Zchudlé rodiny, zchudlý stát. Scénář pro Česko bez velké reformy

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Hospodářská komora a Svaz průmyslu a dopravy mají nové vedení. Noví prezidenti Zdeněk Zajíček a Jan Rafaj dávají najevo, že jejich asociace hodlají víc mluvit do hospodářské politiky státu. A jdou na to společně s tradičním oponentem – Českomoravskou konfederací odborových svazů.

Všechny tři asociace vyzvaly vládu k vytvoření rozvojové vize České republiky na deset až 30 let. Zároveň žádají i zpracování strategie k jejímu dosažení.

Platformou, přes niž zaměstnavatelé a odbory tlak vedou, se stal nedávno zřízený Vládní výbor pro strategické investice. Už na jeho první zasedání v půli července přinesli šéfové Hospodářské komory a Svazu průmyslu a dopravy společnou tzv. SWOT analýzu, v níž vypočítávají překážky, přednosti, rizika a příležitosti, které Česku nesou příští roky.

Hlavním nástrojem pro zastavení pokračujícího propadu České republiky má být smršť legislativních změn, které by vláda podle autorů analýzy měla protlačit Parlamentem ještě letos.

Podle zástupců byznysu a odborů musí Česko změnit zákony tak, aby se uvolnily podmínky pro podnikání. Především jde o usnadnění povolovacích procesů na velké projekty. Dále je třeba změnit migrační politiku, aby se na český trh práce dostali zahraniční pracovníci. A provést reformu vzdělávacího systému.

„Na mnohých změnách se pracuje, ale bohužel většinou izolovaně, resortně a bez celkové vize, k jakému cíli změny mají směřovat. Jsme přesvědčeni, že má vzniknout jeden velký balík změn zákonů, které umožní rychlejší, efektivnější a v důsledku i levnější výstavbu klíčových infrastrukturních projektů. Nepotřebujeme drobné izolované novely. Potřebujeme najednou balík zákonů, které nás skokově posunou dopředu,“ říká nový prezident Hospodářské komory Zdeněk Zajíček, dlouholetý člen ODS, který do jara radil premiérovi.

Kromě usnadnění staveb se legislativní změny mají týkat i vzdělávání, pracovního trhu, vědy a výzkumu.

„Trh práce je v absolutním průšvihu,“ říká nový šéf Svazu průmyslu a dopravy Jan Rafaj. „S tím souvisí školství, které není nastavené tak, aby vytahovalo talenty a pracovalo s nimi. Nemáme mechanismy, abychom lákali mozky ze zahraničí a vytvářeli podmínky, aby tu zůstávaly. Další obrovskou brzdou je infrastruktura, ať už dopravní jako dálnice a rychlovlaky, nebo datová.“

Asociace na návrzích samy pracují a chystají se navrhovaný balík přinést už na příští jednání vládního výboru 21. září. „Na zasedání přineseme i návrh inovativních investic, na něž by stát měl poskytnout pobídky,“ říká Rafaj.

Podle zástupců byznysu není české zaostávání žádnou novinkou. „Už delší dobu upozorňujeme, že nám ve srovnání s dalšími státy ujíždí vlak. Česká republika musí učinit zásadní, strategické a odvážné kroky, které posílí naši konkurenceschopnost,“ říká Zajíček.

„Není to jen dluh této vlády, neřešila to žádná vláda za posledních nejméně sedm let. Přitom od nás léta dostávají výstupy o stavu na trhu práce i všech dalších rizicích,“ dodává Rafaj.

Zajíček připomíná, že průmyslová tradice a zvládnutá ekonomická transformace po roce 1989 dostaly Česko „přes všechny nedostatky a chyby“ na špici mezi zeměmi přecházejícími k tržnímu hospodářství.

„Obojí nám mnoho států závidělo, mnoho států jsme inspirovali. Ale to už neplatí. Svět se rychle mění a naše schopnost včas na změny reagovat je malá. Vypadá to, že jsme vyklidili pole, zůstali stát na místě, neinvestovali do budoucnosti. Že se bojíme být v něčem první, že se bojíme riskovat, udělat chybu,“ míní.

Podle analýzy zpracované pro vládní výbor uvázla česká ekonomika v takzvané „pasti středních příjmů“. Ekonomický model, který táhl dosavadní růst, se vyčerpal. Země má problém zvedat HDP na hlavu, zaostává v růstu za evropským průměrem, má nízkou hrubou přidanou hodnotu na pracovníka – například v průmyslu jen o 40 procent německé úrovně. Hendikepem je i příliš vysoký podíl firem řízených ze zahraničí.

„Po covidu-19 rosteme pomaleji než naši sousedé a prohlubují se známé nevyřešené problémy, např. zaostávající infrastruktura, dostupnost pracovní síly (obzvlášť kvalifikované), kvalita školství, stárnoucí populace, růst mandatorních výdajů, nefunkční individuální pilíř důchodového systému, nedostatečný kapitál, administrativní zátěž, pomalá výstavba a pomalá vymahatelnost práva,“ píše se v dokumentu.

K léta hromaděným problémům vyvstávají nové: Vysoká energetická a uhlíková náročnost průmyslu, hrozící nedostatek elektřiny, nedostatek startupů, obzvláště technologických, váznoucí fúze, akvizice a tvorba společných podniků. Stagnuje doba dožití Čechů ve zdraví, zaostává efektivita veřejné správy.

„To vše v globálním prostředí, kde se zisky čím dál více koncentrují ve velkých, globálně relevantních firmách, mezi kterými české firmy prakticky absentují,“ upozorňuje analýza. Situace podle ní „ohrožuje prosperitu a v budoucnosti i stabilitu naší země“.

