Říkají jim fosilní hyeny. Sázka na uhlí se českým magnátům vyplatila

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Koncem září oznámila firma Sev.en Global Investments čtvrtého nejbohatšího Čecha Pavla Tykače, že kupuje 51procentní podíl ve společnosti Coronado Global Resources, která těží uhlí v Austrálii a v USA.

Obchod nevzbudil v Česku velkou pozornost, mnohem víc veřejnost řeší Tykačovu snahu o ovládnutí vydavatelství Mafra. Jenomže Coronado je ve srovnání s Mafrou úplně jiná byznysová liga. