„Staneme se průkopníkem.“ Česká firma vyvíjí zbraň proti skleníkovým plynům

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Brněnský byznysmen Igor Fait patří k nemnoha českým investorům, kteří cíleně vkládají kapitál do nového nízkoemisního průmyslu.

„Naše podniky 2JCP v Česku nebo Rockfin v Polsku se orientují na vodíkové technologie nebo na technologie zachycování a ukládání uhlíku,“ řekl už předloni pro SZ Byznys. Zatímco na investorském trhu od té doby nadšení pro nízkoemisní průmysl, energetiku nebo dopravu poněkud ochablo, Faitova sázka na ně trvá. Byť se obor zatím neobejde bez dotací.

Faitova skupina 2JCP dnes spolupracuje s významnými hráči v nízkoemisním průmyslu. Hlásí stále zajímavější zakázky, i když se podmínky mění. „Investoři začali mnohem víc počítat, například ve větrné energetice se spousta projektů pozastavila. Ale pořád jsme přesvědčeni, že nízkoemisní technologie mají budoucnost,“ říká šéf 2JCP Vojtěch Křenovský.

Strojírenskou firmu 2JCP Fait začlenil do své skupiny Jet Investment před čtyřmi lety. Společnost s továrnou v severočeských Račicích, projekční kanceláří v Novém Městě nad Metují, filiálkami ve Velké Británii a USA, početným inženýrským týmem a zaběhanou spoluprací s globálními hráči, jako jsou Siemens či Mitsubishi, tehdy už nějakou dobu bourala mýtus o českém strojírenství tvořeném jen „montovnami“ s nízkou přidanou hodnotou.

Původně rodinná firma založená počátkem 90. let se ve světě prosadila subdodávkami pro plynové elektrárny, větrné parky či zařízení pro podmořskou těžbu plynu. Zakázky má i v leteckém či potravinářském průmyslu. Po roce 2019, kdy Evropa schválila Green Deal s cílem dosáhnout v roce 2050 uhlíkové neutrality, se 2JCP zaměřila na nízkoemisní technologie.

Spojením s Faitem firma získala druhý výrobní závod v Třebíči, zájem o zelený průmysl zůstal.

„Dnes stojíme na čtyřech hlavních pilířích. Pořád jsou naším core businessem plynové turbíny, ty tvoří asi polovinu našich tržeb. Třemi dalšími pilíři jsou technologie zvané CCUS (zkratka z Carbon Capture & Utilization & Storage, tedy zachycování, ukládání a využití CO2, pozn. red.), dále vodíkové technologie a zpracování odpadů na něco užitečného. Všechny tři tyto směry spolu souvisí,“ vysvětluje ředitel Křenovský.

Tradiční produkcí 2JCP jsou příslušenství plynových turbín. Třeba speciální chladicí systémy, které v zemích s horkým klimatem zvyšují účinnost plynových elektráren. 2JCP je instalovala v subsaharské Africe, na Blízkém východě, v Arizoně a na Floridě v USA.

Nově firma začala s produkcí částí velkých průmyslových elektrolyzérů a výroben syntetických paliv. „Jsme klíčovým subdodavatelem na elektrolyzéry Silyzer 300, které dodává Siemens. Zařízení mají částečně náš inženýring, děláme jejich kompletní instalaci,“ říká ředitel.

První zakázku tohoto typu dodávala 2JCP do Dánska pro logistického obra Maersk, který buduje závod na výrobu syntetických paliv pro pohon kontejnerových lodí. Nízkoemisní metanol ze „zeleného“ vodíku vyrobeného elektrolýzou za pomoci větrné elektřiny má v lodní dopravě nahradit dnes používanou naftu.

Elektrolyzéry Silyzer dodává Siemens spolu s 2JCP také pro projekt FlagshipONE v Örnsköldsviku v severním Švédsku, kde se staví největší evropský závod na syntetický metanol.

Vedle vodíku je další oblastí zájmu 2JCP oxid uhličitý - CO2. Tedy skleníkový plyn, jehož rostoucí emise od počátků průmyslové revoluce podle většiny vědců způsobují oteplování planety. Právě proto zahájil vyspělý svět boj s uhlíkem.

V řadě průmyslových výrob je však snížení emisí CO2 technicky těžko řešitelné. A tak se spoléhá na čištění spalin, z nichž se CO2 zachycuje a pak se má buď ukládat pod zem, nebo využívat k dalšímu zpracování.

2JCP vyrábí nádrže na CO2, dělala je například pro cementárnu v norském Breviku. „I tam byly původně představy, že se CO2 bude ukládat do kaveren po vytěženém plynu. Ale jak jde vývoj dopředu, ukazuje se, že je lepší CO2 využít při výrobě syntetických paliv,“ popisuje ředitel.

