Volný trh s elektřinou je mýtus, ceny má hlídat stát, říká bývalý šéf ČEZ

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Skokové zvýšení regulovaných poplatků za elektřinu od ledna příštího roku je dáno mimořádnou situací: na faktury se vrací platby, které stát spotřebitelům v krizi na rok odpustil. I v příštích letech ale bude celková cena elektřiny spíš stoupat.

Struktura energetiky se mění, je třeba stavět nové elektrárny a posilovat sítě, zdražuje provoz elektrizační soustavy. To se vše bude promítat do ceny. Do hry ale vstupuje také stát, který regulacemi a nařízeními proměnu energetiky ovlivňuje.

Ceny elektřiny v Česku léta kopírovaly ceny v Německu, byť měli Němci tradičně vyšší výrobní náklady a také vyšší koupěschopnost než Češi. Šéf ČEZ Daniel Beneš řekl v nedávném rozhovoru pro Seznam Zprávy, že jeho skupina nemá na ceny elektřiny žádný vliv. „Ceny jsou dány několika faktory, které firma jako ČEZ neovlivňuje. Obchodujeme na evropském trhu, kde má naše výroba podíl jen kolem dvou až tří procent. S tím nemáte sebemenší šanci cenu ovlivnit,“ prohlásil.

Podobně vidí situaci vládní politici. „Česká republika je součástí evropského jednotného trhu, což znamená, že pro nás platí základní principy tržní ekonomiky a volného pohybu zboží, včetně energií. Zatímco jsme soběstační v oblasti elektřiny, dovážíme plyn, ropu, uhlí i jaderné palivo a nemůžeme si dovolit principy jednotného trhu porušovat nebo přizpůsobovat našim zájmům,“ uvedl pro SZ Byznys ministr průmyslu Jozef Síkela.

Také jeho náměstek Petr Třešňák (Piráti) spoléhá na společný trh. „Doposud jsme z něho téměř dvě dekády těžili, společný trh tlačil ceny dolů, a to včetně energií. Můžeme z něj benefitovat i v budoucnu. Věřím, že krátkodobé výkyvy na trzích nepovedou k radikálním státním intervencím do trhu jako takového, ale jen ke koncepčním krokům zajišťujícím energetickou bezpečnost,“ říká.

Podle Jaroslava Míla, který seděl v křesle šéfa ČEZ v letech 2000 až 2003 (později byl prezidentem Svazu průmyslu a dopravy či vládním zmocněncem pro jádro), je ale funkční evropský trh s elektřinou jen mýtus.

„Evropský trh s elektřinou neexistuje. Trh může fungovat jen v rámci obchodních zón s vlastními pravidly a mnohdy i s vlastní cenovou politikou, jako je například Česko, Polsko, Německo a tak dále. Cena potravin v Německu také není stejná jako v Česku, i když jsme na společném evropském trhu. Ani kapitálový trh nemá společný trh evropských akcií,“ argumentuje Míl.

Energetické propojení Česka a Německa je limitováno přenosovou kapacitou. „Tak jako nemůžeme dovézt takzvaně levný proud z Německa, tak ani není možné vyvážet od nás násobně větší objemy elektrické energie. Elektřina je navíc jediné aktivum obchodované na standardizovaných trzích, u něhož musí být zajištěna rovnováha mezi výrobou a spotřebou v reálném čase. Jsme prostě oddělenou obchodní zónou,“ říká Míl.

Zatímco na volném trhu by podle Míla soupeřily technologie a podnikatelské modely, v energetice soupeří státy a o vítězství rozhoduje geografická poloha, přírodní podmínky (to, jak je které území vhodné pro výrobu elektřiny z větru či slunce) a kapitálová síla, tedy schopnost vyplácet dotace.

