Článek
Čtete ukázku z newsletteru Cash Only, ve kterém Martin Jašminský, Zuzana Kubátová, Jiří Zatloukal a Jiří Nádoba každý pátek komentují dění v českém byznysu. Pokud vás Cash Only zaujal, přihlaste se k odběru newsletteru.
Jednu stranu sporu zosobňuje pohled Maurice Obstfelda, bývalého hlavního ekonoma Mezinárodního měnového fondu, který nyní působí v Petersonově institutu pro mezinárodní ekonomiku. Druhou reprezentuje Peter Navarro, poradce Bílého domu a jedna z nejvýraznějších postav Trumpovy administrativy v hospodářských otázkách.
Podle Obstfelda jsou nová cla koncipována tak, že maximálně poškodí Ameriku. Tvrdí, že ukazují zásadní nepochopení mechanismu mezinárodního obchodu. Naproti tomu Peter Navarro cla hájí jako nutnou reakci na strukturální nespravedlnost, která trvá desetiletí. V článku pro Financial Times Navarro tvrdí, že Trumpova „doktrína recipročních cel“ je jediným způsobem, jak vyřešit chronické obchodní deficity a agresivní obchodní praktiky (hlavně Číny).
Obstfeldova analýza se opírá o klasické ekonomické principy. Obchodní nerovnováha podle něj není ze své podstaty problematická, pokud odráží rozdíly v úsporách a investicích. Stejně jako může mít domácnost deficit v obchodě s potravinami nebo u svého očního lékaře, může mít národ bilaterální obchodní deficity, aniž by to bylo důvodem k obavám.
Důležitější je, že celkový obchodní deficit Spojených států, který byl v roce 2024 -4,2 % HDP, není výsledkem nespravedlivých obchodních překážek v zahraničí, ale toho, že Američané mají nadměrné výdaje a nízké úspory. Dokud se tyto domácí faktory nezmění, tak cla jen „přehodí“ deficity z jedné země na jinou.
Navarro a Trump naopak obchodní deficit nevnímají jako neškodný příznak makroekonomických preferencí, ale jako hrozivou strukturální nerovnováhu, která zničila velkou část amerického průmyslu a „vysála“ biliony národního bohatství do Evropy a Asie.
Trump má za to, že na vině jsou pravidla Světové obchodní organizace a také to, že cizí země používají netarifní překážky – například manipulují s měnou, nastavují různé DPH, uchylují se ke krádežím duševního vlastnictví a firmám dávají státní dotace, a těmito nástroji ničí americkou konkurenceschopnost.
USA v současnosti vyvážejí hlavně služby s vysokou přidanou hodnotou a kdybychom se zaměřili jen na digitální odvětví, vykazují trvale vysoké přebytky.
V roce 2024 dosáhl přebytek služeb téměř 300 miliard dolarů, a to díky vývozu finančních služeb, služeb duševního vlastnictví, softwaru a mediálních služeb (každý zná a používá Microsoft, Google, Netflix, Facebook atd.). Tím se celkový deficit snížil z 1,2 bilionu dolarů na čistý obchodní schodek 900 miliard dolarů.
Pokud však Obstfeld tvrdí, že Spojené státy mají nadměrné výdaje a malou míru úspor, co se stalo, že Američani začali v posledních 40 letech víc utrácet a méně spořit? USA totiž v 19. století a ještě i po druhé světové válce vykazovaly obchodní přebytky. Jak se Spojené státy z čistého střadatele a vývozce kapitálu změnily na čistého spotřebitele a dovozce zboží i kapitálu?
Vysoké fiskální deficity a vysokou spotřebu začaly vykazovat teprve od 70. let. Nevíme přesně proč, ale může to souviset s centrální finanční rolí, kterou sehrávají ve světě.
Horentní výhoda
Spojené státy totiž fungují i jako bankéř pro zbytek světa. Dodávají likviditu globálnímu finančnímu systému, což je důležité zejména v krizových dobách, kdy nikdo nikomu půjčovat nechce. Obchodní deficity Ameriky z tohoto pohledu nejsou anomálií. Tím, že USA dovážejí více, než vyvážejí, a dodávají světu dolary, udržují globální poptávku a finanční stabilitu.
Za tuto službu pak inkasují svou „horentní výhodu“, jak to nazval francouzský ministr financí Valéry Giscard d'Estaing, protože díky celosvětové poptávce po dolarech mohou vykazovat velké obchodní deficity, aniž by se musely potýkat se stejnými důsledky jako ostatní země. Svou měnu nemusí nikde kupovat, ale jednoduše ji mohou „natisknout“ v centrální bance Fed.
Z tohoto pohledu není vnější deficit USA známka slabosti, ale odvrácená strana vůdčího postavení ve finanční oblasti a centrality dolaru pro světový obchod. Svět investuje do amerických aktiv (dluhopisů, akcií a nemovitostí) protože důvěřuje americkým trhům a institucím. Spojené státy se tak nechovají ani tak jako dlužník, ale spíš jako centrální kotva globálního finančního systému.
Vysoký státní dluh je samozřejmě dvojsečná zbraň, protože investoři mohou náhle ztratit v dolar důvěru, přestat kupovat americké dluhopisy a investovat v Americe. Nicméně v současném světě zatím nemají alternativu (Čína je komunistická, netransparentní země a Evropa není jednotná a nemá rozvinutý kapitálový a finanční trh).
Spojené státy nejsou jen dalším účastníkem globálního obchodu, ale jeho stabilizátorem. Podobně jako centrální banka absorbuje šoky likvidity na domácím trhu, absorbují USA globální přebytky výroby a poskytují bezpečný přístav pro kapitál.
Pokusy o agresivní snižování obchodního deficitu mohou bez toho, aniž by tuto roli nahradily, vyvolat destabilizující dominový efekt jak v mezinárodním obchodu, tak i na kapitálových trzích. V posledních dnech jsme to měli příležitost vidět.
Zajímá vás trh s nemovitostmi, logistika nebo investiční strategie? Přihlaste se k odběru Cash Only a kompletní newsletter budete každý pátek dostávat do své schránky.
