoci živnostníkům. Vláda schválila zvýšení limitu ročních tržeb pro povinnou registraci k platbě daně z přidané hodnoty z jednoho milionu na dva. Souběžně chce zvýšit na dva miliony také limit pro vstup do režimu paušální daně, který zavedla v minulém období vláda Andreje Babiše.

Tato opatření zcela jistě udělají v těžké době radost mnoha menším firmám, řemeslníkům i živnostníkům. V první řadě těm, kteří mají roční tržby někde mezi jedním a dvěma miliony a vlivem vládní změny „vypadnou“ z povinnosti hlásit se k DPH.

Zvýšení limitu má navíc i jinou logiku. Současný milionový práh pro plátce DPH platí už dlouhých 18 let od vstupu Česka do EU v roce 2004. Tehdejší firma s milionovou tržbou byla nepochybně o mnoho (při přepočtu na inflaci zhruba o polovinu) větší, než bude firma s milionovou tržbou příští rok. Pohyb hranice tedy lze obhájit. Nicméně skok na dvojnásobek je přece jenom dost divoký.

Hranice pro povinnou registraci k DPH se tím v Česku ocitne přibližně na 55násobku průměrné mzdy roku 2020. To bude zdaleka nejvíc v blízké i vzdálenější Evropě, jak ukazuje následující tabulka:

Je patrné, že přístup k výběru DPH se liší ve středoevropských postkomunistických zemích a ve státech, kterým z nedostatku jiné terminologie říkáme „západní“ nebo „vyspělé“, v nichž jsou hranice pro registraci k DPH posunuty v porovnání s průměrným výdělkem v ekonomice o dost níže.

Zatímco milionová česká hranice zapadá do obecnějšího „visegrádského“ trendu, dvoumilionový práh udělá z Česka zemi s nejbenevolentnějším přístupem k výběru DPH od menších podnikatelů v Evropské unii.

Ne že by na podobném daňovém premiantství bylo něco zásadně špatného, nicméně je dobré se ptát, proč se o něj Česko hodlá prát právě nyní, kdy čelí ekonomickým potížím a potřebovalo by každou korunu na účinnou pomoc s dopady inflace a poblázněných cen energií.

Kvůli zvýšení limitu tržeb pro platbu DPH přijdou české veřejné rozpočty o deset miliard korun. Z toho o 6,4 miliardy přijde podle zprávy o hodnocení dopadů regulace (RIA) přímo státní rozpočet, o 2,6 miliardy rozpočty obcí a o miliardu kraje. Hlavním argumentem, který se táhne celým návrhem, je skutečnost, že zvýšení hranice je přislíbeno ve vládním programovém prohlášení. Což je pravda a plnění slibů je chvályhodné.

Navíc proti stomiliardové sekyře každoročně působené takzvaným zrušením superhrubé mzdy představuje deset miliard v podstatě drobné. Ale je to – pro představu – víc než polovina letošní dividendy, kterou stát s velkou pompou vyrazil ze společnosti ČEZ. Jestli chce vláda na jedné straně dělat záchranná gesta za desítky miliard, jako je „výchovné“ nebo „úsporný tarif“, a na straně druhé si dělat díry do kapes neuváženými daňovými kroky, bude to s krocením rozpočtových schodků ještě těžší, než se zdálo.

Radost části podnikatelů a další díru do rozpočtu udělá i „sesterské“ opatření, kterým je zvýšení limitu tržeb pro vstup do režimu paušální daně – opět z jednoho milionu na dva. Dnes vypadá paušální daň tak, že živnostník přihlášený do tohoto režimu odvádí státu pevnou částku. Ta je součtem symbolické stovky představující daň z příjmu, minimální zálohy na zdravotní pojistné ve výši 2 627 korun a sociálního pojistného ve výši 3 267 korun (jde o minimální zálohu zvýšenou o 15 procent, což má být impuls k odpovědnému přístupu k vlastnímu důchodu). Pro rok 2022 tedy činí platba paušální daně 5 994 korun měsíčně.

Kritice této formy zdanění jsme se věnovali nejednou i v této rubrice (například zde nebo zde). Principiálně je těžké paušální dani něco vytknout – v mnoha případech jde skutečně o významné zjednodušení administrativy a bonus v podobě snížené pravděpodobnosti finanční kontroly je jistě příjemný. Do paušálního režimu se přesto dosud přihlásilo jen necelých 80 tisíc živnostníků, přičemž původní odhady mířily nad 150 tisíc. Důvodem je, že paušální daň je výhodná jenom pro část poplatníků splňujících hranici tržeb.

Živnostníkům s výrazně nižším ročním obratem, než je limit, například kolem půl milionu korun, se paušální daň zkrátka nevyplatí. Nevýhodnost se ještě stupňuje, pokud mají děti, hypotéky nebo jiné důvody pro uplatňování daňových slev. V paušálním režimu totiž nárok na daňové odpočty a slevy (za děti, nepracujícího manžela/manželku, úroky z hypoték, penzijní připojištění a další) zaniká.

