Česko plánuje čtyři nové velké jaderné reaktory. Riskantní, míní experti

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Soutěž na dodavatele nového velkého jaderného reaktoru v Dukovanech je v plném proudu. Její účastníci – americký Westinghouse, francouzská EdF a jihokorejská KHNP – mají zároveň nabídnout Česku i stavbu dalších obdobných bloků. Vládní politici s nimi mají velké plány.

Podle ministra průmyslu Jozefa Síkely (za STAN) by Česko nemělo u jednoho nového velkého jaderného bloku zůstat. „Měli bychom postavit dva až čtyři reaktory ve velmi rychlém tempu za sebou,“ řekl pro Seznam Zprávy.

Část energetiků takové návrhy děsí. Podle bývalého zmocněnce Babišovy vlády a exšéfa ČEZ Jaroslava Míla totiž mohou zhatit i stavbu reaktoru jediného.

„Pokud chceme uspět v notifikaci nového jaderného zdroje u Evropské komise, je nezbytné se držet filozofie jednoho bloku. Jeho potřebu totiž nemůže ani Rakousko, ani Německo zpochybnit. Jakákoliv větší výstavba povede ke zdržení schvalovacího procesu a k riziku neschválení z titulu dostatečné přiměřenosti zdrojů v regionu,“ prohlásil Míl.

Právě Míl prosadil, připravil a nastartoval projekt nového jaderného zdroje v Dukovanech. Později se se Síkelovým předchůdcem Karlem Havlíčkem (ANO) názorově rozešel a ještě Babišova vláda ho z postu zmocněnce odvolala.

V nové státní energetické koncepci do roku 2050, kterou připravuje Ministerstvo průmyslu, má hrát jádro důležitou roli.

„Budoucí skladba výroby elektřiny v Česku by mohla vypadat tak, že podíl jádra by měl být mezi 48 a 56 procenty. Samozřejmě s tím, že postupně budeme nahrazovat fosilní zdroje obnovitelnými,“ řekl ministr Síkela pro Seznam Zprávy.

Postavit bychom podle něj mohli až čtyři klasické reaktory, a to velmi rychle po sobě. „Nebo by možná bylo ekonomicky výhodnější stavět i dva najednou – mohli bychom se v tom dostat na lepší cenu za vyrobenou megawatthodinu,“ dodal ministr. Další postup bude podle něj záležet na vyhodnocení nabídek do dukovanského tendru.

Také Pavel Šolc, člen představenstva ČEPS, státní firmy zodpovědné za stabilitu elektrizační soustavy, vidí u nás prostor pro až čtyři nové bloky s kapacitou kolem tisíce megawattů. Na rozdíl od Síkely ale nepočítá s tím, že by se stavěly souběžně.

Než budou dokončeny, dožije podle něj dnešní elektrárna v Dukovanech z 80. let minulého století. ČEZ usiluje o prodloužení jejího provozu až do půli 40. let.

„První dva nové bloky budou jen náhradou dnešních Dukovan, další dva by byly navíc,“ předpokládá Šolc. Tyto reaktory by podle něj měly pokrýt část produkce uhelných elektráren, které čeká odstavení počátkem 30. let.

„Výpadek uhlí budeme muset do doby dokončení jádra překlenout částečně dovozem, částečně plynem, který zatím nemáme. Pro čtyři nové jaderné bloky máme dvě lokality stávajících jaderných elektráren. K tomu se rozvíjí koncept malých modulárních reaktorů, ty by se měly uplatnit zejména v kombinaci s výrobou tepla,“ vysvětluje Šolc.

Jaroslav Míl ale považuje plán na stavbu až čtyř velkých bloků za nebezpečnou slepou uličku: „Autoři této myšlenky nejen ignorují ekonomické možnosti státního rozpočtu, ale i možnosti české ekonomiky na financování takového programu. Zároveň jsou zde i bezpečnostní otázky a v neposlední řadě i provozuschopnost soustavy z ekonomického a technického hlediska,“ prohlásil.

Jedním z důležitých parametrů probíhajícího tendru bude cena, za kterou jsou zájemci ochotni postavit první blok, případně jeho následovníky.

