Zázraky neexistují. Kdy Česko naskočí na růstovou mašinu?

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Češi v minulých letech pocítili velmi razantně inflaci. Zareagovali neméně razantně šetřením na všech frontách. Nikoli kvůli poklesu průmyslu, ale právě kvůli nízké spotřebě domácností jsme se stali „nemocným mužem Evropy“.

Po pandemii z roku 2020 následovala o dva roky později ruská invaze na Ukrajinu. Česko najednou přišlo o levný plyn pro průmysl i domácnosti stejně jako sousední Německo. Drasticky zdražila i elektřina, což nadlouho vyděsilo spotřebitele a v loňském roce přispělo ke ztrátovému hospodaření řady firem od prodejců knih přes chemičky až po výrobce cihel.

Na drahé energie si stěžovaly i firmy, které zůstaly ziskové, strojírenské společnosti i dodavatelé do autoprůmyslu. Zatímco ale velké zemědělské či telekomunikační firmy i diskontní řetězce dokázaly kvůli nefunkčnímu konkurenčnímu prostředí na českém trhu zvýšit ceny, malým a středním firmám často docházel dech. Scvrkly se totiž jejich už tak nízké marže, a trápily je i vysoké úrokové sazby České národní banky.

Všichni bez rozdílu se snažili zefektivňovat provoz, a kdo mohl, masivně investoval do solárních panelů. Česká ekonomika je nesmírně energeticky náročná a levná energie je do budoucna otázkou přežití.

„I přes nedávný pokles cen má Evropa čtyřikrát až pětkrát vyšší ceny plynu než USA. Česko má přitom jednu z nejvyšších energetických náročností v Evropské unii. Naše propočty ukazují, že nás do roku 2030 čekají v této oblasti investice v hodnotě zhruba dvou bilionů korun,“ říká hlavní ekonom České spořitelny a protagonista Druhé ekonomické transformace David Navrátil.

Energie přitom v tuzemsku levnější nebude. Kromě obřích investic do samotných zdrojů je třeba posilovat i stabilitu sítě kvůli nestabilním solárním elektrárnám. Mnoho neprofitabilních firem držela nad vodou i státní pomoc během pandemie.

Pozitivní však je, že firmy prosperují i díky své podnikavosti a pružnosti, protože rychle zastavily neprofitabilní výrobu a soustředí se na ziskovější oblasti, minimálně jako náhradníci za krachující německé subdodavatele. Vítězové krize, například výrobci energií, obchodníci s energiemi, prodejci solárních panelů či zbrojaři, pak mohutně expandovali do zahraničí.

Jak z toho ven? Velmi často se objevují argumenty, že k nakopnutí ekonomiky je třeba výrazně zeštíhlit stát. Naše státní výdaje však jsou například ve srovnání s Dánskem i dalšími státy v Evropě srovnatelné, jenže státní správa není efektivní. Důvodem (nebo důsledkem?) je zřejmě i velmi nízká důvěra občanů ve státní instituce.

Mnoho komentátorů argumentuje, že je třeba poskytovat dotační podporu rychle rostoucím odvětvím, aby za sebou táhla ostatní (příští rok například začne fungovat státní fond na podporu herního průmyslu). Ještě jiní pak tvrdí, že je třeba zrušit všechny dotace a všechna odvětví maximálně deregulovat.

Evergreenem je pak snižování daní pro firmy, které naposledy ve Spojených státech prosadil exprezident Donald Trump. Žádný velký růst se však následně nekonal, pouze se ještě zvýšila příjmová nerovnost.

Možná však žádné zázračné opatření na podporu hospodářského růstu neexistuje a nefunguje, jak se snažili ukázat ekonomové Esther Duflo a Abhijit Banergee, kteří v roce 2019 získali Nobelovu cenu.

„Navzdory veškerému úsilí generací ekonomů zůstává vnitřní mechanismus setrvalého hospodářského růstu mimo náš dosah. Nikdo neví, zda se růst v bohatých zemích znovu nastartuje, a jak bychom se o to mohli přičinit,“ tvrdí nobelisté ve své poslední knize Dobrá ekonomie na těžké časy, kterou v češtině připravuje k vydání nakladatelství Academia.

Neznamená to však, že nemáme dělat vůbec nic. „Víme, co můžeme v mezidobí podniknout. Existuje mnoho věcí, které mohou chudé i bohaté země udělat, aby ve svých ekonomikách odstranily nejmarkantnější příčiny škod. I když tyto věci nemusí země nasměrovat na trajektorii trvalého rychlého růstu, mohly by výrazně zlepšit blahobyt občanů. Kromě toho, i když nevíme, kdy se růstová mašina rozjede, pokud se už jednou rozjede, mají chudí lidé větší šanci do ní naskočit, pokud se budou těšit dobrému zdraví, budou umět číst a psát a budou schopni uvažovat o své situaci,“ dodávají.

Duflo a Banergee jsou sami průkopníci terénních empirických studií, v nichž zkoumají dopad konkrétních opatření na kvalitu života obyvatel.

Když pomineme obrovské porodní bolesti digitalizace stavebního řízení, ze kterého se snad brzy narodí zdravé dítě, je v Česku velkým tématem zefektivnění státní správy.

Podle sociologa Daniela Prokopa by mohla pomoct například tzv. společenství obcí, tedy legislativní rámec, který Ministerstvo vnitra zavedlo od začátku roku a dnes už ho využívají první mikroregiony. V Česku je 6250 obcí, přičemž ve srovnání s okolními zeměmi mají velmi málo obyvatel. Samosprávy proto duplikují množství administrativy, od zadávání zakázek přes ochranu osobních údajů až po svoz odpadu.

„Dám příklad, ředitel malé školy, jejíž zřizovatel je větší než malá obec, nestráví mnoho hodin týdně papírováním, ale věnuje se více kvalitě vzdělávání. Navíc má nějakou síť expertů, větší podporu v sociální oblasti –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ protože u znevýhodněných rodin se musí řešit i bydlení a podobně. Výsledkem společenství obcí by mohlo být třeba to, že školy v malých obcích budou mít tuto podporu, budou jednodušeji sdílet třeba učitele angličtiny nebo školního psychologa,“ říká Prokop.

Pokud by navíc obce získávaly více peněz přímo z daní firem, které působí na jejich území, měly by větší zájem lákat k sobě byznys. Obyvatelé Dolní Lutyně by tak třeba najednou zjistili, že plánovaná gigafactory by jim mohla prospět, protože by jim nové daně pomohly postavit řadu jiných věcí a zlepšit kvalitu života.

Transformace české ekonomiky je přirozenou reakcí na překotné světové události, jimž je vysoce otevřená, průmyslová a exportní ekonomika Česka vystavena. Podle České národní banky je přitom jedním z důsledků otevřenosti i „historicky vyšší kolísání dynamiky hrubého domácího produktu“ v porovnání s jinými zeměmi.

V současné době, kdy panuje výrazně pesimistická nálada v Německu, není zřejmě možné, aby se exportérům zázračně zvýšily zakázky, firmám prodejní marže a z Česka se tak přes noc stal ekonomický tygr.

Mezidobí, dokud se Německo neprobere, musí však Češi využít, aby byli připraveni profitovat z další konjunktury, jež dříve či později nastane. Jedině tak bude možné, že Česko znovu začne růst rychleji než ostatní ekonomiky. V ideálním případě by z toho měly těžit všechny vrstvy obyvatelstva.