Článek
Čtete ukázku z newsletteru Cash Only, ve kterém Martin Jašminský, Zuzana Kubátová, Jiří Zatloukal a Jiří Nádoba každý pátek komentují dění v českém byznysu. Pokud vás Cash Only zaujal, přihlaste se k odběru newsletteru.
Obrat je zjevný. Ze tří v létě připravených dokumentů, jež měly vytyčit český postup ve snižování emisí v příštích letech, schválila vláda jen Národní energeticko-klimatický plán (NKEP). V něm pro jistotu problematičtější konkrétní závazky raději nahradila obecnými proklamacemi. Další dva dlouho připravované dokumenty, jež měly být součástí českého plánu plnění Green Dealu – tedy Státní energetickou koncepci i Politiku ochrany klimatu – dal kabinet k ledu.
Důvod, proč z celého balíku zbyl jen NKEP, je zřejmý: Na rozdíl od dvou dalších zmíněných programů je pro členské státy EU povinný. Už tak jsme s ním byli ve skluzu a Brusel kvůli tomu s Českem vede oficiální řízení pro porušení unijního práva. Evropská komise klimatické plány jednotlivých zemí schvaluje, může je vracet k přepracování a kontroluje jejich plnění. Nepochybuji o tom, že nebýt této lapálie, vzdal by kabinet schvalování NKEP úplně stejně, jako Státní energetickou koncepci a Politiku ochrany klimatu, jež mají sloužit jen pro domácí plánování.
Na začátku týdne premiér Petr Fiala s ministrem životního prostředí Petrem Hladíkem oznámil, že Česko usiluje o změkčení Green Dealu, a to ve čtyřech oblastech. Pokusí se prosadit roční odložení druhé vlny emisních povolenek, které mají zpoplatnit benzin či naftu v silniční dopravě a fosilní vytápění budov. Dále chce vláda prosadit zrušení tvrdých sankcí pro automobilky za to, že se jim nedaří prodávat dostatečné objemy elektromobilů. Do třetice chce, aby Evropská komise uznala vodík vyráběný z jaderné elektřiny za zelený. A za čtvrté odmítá stanovení závazného cíle EU k roku 2040 na 90 procent snížení emisí oproti roku 1990.
Česko nevede osamělý boj. Kvůli pokutám pro automobilky už na unijní půdě tvrdě lobbuje silná skupina zemí. Varují, že pokuty sníží schopnost automobilek investovat do inovací a poškodí jejich globální konkurenceschopnost. Oficiální „non-paper“, vyzývající k projednání, už dříve předložila Itálie s podporou Česka. Přidalo se Slovinsko, Polsko či Rakousko. Za automotive se postavila vlivná europarlamentní frakce EPP. A v úterý se na Radě EU k tlaku na změkčení podmínek pro automobilky přidala i Francie.
Eurokomisař pro klima Wopke Hoekstra ještě minulý týden ústupky automobilkám striktně vylučoval: „Ne, odpověď je ne,“ prohlásil pro Reuters. Toto úterý už slíbil, že požadavky na změkčení podmínek s kolegy v Evropské komisi projedná.
U povolenek pro pohonné hmoty a vytápění má česká vláda slušnou šanci odklad vyjednat, pokud k tomu najde spojence. Povolenky mají sice začít platit od roku 2027, roční posun ale evropská legislativa umožňuje a o víc se podle Fialy Česko ani pokoušet nebude. Vláda si sice umí představit i delší posun, „ale jsme realisté“, říká premiér.
Další případný boj proti povolenkám, jež mají poprvé začít přímo zvedat náklady „fosilních“ domácností, tak spadne až na příští českou vládu.
Jednání o jádru se v evropských orgánech teprve rozbíhá, záležet tu určitě hodně bude na francouzské či švédské aktivitě.
Čtvrté greendealové téma, s nímž vláda v pondělí přišla – stanovení dalšího postupného cíle EU ve snižování emisí pro rok 2040 – vypadá nezajímavě a formalisticky, na rozdíl od povolenek a postihů pro automobilky nebudí pozornost. Je ale hodně důležité.
Právě ono rozhodne o dalším osudu Green Dealu. Určí, jestli bude do budoucna třeba dál přijímat razantní opatření vůči energetice, průmyslu i běžným spotřebitelům, či zda Unie nechá vývoj více v rukou trhu.
Už před rokem Evropská komise navrhla přijmout pro konec 40. let tohoto století závazek na 90procentní snížení emisí proti roku 1990, zatím ale není limit schválen. Jde o ambiciózní cíl, který nepůjde splnit bez restrikcí zasahujících čím dál víc do života Evropanů.
Dosud platný unijní cíl stanoví 55procentní pokles emisí k roku 2030. Je reálné ho splnit. Česko, které po pádu socialismu mělo životní prostředí ve zvlášť mizerném stavu, ho nejspíš i výrazně překročí. Ale pokud by si Unie uzákonila dosažení 90procentního poklesu během dalších 10 let, musela by v dekarbonizaci výrazně zrychlit.
Bylo by třeba ještě víc penalizovat vypouštění emisí a přesměrovávat ještě větší balíky peněz získaných z povolenek, daní a nejrůznějších sankcí do zelených dotačních programů. Byť dotace deformují trh a zdražují i ty podporované technologie, které mají šanci prosazovat se samy.
