Článek
Čtete ukázku z newsletteru Cash Only, ve kterém Martin Jašminský, Zuzana Kubátová, Jiří Zatloukal a Jiří Nádoba každý pátek komentují dění v českém byznysu. Pokud vás Cash Only zaujal, přihlaste se k odběru newsletteru.
Zprávy z českého průmyslu nejsou dobré. Meziroční pokles produkce zrychluje, snižuje se hodnota nových zakázek. Přibývá hlášení o hromadném propouštění. Prodlužuje se seznam firem, které uzavírají celé provozy, jako pražský Mitas, kladenský Dr. Oetker nebo neratovická Spolana, případně omezují výrobu jako nošovická automobilka Hyundai.
Hlavními důvody jsou recese na německém trhu a vysoké náklady na energie. Drahá elektřina a plyn ovšem znevýhodňují v globální soutěži jak české, tak německé firmy. Právě ony jsou tak jednou z hlavních příčin německých i našich domácích potíží.
Unijní energetická politika se dvacet let soustředí na jediný cíl: co nejrychlejší snižování emisí při výrobě elektřiny. Emise sice klesají, zato roste nerovnáha a rizika, která zvedají ceny. Navíc se ukazuje, že Evropa nemusí být schopna Green Deal ufinancovat, protože politici jeho náklady podcenili. Všechno zhoršila ztráta levného ruského plynu po propuknutí konfliktu s Ruskem. A tak Německo, které zelenou proměnu energetiky táhlo, začíná narážet na její limity.
Přitom to vypadá na úspěch: Německo mělo v solárech ke konci loňského roku instalovaný výkon přes 100 GW (odpovídá 50 českým Temelínům), ve větrnících pak dalších 90 GW. Loni zelené zdroje u našich sousedů rekordně pokryly přes 60 procent spotřeby a snížily spalování uhlí. Hlavně zásluhou větrníků klesá průměrná burzovní cena elektřiny. A tak Němci i poté, co odstavili své poslední jaderné bloky, dál snižují výkon v uhlí.
Jenomže i přes pokles cen německý průmysl drtí energetická drahota a státní kasu zatěžují rostoucí subvence zelených elektráren. Jen dorovnávání garantované ceny solárů a větrníků loni přišlo Němce na dvojnásobek původně rozpočtované částky, zhruba na 20 miliard eur.
Přesto při nepřízni počasí Němci vysávají elektřinu především z Francie, Norska či Švédska, takže zvedají ceny států, jejichž energetika stojí na jádře nebo hydroelektrárnách. Otřásá to společným energetickým trhem a vyvolává odstředivé tendence.
Navíc to v celém regionu včetně nás komplikuje výstavbu nutných záložních zdrojů, protože „nezeleným“ elektrárnám se zmenšuje prostor pro uplatnění a výdělky. Obrovské výkyvy v produkci elektřiny destabilizují trh i sítě, což zvyšuje výdaje na transformaci celé energetiky. Nejen v Německu, ale i u nás.
V Česku je hodně slyšet volání po odchodu od Green Dealu. Podle jeho kritiků by ke zlevnění elektřiny stačilo dál pálit uhlí a nezdražovat elektřinu povolenkami. Jenomže sami to udělat nemůžeme, znamenalo by to vystoupení z EU a ztrátu unijního trhu nejen pro elektřinu, ale i pro další zboží.
Bez evropského odbytiště se česká ekonomika neobejde – ledaže bychom akceptovali vznik nějakého nového obchodního bloku obráceného od nás na východ. Obrodu někdejší Rady vzájemné hospodářské pomoci naštěstí pořád odmítá i většina lidí, kteří jinak po zrušení Green Dealu volají.
Otázka je, jestli nehledat v Unii spojence alespoň pro revizi systému emisních povolenek. Právě povolenky – pokud nedojde ke změně – dotlačí provozovatele českých uhelných zdrojů k jejich odstavení do konce dekády. Do té doby za ně nestihneme vybudovat plnohodnotnou náhradu, což je podle poslední zprávy ČEPS o zdrojové přiměřenosti rizikové.