2JCP se podílí na několika takových projektech. Se švédským startupem Meva Energy staví zařízení na pyrolytické zpracování dřevního odpadu ze švédské velkopapírny Sofidel. Při pyrolýze vzniká jednak plyn schopný nahradit tradiční zemní plyn v průmyslu či energetice, jednak prášek s vysokým obsahem uhlíku, který lze využívat pro výrobu biohnojiv nebo ve farmacii.

„Podobný projekt děláme pro Ikeu v Polsku. Tam se plyn vzniklý pyrolýzou odpadu použije k výrobě elektřiny,“ říká Křenovský. Cirkulární elektrárna odpad zlikviduje i využije zároveň.

Zatím vůbec největší „zelenou“ zakázku získala 2JCP ve Velké Británii. S místní firmou KEW Technology vyvíjí modulární zařízení, které ze syntetického plynu vzniklého z biomasy či odpadů dokáže separovat vodík a CO2. Na projektu, který podporuje britská vláda, se podle Křenovského podílí česká 2JCP se svou britskou filiálkou více než z poloviny.

Střednědobě se hodnota české části má vyšplhat až na několik set milionů korun. Zatím se jednotlivé obchody 2JCP počítají v desítkách milionů. A jde i o referenci. „Staneme se průkopníkem technologie, která má velký potenciál dalšího průmyslového využití v zelených sektorech energetiky,“ doufají šéfové 2JCP.

„Zelené“ technologie se v Evropě začaly rozvíjet díky politickému tlaku a finanční podpoře ze strany Evropské komise i vlád členských států. Dosud jim přáli i finanční investoři - banky a velké fondy.

„Před dvěma lety se silným driverem pro zelené technologie stalo zdražení energií vyvolané ruskou invazí na Ukrajinu a následná nestabilita trhu. V té době zesílila poptávka po nízkoemisních zdrojích i snahy o menší závislost na fosilním plynu. S vysokou cenou energií byla návratnost těchto projektů rychlejší,“ říká Křenovský. Boom však zpomaluje.

V posledním roce ceny energií i emisních povolenek klesají. Přispívá k tomu nejen adaptace Evropy na dovoz zkapalněného zemního plynu, ale také zpomalení světové ekonomiky včetně recese v Německu. Navíc se ukazuje, že nízkoemisní energetika je technicky i finančně náročnější, než politici při schvalování Green Dealu doufali. Evropa bude pro splnění svých cílů potřebovat obrovské objemy bezemisní elektřiny a čistého vodíku. Vysoké náklady nemusí členské státy unést.

„Evropská společnost vystřízlivěla, začíná se hodně počítat, investoři jsou opatrnější,“ říká Křenovský. Je však přesvědčen, že přinejmenším na severu dekarbonizační úsilí nepoleví.

„Seveřani, hlavně Skandinávci, jsou proti nám mentálním nastavením jinde. Mají spoustu geografických výhod pro produkci zelené elektřiny, pro vodní elektrárny a větrníky. Vývoj syntetických paliv tam pokračuje, podle mne se na trhu časem uplatní,“ uvažuje.

„Zelená“ řešení mají podle něj potenciál i v české kotlině. „U nás má velkou tradici chemický průmysl. V severních Čechách máme rafinérie, zároveň se tam po ukončení těžby uhlí počítá s výstavbou elektrolyzérů, solárních elektráren i větrníků. Výroba syntetických paliv se tu přímo nabízí,“ říká Křenovský. Polský vlastník českých rafinérií PKN Orlen uvažuje podobným způsobem a chystá se do zelených technologií investovat.

Bez dotací jsou však vývoj i výstavba nízkoemisních elektráren a továren na syntetická paliva zatím nemyslitelné. Podle Igora Faita se Evropská unie bude muset rychle rozhodnout, zda tažení za zelenou energií udrží. „Pokud ji chce, je potřeba dotovat ze státních rozpočtů technologie na výrobu vodíku,“ říká. „Bez vodíku neudržíme stabilitu elektroenergetické sítě, je to jediná reálná náhrada zemního plynu,“ soudí brněnský průmyslník. Totéž podle něj platí i pro syntetická paliva.

„V horizontu asi deseti let vodíkové technologie určitě pokročí, stejně jako větrná a solární energetika. Budou dokonalejší, bude jich víc, budou levnější a návratné. Tu dobu bychom ale měli určitě z rozhodnutí EU překlenout dotacemi,“ uzavírá Igor Fait.