Česká rarita, která prodražuje domácí fotovoltaiku, má tuhý kořínek

Jednou ze zvláštností českého energetického trhu je to, jakým způsobem měří elektřinu, kterou si lidé vyrobí doma.

Domácnosti, které se někdy označují novotvarem „prosumeři“, mají fakturu za elektřinu ještě složitější než běžní odběratelé. A to proto, že mohou v jednu chvíli zároveň dodávat elektřinu do sítě a také ji odebírat.

Spolu s částí slovenského trhu jsme jedinou zemí Evropy, která tento způsob měření v této době používá.

Fázové měření bylo v České republice zavedeno po solárním boomu z konce první dekády 21. století. V roce 2011 vydalo Ministerstvo průmyslu a obchodu vyhlášku (č. 82/2011 Sb.) o měření elektřiny, která stanovila, že v Česku se bude část elektřiny účtovat po fázích.

Jak bylo řečeno, týká se v současné době malé, ale rostoucí skupiny odběratelů: Těch, kteří spotřebovávají zhruba podobné množství elektřiny, jaké vyrábějí. Prakticky jde o majitele střešních fotovoltaických systémů.

V době vydání vyhlášky šlo doslova o raritní záležitost, protože rychlý nárůst kapacit solárních elektráren v té době připadal téměř výhradně na velké instalace stojící na volných plochách. U těch mezi výsledky fázového a evropsky používaného součtového měření není prakticky rozdílu (pouze tyto dodávají do sítě).

V praxi jde o poměrně neintuitivní systém účtování, který má svou technickou logiku, ovšem v rámci i českého systému tarifů za elektřinu je zcela nezvyklý. Ukážeme si ho na modelovém příkladu, který se v praxi nepochybně nestane.

Představte si rodinný domek, kde je v danou chvíli zapnuto několik spotřebičů – lednička, počítač, světla a třeba malá rychlovarná konvice, které dohromady odebírají tři kilowatty. Hodinová spotřeba je tedy tři kilowatthodiny (kWh). Na střeše je malá fotovoltaika, která v danou chvíli vyrábí také tři kilowatty – za hodinu vyrobí tedy tři kilowatty.

Běžný spotřebitel by asi předpokládal, že obě hodnoty se jednoduše vyruší: Výroba se odečte od spotřeby a výsledkem tedy bude nula. To by platilo v případě takzvaného „součtového“ měření. V Česku to funguje jinak a záleží na tom, jak přesně je udělaný rozvod elektřiny po daném domě a jak jsou které spotřebiče zapojené.

Vyrobená elektřina se totiž rozdělí do jednotlivých fází elektrického obvodu v domě. Protože u nás se staví přípojky k rodinným domům prakticky výhradně třífázové, znamená to, že se rozdělí na tři části. Jak přesně, to není nikde dáno. Záleží to na schopnostech projektanta a také na tom, co připojíte do které zásuvky.

V našem modelovém a velmi zjednodušujícím příkladě můžeme vyrobenou elektřinu pro názornost rozdělit nejjednodušeji, tedy na třetiny. Tak to ostatně je standardem u domácích fotovoltaických elektráren třeba v Německu. Do každé „větve“, tedy přesně fáze, sítě v daném domku se pošle z modelové fotovoltaiky jeden kilowatt výkonu.

Co se bude dít dále, záleží právě na konkrétních okolnostech. V nejhorším možném případě je teoreticky možné, že domácnost bude dvě třetiny vyrobené energie posílat do sítě a zároveň ze sítě kupovat stejné množství elektřiny.

Proč? Protože všechny dané spotřebiče byly zapojené do jedné „větve“, do jedné fáze. Z té se tedy odebíraly 3 kW. Ovšem domácí fotovoltaika do ní posílala pouze 1 kW – a zbytek se bere z běžné sítě. A zbylé 2 kW z výroby elektrárny pak směřují jako tzv. „přetoky“ do sítě. Dům v tomto hypotetickém příkladě tedy v jednu chvíli odebírá i vyrábí stejné množství elektřiny.

Uživatelé v našem hypotetickém příkladu nic nepoznají. Vše funguje na pohled, jak by mělo – lednice chladí, konvice vaří – účetně se věci ovšem mají asi jinak, než předpokládají.

Za elektřinu odebranou do sítě dostávají uživatelé domácích fotovoltaik v roce 2023 zhruba 2-4 koruny za každou kilowatthodinu. Konečná cena elektřiny pro maloodběratele se dnes pohybuje obvykle někde mezi 6-8 korunami podle toho, kdy smlouvu uzavřeli a dalších okolností.

V takovém extrémním případě by tedy investice do fotovoltaiky byla extrémně nevýhodná. V praxi situace nebývá zdaleka tak hrozivá.

Extrémní případy se samozřejmě stát mohou: „Mně se ozvali lidé, kterým po instalaci fotovoltaiky stoupla platba za elektřinu, ale to bylo zřejmě do značné míry dáno tím, že se jim s fotovoltaikou zvýšil odběr – mysleli si, že mají elektřinu zadarmo, ale neměli,“ říká dlouholetý odpůrce fázového měření Pavel Hrzina, pedagog na pražské ČVUT a také člen Solární asociace.

V praxi totiž existují účinná opatření, jak se této situaci vyhnout. Tím základním je pořídit do domácí fotovoltaiky zařízení, které nejhorším excesům zabrání. Jde o takzvaný asymetrický střídač. Toto zařízení dokáže do značné míry rozdělovat elektřinu z fotovoltaiky (nebo případně baterie, pokud ta je součástí systému) do jednotlivých fází podle potřeby. Tedy do té, která je zatížena více, pošle větší část výroby, do nevytížené menší.

V Česku jde o obvyklé řešení: „Já neznám firmu, která by k fotovoltaice neinstalovala asymetrický střídač,“ říká Jiří Matoušek ze společnosti Centropol, která obchoduje s energiemi.

V hypotetickém případě také platilo, že všechny spotřebiče byly připojeny na jedné fázi. Tak to samozřejmě v praxi také nebývá. Za prvé tuto možnost omezuje velikosti jističe. Navíc spotřebiče s větším odběrem, jako jsou sporáky (jmenovitě s odběrem nad 3,6 kW), musí být zapojeny do více než jedné fáze (ale třeba sporáky nebývají do tří, nebo dvou, takže část doma vyrobené elektřiny může přijít i tak vniveč).

Ve výsledku tedy rozdíl mezi účetním výsledkem součtového a fázového měření nebývá tak veliký: „Podle mých zkušeností se pohybuje od několika jednotek procent do nízkých jednotek procent,“ říká Pavel Hrzina. Celonárodní statistiky k dispozici z mnoha praktických důvodů nejsou.

Podle některých kritiků je ovšem velkou neznámou v těchto počtech ještě opotřebení střídače. Protože většinový evropský trh asymetrické střídače nevyžaduje, výrobci a dovozci jim nevěnují velikou pozornost.

Zájmové organizace z oboru uvádí, že řada výrobců v podstatě pouze lehce upravuje klasické symetrické střídače, a pak je prodává jako asymetrické. V některých případech jde údajně o prakticky identické zařízení, které dostane pouze jiný software. Takové střídače nejsou podle kritiků připravené na to, aby dlouhodobě pracovaly v asymetrickém režimu. I prediktivní modely ukazují, že výsledkem takového provozu bude zkrácení životnosti, říká Pavel Hrzina.

Na druhou stranu, údaje v tomto směru jsou zatím kusé, protože není k dispozici dostatek údajů z praxe. Během několika příštích let by mělo být jasněji.

„Prosumerům“, kterých jsou ovšem zatím v Česku řádově desítky tisíc, fázové měření tedy radost nedělá. V české legislativě ovšem přetrvává, protože má svá pozitiva – hlavně v kontextu tuzemské energetiky.

Jedním důvodem je skutečnost, že z hlediska distribuční společnosti, tedy těch, které se starají o dopravu elektřiny až k našim domům, je přenos elektřiny z fotovoltaiky pouze a jen náklad navíc.

Distributoři nedostávají kompenzace za vyrobenou elektřinu, kterou musí dopravit k zákazníkovi. Ta je osvobozena od distribučních poplatků. Mohou vybírat poplatky pouze za elektřinu odebranou, tedy tu, kterou si zákazník koupí. A to ta doma vyrobená není. V centralizované energetice, kde elektřinu vyrábí prakticky velké elektrárny, tento model naprosto bez potíží funguje.

Jinak řečeno, pokud by si hodně lidí vyrábělo elektřinu doma, tyto společnosti vyberou méně peněz na provoz celé sítě. Takto to vysvětluje mluvčí skupiny ČEZ Ladislav Kříž: „Ušetřené platby zákazníků s výrobnou budou trvale přeneseny na ostatní zákazníky na hladině nízkého napětí včetně zranitelných.“ Distributoři jsou přitom běžné firmy odpovědné svým akcionářům, jejichž primárním cílem je zisk, nikoliv podpora fotovoltaiky nebo plnění národních cílů snižování emisí oxidu uhličitého.

Domácí fotovoltaiky přitom distribučním společnostem práci nijak neušetří, ba naopak. V některých lokalitách, typicky například v místech s novou zástavbou, která je připravena pro fotovoltaiku, nebo se s ní přímo staví, hrozí například riziko přetížení sítě – a to znamená nutnost investic, na které by se mělo vybrat v rámci změněné tarifní struktury. To uznávají i kritici současného stavu, jako je Pavel Hrzina.

Volání po změně přesto neustává a tlak se spíše stupňuje. Fázové měření podle některých hlasů dělá ještě obtížnějším už dnes zpožděné snahy o zavádění „komunitní energetiky“ v Česku. Ta má umožnit rozdělovat v místě vyrobenou elektřinu mezi různé „prosumery“, výrobce a čisté spotřebitele. Jde přitom o evropský standard, který by měl platit v celé EU. (Ministerstvo průmyslu a obchodu na dotaz redakce uvedlo, že fázové měření „zavádění komunitní energetiky nekomplikuje“.)

V březnu letošního roku vyzval ministerstvo průmyslu ke změně fázového měření i Senát. Ministerstvo má na odpověď čas do konce června, do té doby budou podle jeho mluvčího Marka Vošahlíka pokračovat jednání se zástupci všech zúčastněných stran, jejichž výsledek nelze předjímat. Zatím tedy není zaručen konec této české energetické rarity.