Článek
Čtete ukázku z newsletteru Cash Only, ve kterém Martin Jašminský, Zuzana Kubátová, Jiří Zatloukal a Jiří Nádoba každý pátek komentují dění v českém byznysu. Pokud vás Cash Only zaujal, přihlaste se k odběru newsletteru.
Naléhavější tón, než jaký nasadil budoucí německý kancléř Friedrich Merz ve svém prvním povolebním vystoupení v Bundestagu, si jde jen těžko představit.
„Vážně si myslíte, že americká vláda bude na summitu NATO v Haagu na konci června souhlasit s pokračováním NATO jako dřív, pokud Německo a evropští partneři v NATO nebudou připraveni vydat se novou cestou?“ urgoval Merz ve čtvrtek zákonodárce u řečnického pultíku v rámci obhajoby mnohamiliardového výdajového plánu, který je radikální jak svým obsahem, tak způsobem prosazování.
Merz chce kvůli nezájmu Donalda Trumpa o Evropu skoncovat s tradiční šetřivou rozpočtovou kulturou své země, vyčlenit armádní výdaje z ústavních limitů pro zadlužování a navrch poslat do domácí ekonomiky půl bilionu eur na obnovu dopravní infrastruktury. To vše do týdne, před rozpuštěním starého parlamentu, protože v tom novém už nedá dohromady potřebnou ústavní většinu.
Půl bilionu eur je víc než desetina německého HDP a pro ekonomiku půjde o zásadní impulz. Český státní rozpočet by s tolika peněz vyžil pět a půl roku. Výdaje na zbrojení, u kterých celý obrat začal, jdou ještě nad rámec této částky. „Jsou dekády, kdy se neděje nic, a pak dny, kdy se dějí dekády. I tak lze popsat historický obrat v německé rozpočtové politice, kterého jsme aktuálně svědky,“ poznamenává k dramatu u sousedů ekonom ČSOB Dominik Rusinko.
Češi mistři světa
U nás je poslední roky v módě brát Německo hlavně jako fackovacího panáka a původce všech zdejších strastí. Což je ovšem velmi zjednodušené vidění světa z tradiční pozice chytráků, kteří jsou přesvědčeni, že všechno vědí lépe, ale složité problémy nakonec rádi nechají na ostatních.
Snadno by šlo říct, že Němci přece otevřeli brány uprchlíkům a vnutili Evropě dekarbonizaci, jejíž náklady je teď stahují už druhým rokem do recese. A co hůř, naletěli Putinovi, když vsadili na jeho plyn v naivní víře, že si opatří levné suroviny pro svůj průmysl a zároveň obchodními pákami udrží Rusko na uzdě.
Všechno je to samozřejmě mnohem složitější. Co dnes vypadá jako omyl, lze brát jako projev solidárně uvažující velmoci, která v imigrační a zelené politice ctila své hodnoty, jako je pomoc lidem v nouzi a odpovědnost za ekologické vykolejení planety. Obojí působí jako inspirativní vzpomínka na civilizované zvyky, které z dnešního světa tak rychle mizí.
Nebýt války na Ukrajině, leccos mohlo dopadnout jinak. Ve vztahu k Rusku ale Češi nemají Němcům už vůbec co vyčítat. Ruský plyn se hodil i Česku, s Rosatomem jsme málem začali stavět jadernou elektrárnu. Hodně mimo jsou i stížnosti na to, jak Německo stahuje dolů zdejší ekonomiku, když ji předchozí tři dekády táhlo nahoru.
Bazuka místo Trumpa
Povede-li se Merzovi prosadit „fiskální bazuku“, jak se jeho obrannému a infrastrukturnímu balíku začalo říkat, bude se Česku role ekonomického satelitu Německa opět hodit. Podle propočtů Jana Bureše z Patria Finance může výkon zdejší ekonomiky bezprostředně povyrůst o půl procenta, což v makroekonomických měřítcích není málo.
A pokud se zabrzděná německá ekonomika rozhýbe nad rámec jednorázového impulzu, tedy pokud stoupne její produktivita a dlouhodobý potenciál, „pak by z toho těžila celá škála českých oborů zajišťujících německou poptávku (automotive, strojírenství a další), a to dalece za horizontem let 2026 a 2027,“ uvažuje Bureš.
Vlevo dole: Babiš otočil v názoru na zbrojení. Instinkt, nebo průzkum?
O mnoho pater výš, než jsou promile HDP, pak visí otázka bezpečnosti Evropy v nových časech. Že je třeba investovat do obrany, připouští už chvílemi i Andrej Babiš. Což je dobrá zpráva, ale ještě o něco jistější bude mít současně za zády dobře vyzbrojené Německo a navenek si udržet image jeho spojence.
Nic není zadarmo. Už po oznámení nových německých plánů, které představují velký obrat od Merzových spořivých slibů z kampaně, povyskočily tradičně nízké úroky německých státních dluhopisů. Sice zatím jen mírně, ale pořád nejvýš od řecké krize. Kdo si chce víc půjčovat, musí víc zaplatit. Taková je zákonitost trhu a nejspíš dopadne i na zdejší cenu peněz pro státní i soukromé půjčky – jako jeden z důsledků faktu, že obrana má svoji cenu.
Ústavní klička se Zelenými
Ještě ve čtvrtek v parlamentu se zdálo krajně nejisté, jak expresní hlasování nakonec dopadne. Teprve podruhé v novodobé německé historii tamní parlament zasedá – a něco velkého rozhoduje – po volbách, v původním složení a bez nových poslanců a poslankyň.
Naposledy takto v roce 1998 hlasoval o vyslání německých vojáků do Kosova, v tu chvíli šlo ale spíš o časovou tíseň než o politický rozkol v zemi. Tentokrát Merz spěchá nejen proto, že nechce s Trumpem jednat s prázdnýma rukama, ale hlavně kvůli volební matematice. Potřebné dvě třetiny dá totiž dohromady jednodušeji ve starém Bundestagu. V novém už to není možné bez hlasů AfD nebo Die Linke. Obě strany jsou ostře proti a schůzování dosluhujícího parlamentu žalují u ústavního soudu.
V novém složení, vzešlém z únorových voleb, se Bundestag musí sejít nejpozději 25. března, moc času tedy Merz nemá. Ve staré sestavě sází na sociální demokraty, s nimiž chce vytvořit příští vládu a speciálně pro ně přidal ke zbrojení infrastrukturní fond. A pak na hlasy Zelených, kteří hájili výdaje na dluh už před volbami, ale Merz – dřív, než sám otočil – je za to v kampani napadal, a tak dohoda nebyla jednoduchá.
V pátek Merz oznámil, že i Zelení souhlasí, a to díky rozšíření výdajového balíčku o další peníze na klimatická opatření a na pomoc Ukrajině. Jasno by mohlo být už v úterý 18. března, kdy je svolaná další mimořádná schůze končícího parlamentu. Ve hře je hodně a nezbývá než budoucímu kancléři držet palce.
Zajímá vás dění v ekonomice, investování, bydlení nebo energetika? Přihlaste se k odběru Cash Only a kompletní newsletter budete každý pátek dostávat do své schránky.