Zato bezdětný živnostník s příjmem jeden milion korun s nízkými náklady, který dosud využíval 40procentní výdajový paušál, ušetří díky paušální dani kolem 40 tisíc ročně. Naopak živnostník s příjmem 900 tisíc, který má dvě děti a pracuje ve vysokonákladové branži s výdajovým paušálem 80 procent (zemědělství, řemesla), by si po přechodu na paušální daň připlatil proti současnému stavu zhruba 60 tisíc korun za rok.

Toto nejasné zacílení a zvláštně nastavené motivace dosavadního paušálního režimu ovšem vládu nepřiměly k tomu, aby režim upravila. Zato se jej rozhodla zásadně rozšířit. A s tímto rozšířením padá i hlavní deviza celého systému, kterou je jednoduchost. Po zvýšení hranice vstupu do paušálního režimu na dva miliony korun bylo potřeba režim rozdělit, protože jinak by docházelo ke zcela nehorázným daňovým distorzím.

Proto se živnostník bude muset nově najít v jedné z devíti pozic podle příjmů (do 1 milionu, od 1 do 1,5 milionu a od 1,5 do 2 milionů) a výdajového paušálu, který se na většinu jeho příjmů vztahuje (40, 60 nebo 80 procent). Podle toho bude jeho paušální daň v příštím roce činit buď 6 295 korun měsíčně, nebo 16 tisíc korun měsíčně, anebo 26 tisíc korun měsíčně (to pouze v případě, že má příjem mezi 1,5 a dvěma miliony a pracoval dosud s výdajovým paušálem 80 procent). Orientaci mohou posloužit tabulky přiložené k tiskové zprávě ministerstva.

Návrh nové podoby paušální daně si vysloužil kritiku ekonomů i daňových poradců. Kromě ztráty jednoduchosti systému kritici upozorňují, že dojde k dalšímu rozevření nůžek mezi mírou zdanění zaměstnanců a živnostníků. Rozboru daňových „skoků“ u jednotlivých skupin živnostníků se věnoval ekonom z Právnické fakulty UK Libor Dušek. Vyšlo mu, že vybraná skupina živnostníků, především ti se ziskem v rozmezí 0,9 až 1,3 milionu korun, zaplatí na daních při využití paušální daně jen asi šest až osm procent ze svých příjmů. Dosud se jejich daňové zatížení pohybovalo kolem 15 procent. Takže jedním z dopadů nové paušální daně bude ještě širší propast mezi mírou zdanění OSVČ a zdanění zaměstnanců, kteří z milionové superhrubé mzdy (mzdových nákladů zaměstnavatele) odvedou na daních zhruba 46 procent.

Takto masivní zvýhodnění živnostníků s vyššími příjmy není ničím jiným než velmi lákavou pozvánkou do švarcsystému.

To je z právního pohledu ilegální, leč v Česku dost běžný způsob „fiktivní živnosti“, při níž pracovník fakticky pracuje pro jednoho zaměstnavatele stejně jako zaměstnanec, ale fakturuje své služby jako živnostník. Stát tím přichází o tučné zaměstnanecké i zaměstnavatelské odvody na sociálním a zdravotním pojistném, zaměstnavatel mohutně šetří na mzdových nákladech a „živnostníkovi“ chodí na účet mnohem větší peníze, než kdyby pracoval na zaměstnaneckou smlouvu.

O oblibě švarcsystému v naší kotlině svědčí i fakt, že podíl OSVČ na pracovní síle patří v Česku k nejvyšším v Evropě. A to rozhodně nejsme zemí, jejíž ekonomika by stála a padala s drobnými službami v cestovním ruchu nebo s rodinnými zemědělskými podniky, což jsou případy Polska nebo Řecka.

Rozšíření režimu paušální daně by podle dokumentace k návrhu zákona mělo připravit státní rozpočet „jen“ asi o 600 milionů korun. Ale právě kvůli silné motivaci části zaměstnanců přecházet na švarcsystém může být nakonec výpadek především zdravotního a sociálního pojištění mnohonásobně vyšší. Nicméně tuto úvahu vládní legislativci vůbec neprovedli, nebo se přinejmenším neobtěžovali spočítat její důsledky.

Sečteno a podtrženo: vláda posílá do Sněmovny rozsáhlé změny v přístupu k daňovým povinnostem, které mají velké dopady do rozpočtu. Za ně si kupuje nejen snížení administrativní zátěže pro větší počet malých podnikatelů, ale také extrémní daňové zvýhodnění vybrané skupiny vysokopříjmových živnostníků, ideálně bezdětných s vyřešenou bytovou situací. Pro většinu ostatních OSVČ totiž zůstane oproti paušální dani výhodnější kombinace daňových slev a dlouhodobě velkorysých výdajových paušálů.

Na jedné straně vláda škrtá peníze hygienickým službám a začíná spekulovat o látání rozpočtových děr sektorovými či jinými mimořádnými daněmi. A na druhé vypustí z rozpočtových příjmů víc než deset miliard korun kvůli jednomu dílčímu slibu z programového prohlášení a kvůli zašmodrchání paušální daně, která měla být kýženým zjednodušením daňových povinností. Tohle zkrátka nevypadá jako obchod, který by byl pro Česko výhodný.