Pokud Unie náročný 90procentní závazek nepřijme, otevřeně tím rezignuje na hlavní cíl Green Dealu – dosažení uhlíkové neutrality k roku 2050. Při pomalejším tempu dekarbonizace ho nebude možné dosáhnout. Znamenalo by to krach nejambicióznějšího politického projektu, k němuž se Brusel upíná přes 20 let a do něhož evropští občané a firmy vložily obrovské prostředky.
Uhlíková neutralita během příštích 25 let je podle většiny energetiků, ekonomů, techniků či finančníků, s nimiž na toto téma mluvím, nesplnitelný cíl. Politici evropského mainstreamu včetně těch českých ho ale zatím nezpochybňovali. Debatou o závazku k roku 2040 se tak Green Deal dostává do zlomového bodu.
Diskuze se teprve rozbíhá. „Čekám, že bude hodně zpolitizovaná. Zatím zaznamenávám nástřely pro ten cíl někde v oblasti 87 až 90 procent,“ říká europoslanec a ekonom Luděk Niedermayer (TOP 09), který patří k zastáncům razantnější dekarbonizace u nás.
Niedermayer správně upozorňuje, že pokud nemáme rezignovat na celý Green Deal, není možné z připravené cestovní mapy škrtat jednotlivé postupné cíle – jako jsou třeba povolenky na benzin a vytápění.
„Pokud by došlo k odložení či oslabení povolenkového systému, měly by vlády přijít s jinými opatřeními, která pomohou třeba domácnostem spotřebu energií z provozu budov snížit. A tudíž zajistí snížení emisí, ke kterým se země zavázaly,“ říká. Jistě: Škrtat nepříjemné nástroje můžeme jen v případě, že rezignujeme na výsledek, k němuž mají napomoci.
Do debaty o dalším postupu Green Dealu by mělo vstoupit víc chladného rozumu místo vzletných vizí. I Niedermayer považuje za zásadní, aby Evropská komise kvalitně zanalyzovala a vyhodnotila dosavadní trendy a potenciál nových technologií jako je nízkoemisní vodík nebo CCS (zachycování, ukládání či využití uhlíku z energetických a průmyslových procesů).
Ty, podobně jako účinná akumulace elektřiny, mohou pomoci k dekarbonizaci, zatím jsou ale příliš nákladné pro běžné komerční využití. Hodnocení dosavadních opatření se Brusel zatím moc nevěnoval, potenciál nových technologií spíš přeceňoval.
Ještě v jedné věci má zeleně onálepkovaný Luděk Niedermayer pravdu: „Pouhé oslabení klimapolitiky není automaticky cesta k vyššímu růstu. Dekarbonizace postupuje celosvětově, schopnost vyrábět dekarbonizační technologie a řešení (včetně IT) bude zdrojem konkurenceschopnosti v budoucnu. Pokud by v tom Evropa zaspala, nebylo by to pro naši budoucnost dobře,“ říká.
Jistě. Škrtnout Green Deal a zcela se od něj distancovat by zvláště českým politikům nepochybně vyneslo levné voličské body. Ale návrat k tradicím není řešení.
Svět se mění. Energetika směřuje k decentralizaci, k využití levných, leč nepravidelně vyrábějících obnovitelných zdrojů. Což vyžaduje budovat záložní elektrárny, jež pojedou jen pár hodin v roce a jejich produkce je extrémně drahá. Je třeba budovat novou přenosovou soustavu, vyvíjet efektivní systémy spotřebitelské flexibility, řešit akumulaci. Tato změna spolu s rychlým postupem digitalizace proměňuje průmysl, služby, fungování společnosti i chování lidí. Pokud s tím nebudeme držet krok, nevyhneme se stagnaci.
Je dobře, že si čeští politici dělají jasno ohledně dalšího postupu Green Dealu a odmítají ho tlačit dopředu bez ohledu na realitu, náklady a dopady na firmy a domácnosti. Je dobře, že konečně nahradili pasivní příjem greendealových unijních rozhodnutí, přicházejí s vlastními návrhy a hledají pro ně v Unii spojence. Co ale potřebujeme ještě víc, je koncepční energetická a průmyslová politika.
Vláda musí najít nástroje, jež začnou motivovat k výstavbě řiditelných elektráren. Musí vytvořit podmínky pro rozvoji jádra – což mimo jiné znamená rozhodnout o budoucnosti skupiny ČEZ. Musí nastartovat reformy, jež usnadní investice do tuzemského průmyslu a inovací.
Legislativní kroky a plán reforem, jež k tomu vedou, ale byznysová scéna marně navrhuje už třetím rokem. Pohyb v tomto směru je téměř neviditelný, zato byrokratické nároky na byznysový sektor rostou. Nečinnost a odkládání nutných změn bude prohlubovat ekonomickou stagnaci a další oslabování konkurenceschopnosti domácích firem ve světě. Je to větší problém než přiznání, že nedosáhneme uhlíkové neutrality v roce 2050.
Zajímá vás situace na trhu s bydlením, kroky centrální banky nebo plány českých podnikatelů? Přihlaste se k odběru Cash Only a kompletní newsletter budete každý pátek dostávat do své schránky.