Už jediný reaktor bude historicky nejdražším projektem českého státu. Náklady na něj ovlivní naše veřejné finance na desítky let.

Investorem v Dukovanech je sice ČEZ, ten ale projekt financuje jen v přípravné fázi do roku 2024. Samotnou stavbu má financovat státní půjčka. Náklady tak zaplatí v důsledku daňoví poplatníci. Dílem v budoucích platbách za elektřinu, dílem v daních a odvodech do státního rozpočtu.

Na kolik velký reaktor přijde, je ve hvězdách. Politici i šéfové ČEZ stále zůstávají u původních odhadů ve výši 160 miliard korun v předkrizových cenách. Jde ovšem o takzvanou „overnight cenu“, tedy náklady elektrárny postavené hypoteticky za 24 hodin, bez nákladů na financování. Celková konečná cena bude výrazně vyšší.

Odborník na energetický trh a minoritní akcionář ČEZ Michal Šnobr odhaduje náklady na výstavbu jednoho nového dukovanského reaktoru až na půl bilionu korun.

„Všichni vidíme, co se stalo od předcovidových časů s cenami surovin, dopravy, železa, technologií, jsme na úplně jiných částkách. Reálná ‚overnight cena‘ je dnes spíš mezi 200 až 250 miliardami korun. Celkové náklady včetně financování vyskočí až na dvojnásobek – bez ohledu na to, že s financováním pomůže stát,“ prohlásil Šnobr.

„Pokud chceme více jaderných bloků, zcela chybí politická odpověď na to, kde na ně vezmeme. Navíc v situaci, kdy roste zadlužení státu a zároveň víme, že bude třeba zvyšovat rozpočet na obranu i sociální výdaje. Fialova vláda převzala jaderný projekt od vlády předchozí, nic na něm neodpracovala a zahájila tendr, aniž odpověděla na klíčovou otázku: zda je v silách státu ho v plánovaném harmonogramu postavit,“ dodal.

Varování Michala Šnobra je dobré brát vážně. Právě on počátkem tisíciletí jako málokdo u nás odhadl investorský potenciál ČEZu a díky jeho radám vyrostlo hned několik českých miliardářů. Šnobr také jako jeden z prvních správně předpověděl, že cena elektřiny na evropském trhu po covidovém propadu natrvalo stoupne na několikanásobek proti tomu, za kolik se prodávala počátkem předchozí dekády.

Další klíčovou otázkou je, jak nové velké jaderné bloky zapadnou do měnící se středoevropské energetiky. Na tu je třeba brát ohled, pokud chceme zůstat součástí Evropské unie a evropského trhu. Oddělení, o němž sní čeští euroskeptici, je nereálné.

„Energetika je nedílnou součástí společného trhu. Z něj si nemůžeme vybírat jen části, které nám vyhovují,“ říká Pavel Šolc z ČEPS. „Ale i kdybychom se odpojili a nechali volnou tvorbu cen, v našem oligopolním prostředí bychom museli zavést tvrdou cenovou regulaci,“ vysvětluje.

Odpojením jen od Německa, kde se dnes tvoří na české poměry vysoká cena elektřiny, bychom podle Šolce také nic nezískali. I kdyby to čistě hypoteticky bylo politicky průchodné.

„Jednak bychom zároveň ztratili výhodu toho, že když v Německu fouká, klesá tam cena elektřiny na 20 eur a také tyto ceny se k nám přenášejí. Dobře to bylo vidět třeba letos po Vánocích. Zároveň bychom se museli odpojit od ostatních sousedních trhů, protože v Rakousku, na Slovensku a v Maďarsku je dnes elektřina výrazně dražší a cenová nákaza by se k nám šířila od nich. Ale hlavně nevím, jak dlouho bychom vydrželi s takovou izolací. Za několik let nebudeme mít dostatek vlastní elektřiny a budeme závislí na dovozu. Museli bychom buď regulovat spotřebu, nebo mít přídělové hospodářství nebo centrální rozdělovací systém,“ popsal manažer ČEPS.

Česko tak musí budoucnost chtě nechtě plánovat s ohledem na vývoj v Německu. A jeho vláda trvá na tom, že do roku 2030 bude Německo pokrývat 80 procent své spotřeby elektřiny z obnovitelných zdrojů, zbytek z plynu.

Ať už se cíl podaří či nepodaří naplnit, jisté je, že podíl solárů a větrníků na středoevropském trhu bude dál rychle růst. Což bude ovlivňovat ekonomiku českých elektráren.

Při vysokém podílu obnovitelných zdrojů a nedostačující akumulaci (ta totiž pořád není technicky ani ekonomicky vyřešena) se budou střídat období obrovských přebytků levné elektřiny s obdobími, kdy nebude „svítit a foukat“. V těchto dnech až týdnech bude třeba operativně nahrazovat velké výpadky solárů a větrníků.

K zálohování se ale hodí jen flexibilní zdroje, tedy fosilní elektrárny, které lze rychle startovat a vypínat. Německé záložní elektrárny ovšem nebudou v hospodaření odkázány jen na prodej elektřiny. Jejich hlavním příjmem budou takzvané kapacitní platby – úhrady od státu za to, že poskytují záložní kapacitu a většinu roku stojí.

Zato nové jaderné bloky mají podle představ českých politiků žít z peněz za prodávanou elektřinu. Počítá s tím i zákon o přechodu k nízkouhlíkové energetice, přijatý kvůli stavbě nových Dukovan Babišovou vládou.

Cena elektřiny na trhu ale bude v obdobích, kdy je dostatek zelené energie, velmi nízká. Při vysokých přebytcích půjde i do záporu. Pokud budou jaderné elektrárny odkázány jen na tržby z prodané elektřiny, bude to jejich ekonomiku velmi srážet.

Ministr Síkela v tom velký problém nevidí. „Máme řadu analýz, které ukazují, že systém založený na kombinaci jaderných a obnovitelných zdrojů, je nejen nákladově efektivnější, ale i stabilnější a robustnější z pohledu bezpečnosti dodávek. Toto bude platit i pro geografické podmínky České republiky,“ řekl k tomu Seznam Zprávám. Jak budou atomové elektrárny ekonomicky fungovat, ale nevysvětlil.

Pavel Šolc z ČEPS je přesvědčen, že čtyři nové bloky se během příštích dvaceti let do české soustavy vejdou. Společný trh má podle něj limity dané omezenou přeshraniční přenosovou kapacitou, takže nebude možné dovážet z Německa do Česka veškeré levné přebytky. Dále spoléhá na to, že spotřeba elektřiny poroste. A že paralelně s fotovoltaikou a větrníky se bude rozvíjet akumulace, která část přebytků zachytí.

„Stále u nás bude potřeba nějakého základního zatížení kolem 4,5 nebo 5 tisíc megawattů, kterou mohou jaderné reaktory pokrývat. Určitě se do toho mohou zapojit i elektrolyzéry a další nástroje na akumulaci levné energie. I jádro je navíc schopné s výkonem do určité míry manévrovat. Naše současné reaktory k tomu nejsou stavěné, ale některé bloky toho schopny jsou. Předpokládám, že nové jaderky budou koncipovány tak, aby umožnily větší rozsah takového manévrování,“ uvedl Šolc.

Jaroslav Míl podobné uvažování považuje za chybné. „Představte si, že v Evropě svítí slunce. Česko bude mít 12 tisíc MW instalovaného výkonu ve fotovoltaice, 4 tisíce až 6 tisíc MW v jádru (výkon dnešního Temelína a Dukovan lehce převyšuje 4 200 MW – pozn. red.) a dále vynucenou výrobu v závodních elektrárnách a teplárnách. Podobně na tom bude Německo v momentě, kdy bude foukat vítr, a další okolní země. Jinými slovy, bude k dispozici výkon asi 18 tisíc megawattů,“ popisuje reálný výhled Míl.

V obdobích menší spotřeby – typicky o letních víkendech, kdy se netopí a průmysl stojí – bude podle něj potřebný výkon třeba jen 4600 megawattů, soláry a větrníky mohou jet naplno a elektřiny se na trh bude tlačit přebytek.

„Odstavit na tři dny jadernou elektrárnu nelze, budete tedy muset odstavovat jiné zdroje. Kde je ale pak ekonomická efektivnost? Tím spíš, že odstavovaným zdrojům musíte za nevýrobu platit,“ ptá se Míl.