I kdyby ale elektrárnám odpadla povinnost nakupovat povolenky, celý problém by to nevyřešilo. Většina uhelných zdrojů v Česku se blíží k hranici životnosti. Výjimkou jsou elektrárny Prunéřov, Tušimice a Ledvice, které ČEZ v minulé dekádě za 100 miliard korun zmodernizoval, takže díky tomu první dvě mohou přežít do konce 40. let, Ledvice až k roku 2050. Ostatní zdroje ale dožívají, v hnědouhelných lomech už začal útlum. Tak či tak musíme stavět novou energetiku.
Výnosy z povolenek jsou dnes ale hlavním nástrojem pro financování jakýchkoliv energetických investic. Například u nás se z fondů, jež plní výnosy z povolenek, má platit plynofikace tepláren a závodních energetik, výstavba paroplynových elektráren, energetických úložišť, dekarbonizace průmyslu, ideálně i investice do sítí. A samozřejmě i další budování zelených elektráren.
Pokud by výstavbu nové energetiky nespolufinancovaly výnosy z povolenek, museli bychom najít jiný zdroj pro řádově bilionové výdaje. Žádný alternativní finanční plán kompatibilní s dnešní podobou středoevropské energetiky ale povolenkoví kritici nepřinášejí. Spoléhat se jen na výstavbu jádra v decentralizovaném systému, který potřebuje kromě stabilního výkonu také flexibilitu, není možné.
Návrat k uhlí teď už nedává smysl, stejně jako úplný obrat od dekarbonizace, k níž míří celý svět. Sporné je ale štědrými dotacemi hnané tempo a provedení.
V Česku nedává ekonomicky smysl budovat za veřejné peníze velké pozemní solární elektrárny, byť je to nejjednodušší cesta, jak zvedat podíl obnovitelných zdrojů podle přání Evropské unie. Ani usilovat o budování masivně dotovaných větrných parků v zemi, kde je jejich koeficient využití zhruba dvacetiprocentní.
Efektivnější by bylo soustředit se na řiditelné záložní zdroje, infrastrukturu, akumulaci (bateriová úložiště u solárních parků i menší přečerpávací projekty) a jádro. A usnadnit stavbu zelených elektráren pro vlastní spotřebu. To všechno ale předpokládá hlavně uvolnit zatuhlé stavebně povolovací procesy.
Kromě toho je k diskuzi nastavení trhu s elektřinou. Podle energetiků Jaroslava Míla nebo Pavla Janečka je chyba už v tom, že ceny elektřiny pro všechny typy kontraktů výrazně ovlivňuje spotový obchod.
Jak říká Míl, dřív běžné dlouhodobé kontrakty udržovaly ceny na stabilní a nízké úrovni, zatímco krátkodobé, „spekulativní a netransparentní“ obchodování vede k vyšším cenám. „V případě Česka jde zjednodušeně řečeno o dopad krátkodobých obchodů vyrovnávajících nestabilní německou energetiku,“ tvrdí Míl.
Pak jsou tu další tržní nelogičnosti. Například to, že v cenách české elektřiny pro české zákazníky jsou započteny i náklady na její dopravu do Německa, přestože ve skutečnosti fyzicky neopustí tuzemskou soustavu.
„Určující cena elektřiny pro nás se tvoří na burze v Německu a tam se elektřina obchoduje včetně přenosu – na rozdíl od plynu, kde je na ceny přepravy separátní kontrakt. Přeprava do Německa se promítá do našich cen, protože takto lze všem naúčtovat o pár eur víc, je to přímo v zisku výrobce a burzovní cenu nikdo nezpochybňuje. A kde chcete prodávat? Tam, kde získáte vyšší referenční cenu pro ostatní kontrakty,“ vysvětluje ekonom Lubomír Lízal.
O těchto mechanismech se nemluví. Pro veřejnou debatu jsou složité, voličské hlasy se na nich honit nedají, a politici je tudíž neřeší. Debata o energetice se zvrhla na hádku zastánců a odpůrců Green Dealu. A Státní energetickou koncepci, která by určila hlavní priority pro energetické investice a způsob jejich financování, vláda Petra Fialy vzdala úplně. Což je dost nepochopitelné selhání.
Zajímají vás nové realitní projekty, kryptoměny nebo Trumpovy ekonomické plány? Přihlaste se k odběru Cash Only a kompletní newsletter budete každý pátek dostávat do své schránky.