Takzvaná SWOT analýza zaměstnavatelských asociací a odborářské konfederace rozebírá slabé a silné stránky České republiky. Za hlavní přednosti považuje „slušné podnikatelské prostředí“, relativně nízký státní dluh, geografickou polohu, dlouhodobě nejnižší nezaměstnanost v EU či přetrvávající sociální smír. Předností zůstává i rozvinutá průmyslová základna s mezinárodním propojením a špičková úroveň firem v některých oborech, jako jsou nanotechnologie, jaderné strojírenství či biochemie.

Popis rizik je obsáhlejší. Největším problémem je energetika. Už do konce této dekády hrozí zavírání uhelných elektráren, protože při vysokých cenách emisních povolenek a přibývajících výkyvech cen se výroba z uhlí přestane vyplácet zřejmě už mezi lety 2025 až 2028, tedy mnohem dříve, než vláda uhelný útlum předpokládá.

Česko se tak velmi rychle může stát závislým na dovozu elektřiny. Dokud nevybudujeme náhradní zdroje, bude ohrožena jistota dodávek i přijatelná cena elektřiny, čímž jsou podle šéfa odborového svazu Kovo Romana Ďurča ohroženy „desítky tisíc pracovních míst v průmyslu“.

Problém je ale širší. „Je tu na jedné straně energetická, dopravní, datová, bytová a další infrastruktura, tedy tzv. tvrdé investiční oblasti. A na druhé straně vzdělávání, věda, výzkum, inovace a funkční pracovní trh, tedy měkké investice. Všechny tyto oblasti se prolínají, vzájemně ovlivňují a doplňují. Na jejich realizaci má bezprostřední vliv stát. Bez probuzení všech těchto oblastí se nikam v soukromém sektoru nepohneme,“ říká Zajíček.

Pokud země neusnadní příchod zahraničních pracovníků, české firmy se podle Zajíčka začnou stěhovat do zahraničí.

„Pokud nebudeme schopni uznávat vzdělání z jiných států bez složitých nostrifikací, brzy nebudeme mít doktory a sestry, schopné obsloužit naše stále vynikající zdravotnictví. Nebudeme mít stavební inženýry pro výstavbu dálnic, železnic, letišť, bytových komplexů. A pokud nezměníme školství, neumožníme reformu středoškolské soustavy, která musí být flexibilnější a ve větším sepětí s podniky, nepohneme se,“ říká Zajíček.

Nutné je podle něj také rychle stavět nájemní byty. „Jinak se bude prohlubovat frustrace mladé generace, že nemá kde bydlet. A nastupující kosmopolitní a dobře jazykově vybavená generace začne uvažovat o tom, jestli nejsou lepší podmínky v zahraničí.“

Jak Zajíček, tak Rafaj zdůrazňují odlišnou situaci v Polsku, které má jasný plán s pevnými časovými milníky pro výstavbu početné flotily jaderných reaktorů, rychle staví obnovitelné zdroje i dálnice a do tří let má zprovoznit vysokorychlostní železnici.

„A to už vůbec nemluvím o rozhodnutí vybudovat u Varšavy supermoderní největší evropské letiště zvané Dubai 2, k němuž povedou vysokorychlostní tratě, aby se tam každý v Polsku mohl dostat do dvou hodin,“ říká Zajíček, podle něhož „takto vypadá odvážná investiční politika státu“.

„Poláci se rozhodli, že budou lídři střední a východní Evropy a systematicky na tom pracují. Nepochybně i tam probíhají politické střety a boje, ale zdá se, že ve strategických investicích důležitých pro budoucnost Polska tam mají napříč politickým spektrem jasno a nevedou diskuze. Vědí, že se bez strategických investic neobejdou,“ řekl Zajíček.

V Česku má ale každá politická garnitura o prioritách jiné představy. Předchozí vláda Andreje Babiše tak v roce 2019 představila Národní investiční plán, který obsahoval soupis 20 tisíc projektů do roku 2050, celkově za osm bilionů korun. Plán se měl podle Babiše každoročně přehodnocovat, mělo jít o východisko pro uvažování vlád.

Tehdejší opozice, která je dnes u moci, první vážnější pokus o zformování státní investiční strategie hned v počátcích odsoudila. Materiál je zapomenut, dnešní vládní garnitura chce stavět na menším počtu priorit se zajištěným financováním. A tak začíná vládní výbor pro strategické investice až ve druhém roce panování Fialovy vlády a prakticky od nuly.

Jediným ministrem, který k jeho startu přichystal investiční vizi svého resortu, byl zatím šéf resortu dopravy Martin Kupka. Představil desetiletý plán na dobudování české dálniční sítě a stavbu první vysokorychlostní tratě.

„Pokud neumožníme rychlejší výstavbu klíčové infrastruktury, nebudeme mít možná brzy ani firmy ani lidi, kteří budou platit v Česku daně, a nebudeme schopni výdaje státu včetně sociálního systému financovat,“ varuje Zajíček.

A vyzývá k následování polského vzoru: „Moc bych si přál, aby společná vůle napříč politickým spektrem vznikla i u nás. Většinu kroků na odblokování strategických investic drží v rukou Parlament, kde je potřeba projednat potřebné zákony rychle, bez politických půtek. To je to, co se musí rozhodnout během tohoto podzimu a co nakonec rozhodne, zda budeme dál padat jako průmyslová velmoc do zapomnění, nebo se odrazíme ode dna. Je to jen na nás,“ uzavírá šéf Hospodářské komory.