Jeden nový velký jaderný blok je podle něj nutný. „Dva by možná soustava unesla, pokud se dramaticky zvedne spotřeba. Ale připravovat čtyři, je nesmysl,“ prohlásil. „Přetoky elektřiny z Německa budou extrémní. A představa, že budeme regulovat soustavu pomocí elektrolyzérů a vodíku, ignoruje energetickou účinnost takové přeměny,“ dodal.

Ještě skeptičtější je k výstavbě byť i jediného velkého reaktoru Michal Šnobr: „V české přenosové soustavě není reálné mít víc než současné mamutí bloky,“ řekl.

Oba muži se sice názorově v řadě věcí rozcházejí, shodně ale vidí jadernou budoucnost spíše v malých, levnějších modulárních reaktorech. Ty by se měly dostat na trh už koncem této dekády.

Nové velké reaktory se mají stavět v sousedství dnešních jaderek. „Nebudou vznikat nová místa přinejmenším pro standardní velké reaktory. S nimi se budeme pohybovat v lokalitách Dukovany a Temelín,“ řekl v rozhovoru pro Seznam Zprávy ministr Síkela.

To ale přináší další problém, jak upozorňuje Jaroslav Míl. „Mít zásadní zdroje ve dvou lokalitách znamená v případě konfliktu zásadní bezpečnostní pochybení. Je potřebné budovat výrobní infrastrukturu s rozmyslem a v krajích, kde je k tomu příležitost,“ tvrdí.

Jak se ukazuje na Ukrajině, v případě války nemusí nepřítel napadat přímo elektrárny, k rozvrácení energetiky stačí zaútočit na přenosovou infrastrukturu. Při koncentraci výroby elektřiny do pouhých dvou lokalit se takový zásah velmi zjednoduší.

Energetika by také podle Míla měla stát na zdrojích, které lze budovat postupně. „Můžeme pak reagovat na technologický pokrok. Mít energetickou soustavu postavenou na šesti velkých jaderných blocích a fotovoltaice je nesmysl, který budeme muset řešit nákladnými plynovými elektrárnami, bez kterých jsme se dosud obešli. Taková soustava je navíc ekonomicky provozuschopná jen při aktivní spolupráci s okolními zeměmi, což ale může selhat v době konfliktů nebo politické krize, vyvolané například demonstracemi proti jaderné energii,“ varuje.

Šanci pro rozvoj jádra v Česku vidí exšéf ČEZ, stejně jako Michal Šnobr, v nastupující technologii malých modulárních reaktorů. Ty větší z nich se ostatně výkonem blíží dnešním dukovanským reaktorům.

S malými reaktory počítá i ministr Síkela. „Nemůžeme ale bohužel se stavbou velkých bloků čekat, jak to dopadne s těmi malými. Musíme se soustředit na oba typy, připravovat je souběžně. Musíme si v tom nechat určitou flexibilitu, abychom případně mohli zohlednit technologický vývoj. V jeho rámci může ostatně dojít i k pokroku v oblasti akumulace energie,“ řekl.

Polostátní energetická společnost ČEZ stavbu prvního malého modulárního reaktoru plánuje v Temelíně v první půli příští dekády. Nejpozději v příštím roce chce vybrat technologii a dodavatele. Memorandum o spolupráci má podepsané se sedmi partnery z různých zemí.

Jak před týdnem řekl v Poslanecké sněmovně člen představenstva ČEZ Tomáš Pleskač, už teď firma vybírá lokality pro další malé reaktory. „V energetické koncepci České republiky jich bude potřeba víc,“ řekl v Parlamentu.

Šnobr i proto doporučuje se stavbou velkých bloků nespěchat a zaměřit se spíš na další prodloužení životnosti Dukovan za hranici roku 2045. „Ukázkový příklad vidíme ve Finsku, kde je snaha prodloužit životnost jaderek na 70 až 75 let,“ řekl.

Kdyby se to podařilo, mohlo by Česko získat čas a rozhodovat o klíčových investicích do jádra v době, kdy bude jasné, jak se nastupující nové technologie osvědčí.