Jak se vyznat v inflaci. Klíčem je chléb a číslo 44,90

Magickým číslem současné inflace se stává výraz 44,90. Zákazník může navštívit libovolný supermarket, přesně tuto částku dnes stojí nejlevnější chléb v regálu, šumavský bochník o váze 1,2 kilogramu, bez ohledu na výrobce.

Dodavatelé chleba mají podle ČSÚ na svědomí 11,5 procenta z nákladů, které musely domácnosti uhradit za inflaci v potravinách. O poznání nižší podíl, tedy 7,5 procenta si připisují producenti sýrů a drůbeže. Cukr a vejce na sebe sice upozornily cenovým skokem na přelomu roku, při nárůstu výdajů domácností za potraviny však mají nižší podíl 3–4 procenta.

Příběh nejlevnějšího chleba ilustruje, jaký šok hospodyně během inflace zažívaly. Průměrná cena za kilogram překročila hranici 20 korun v listopadu 2008 a pak skoro jedenáct let vydržela pod 25 korunami. Proti tomu vyrostla během jediného roku 2022 o 13 korun za kilogram. V prosinci zůstala podle ČSÚ třicet haléřů pod 40 korunami a tuto hranici nepřekročila dodnes, mimo jiné i pomocí takových triků, že se laciný chleba sice prodává nad 40 korun, ovšem s vyšší gramáží.

Na klíčovou roli chleba upozornil už loni na jaře ředitel pekárenské divize koncernu Agrofert Jaroslav Kurčík, když v rozhovoru pro newstream.cz varoval, že při nepříznivém vývoji může chléb stát sto korun a rohlík třeba desetikorunu. „Česká republika si tedy musí říct, jestli do toho zasáhne, aby své obyvatele zabezpečila. Je to o sociálním smíru, aby ani sociálně nejslabší vrstvy netrpěly hlady,“ doporučil státní intervenci šéf pekáren, které ovládají třetinu tuzemského trhu.

Cenu potravin nakonec stát dotovat nemusel, na rozdíl od elektřiny a plynu. Riziko definitivně vyhaslo v dubnu, kdy se náklady domácností za potraviny proti březnu dokonce snížily. Ministr zemědělství Zdeněk Nekula (KDU-ČSL) se už také přihlásil o zásluhy. „Bohudík, opět nám funguje trh,“ zaradoval se koncem května, když mu antimonopolní úřad ohlásil, že neodhalil u zemědělců, potravinářů ani obchodníků kartelové dohody, které by potraviny zdražovaly.

Ministrovy zásluhy ovšem řada expertů neuznává, konkrétně analytik Petr Havel připisuje snížení cen prostému faktu, že v potravinářském sektoru konečně klesají náklady, ať už jde o cenu hnojiv, energií, případně dramaticky nerostou platy v supermarketech.

„Kontroly ministra Nekuly mohly být jedním kamínkem do mozaiky, která růst cen zastavila,“ připustil analytik. Pokud ovšem lze představitelům státu připsat nějakou zásluhu, pak guvernérovi Aleši Michlovi či další členům bankovní rady ČNB, že devizovými intervencemi drželi silnou korunu.

Cenová krize podle analytika Havla prokázala, jak velké rezervy dosud mají zdejší potravináři a zemědělci. Není to výhradně česká slabost, podobně trpí všechny evropské země, které zažily socialismus. „Jsou to hříchy minulosti. Zemědělství je energeticky náročnější než v západní Evropě a pak není divu, že se zdražení energií víc promítne do produktu. Východoevropané také později reagovali podpůrnými programy,“ vypočítává Petr Havel hlavní rozdíly.

Čechům se zároveň nevyplatil fakt, že trhy ovládá pár velkých koncernů. U některých potravin, jakými byly máslo, nízkotučné mléko, cukr nebo vejce, zaznamenalo Česko první nebo druhé největší zdražení v rámci celého kontinentu.

Vysvětlit to mohou analýzy antimonopolního úřadu, podle kterých se stejně jako u chleba také mezi producenty vajec, drůbeže, mléka, másla či mouky prosadily dvě nebo tři velké firmy, které drží víc než polovinu trhu. Mezi cukrovary hraje dominantní roli společnost TTD Dobrovice, cukrovarníci navíc musí nakupovat drahé emisní povolenky.

Velkovýrobci nemusí porušovat zákon, mají však větší sílu prosadit vyšší ceny při vyjednávání s maloobchodními řetězci. Příliš velké podniky také nedokážou ve srovnání s menší konkurencí rychle reagovat na pokles nákladů a snížit cenu zákazníkům.

Nadvláda oligopolů škodí spotřebitelům, přesto je dostatečně výkonná, aby zajistila dostatečný zisk velkovýrobcům. Čistá přidaná hodnota tuzemského zemědělství loni vyrostla podle ČSÚ nominálně o 33 procent, tržby potravinářských firem za vyrobené zboží o pětinu a tržby obchodníků o 14 procent.

„Zvýšené náklady zejména v prvovýrobě jsou schopny všechny články potravinové vertikály úspěšně přenášet až na konečné spotřebitele,“ zní komentář antimonopolního úřadu s dodatkem, že se „obchodní přirážku“ dařilo v časech krize dokonce zvyšovat, potravinářům stejně jako energetikům.

Z takového pohledu lze těžko pochopit, proč ve srovnání se zbytkem východní Evropy potravinářská drahota zasáhla Čechy relativně málo. Ceny potravin na východě vyrostly na jaře 2023 proti jarním měsícům 2021 o 40 procent, přitom na západě se zvýšily polovičním tempem. V důsledku dohnaly dosud nižší východní ceny u řady druhů potravin západní úroveň.

Česko je zvláštní případ, protože se dubnové ceny ve srovnání s dubnem 2021 zvýšily „jen“ o 31 procent. Zásluhu na tom nemají mléko, mouka, drůbež, vejce ani cukr, které zdejší potravináři zdražili stejně jako kolegové ze Slovenska nebo Pobaltí, ale potraviny s významným podílem dovozu.

Pomalejším „západním“ tempem konkrétně zdražily zelenina, ovoce, vepřové, salámy, ryby, káva, čaj, cukrovinky, koření atd. Těžko zpochybnit výše zmíněnou zásluhu koruny, která za dva roky posílila o osm procent, tedy o dvě koruny za euro.

Domácnosti si musejí zvykat na dražší chléb, paradoxně přesto patříme k vítězům boje s potravinářskou drahotou. Díky tomu, že na východě se zdražovalo přece jen víc, nakupují dnes Češi potraviny v průměru za čtvrtou nejnižší cenu v EU, hned za Polskem, Rumunskem a Bulharskem.