Co do geografie je Česko, stejně jako třeba Bavorsko, v nevýhodě. Nemáme větrné mořské pobřeží jako sever Evropy ani slunečné podnebí jako jih. V zimě potřebujeme vyrábět hodně tepla, máme energeticky náročný průmysl a naše energetika stojí na uhlí, zatíženém emisními povolenkami.

Daniel Beneš i řada dalších energetiků a ekonomů soudí, že Česko nemůže uplatňovat u elektřiny vlastní cenovou politiku už proto, že jsme plně odkázáni na dovoz jiných komodit a volný trh potřebujeme. Podle Míla to neplatí: „Je jen další mýtus, že když přijmeme vlastní pravidla, opouštíme tím evropský trh a nebudeme mít zajištěny dodávky plynu nebo ropných produktů.“

Mýtem je podle něj i přesvědčení, že těžíme z výhod společného trhu s elektřinou. „Transformace energetiky je prosazována bez hodnocení dopadů, ale za silné podpory unijních finančních nástrojů, vyhovujících především Německu. V praxi to znamená, že díky nastavení legislativy naši odběratelé dotují export elektřiny z Česka hrubým odhadem na úrovni blížící se objemu ročních dotací na podporu obnovitelných zdrojů. Zde hledejme mimo jiné příčiny pro tak dramatické růsty státem regulovaných cen dodávek elektřiny,“ prohlásil Míl.

Produkce českých elektráren je stále vcelku levná. Ukazují to čísla zveřejňovaná ve výročních zprávách ČEZ. Podle nich skupina prodala většinu elektřiny na letošní rok s předstihem v letech 2021 a 2022. Předloni prodávala průměrně za 1,40 koruny na kWh, loni za 2,85 koruny. Přesto její obchodní firma ČEZ Prodej většinu letošního roku nabízela proud domácnostem na hranici vládního cenového stropu pět korun za kWh a mnoho spotřebitelů tuto cenu platilo. Podle šéfa ČEZ Beneše to je dáno právě tím, že prodejní cenu určuje evropský trh. Míl to ale odmítá, podle něj má stát vzít ceny elektřiny víc pod kontrolu.

Míl už dva roky prosazuje vytvoření státní obchodní firmy, která by v rámci dlouhodobého kontraktu nakupovala od ČEZ elektřinu jak pro dodávku spotřebitelům, tak na stabilizaci soustavy. Nakupovala by za ceny dané výrobními náklady českých elektráren. Tedy nikoliv spotovým trhem, který určuje ceny dnes. Cena by se měla stanovit tak, aby pokrývala výrobní náklady a přiměřený zisk.

„Pak by všichni nakupovali za stejných podmínek a nemuseli bychom řešit zvýhodňování té či oné dceřiné společnosti,“ říká Míl.

Jak říká Míl, je tento model (tzv. „single buyer market") používán ve Španělsku a Polsku. Další možností je podle něj způsob, jakým cenu elektřiny kontroluje Francie. Tamní vlastník elektráren EdF prodává povinně část produkce konkurentům za regulovanou cenu 46,2 eur za megawatthodinu (tj. zlomek letošních tržních cen).

Podle šéfa ČEZ Beneše je ale podobný postup v EU neudržitelný. I proto ostatně ve Francii za dva roky končí. Nahradí ho ale speciální daň, která má udržet průměrnou prodejní cenu z francouzských jaderek na úrovni kolem 70 eur, což by mělo EdF zajistit jak odpovídající zisk, tak dostatek financí na další rozvoj. „To je plně konformní s pravidly Evropské unie,“ říká Míl, jen je podle něj méně výhodné výrobce dodatečně zdaňovat a peníze přerozdělovat.

Proti cenové regulaci protestovali minoritní podílníci EdF, a tak musela francouzská vláda firmu loni plně zestátnit. Podle Míla by ale státní obchodník v Česku mohl kontrakt na levnou elektřinu s ČEZ uzavřít, i když je třetina skupiny v rukou soukromých akcionářů.

„ČEZ je na trhu dominantním výrobcem, dodavatelem i prodejcem. Potřebuje pro svůj budoucí rozvoj stabilní prostředí, což mu spotový trh ani v nejmenším nenabízí,“ říká. Dlouhodobý kontrakt na výkup elektřiny státním obchodníkem by podle něj dal firmě do budoucna žádoucí jistoty a měl by tak být přijatelný i pro minoritáře.

Míl připomíná, že v Česku už dva roky platí zákon o přechodu k nízkouhlíkové energetice, který počítá jak se státním obchodníkem, tak s výkupem elektřiny z čistých - tedy i jaderných - zdrojů za pevnou předem sjednanou cenu. Zákonodárci ho přijali, aby připravili finanční model pro investici do nového jaderného bloku v Dukovanech. Podle Míla by se ale dal aplikovat i na produkci již fungujících zdrojů.

Že je cenová regulace schůdná i při současné kapitálové struktuře ČEZ, si myslí i ekonom Lubomír Lízal, bývalý člen rady ČNB. Přinejmenším krátkodobě je podle něj možné, aby stát většinou na valné hromadě prosadil povinnost ČEZ, prodávat elektřinu za nižší než burzovní cenu. „Pokud je to přikázáno valnou hromadou, manažery to zbavuje odpovědnosti. A minoritní akcionáři by za tuto újmu mohli být kompenzováni,“ řekl. „Ovšem ještě elegantnější je využití nedávno zavedeného institutu mimořádné tržní situace, který dává téměř diktátorské pravomoci vůči energetickým firmám, a přitom jeho definice je poněkud neurčitá.“

Prodej za nižší než tržní ceny si předloni vymohla na Slovenských elektrárnách, místní obdobě ČEZ, také slovenská vláda. „Burzovní cenu nerespektují ani další evropské státy, například Belgie,“ upozorňuje bývalý šéf Pražské plynárenské, energetický konzultant Pavel Janeček.

Podle Janečka má Energetický regulační úřad určovat pod tržní hladinou alespoň cenu u takzvané regulační elektřiny, tedy u té, kterou nakupují distributoři a ČEPS na stabilizaci soustavy. Srazilo by to náklady na dodavatelské služby, a tím i regulovanou část plateb. A fungovalo by to podle něj jako takzvaný cenový benchmark – měřítko, které dnes pro domácí kontraktory představují právě ceny na burze.

Řada expertů volá po tom, aby Česko mnohem aktivněji a ve spojenectví s dalšími státy hájilo svůj zájem v Bruselu. „Lze jen těžko pochopit, proč Česká republika před časem nepodpořila návrh Francie, aby ceny elektřiny vycházely z nákladů energetického mixu v dané zemi. Naše náklady patří k nejnižším v celé Evropě,“ říká Míl.

Podobně vyzývá ke společné aktivitě ve spojenectví s dalšími státy, jmenovitě s Polskem, hlavní ekonom Trinity Bank Lukáš Kovanda. „Měli bychom se například snažit dojednat, aby systém emisních povolenek lépe odpovídal možnostem tuzemského průmyslu a byl v souladu se snahou o zajištění sociálního smíru. Česko v tom moc aktivně nevystupuje. Přitom je lepší zasáhnout v zárodku, u zdroje, aby se energie uměle nezdražovaly a pak zase uměle nezlevňovaly na dluh dotačně, či nějakou další regulací,“ říká.

Zároveň ale je na to podle něj už pozdě a státu nyní nezbude než sáhnout k „vehementnějšímu zapojení do energetiky“. Stát by podle něj měl převzít větší aktivitu při budování jaderných zdrojů. Než začnou vyrábět, měl by podpořit ztrátovou výrobu elektřiny z uhlí nebo investice do plynových elektráren. Případně zajistit dovoz elektřiny v dostatečných objemech.

Aktualizace: Článek jsme dodatečně rozšířili o doplňující vyjádření Lubomíra Lízala.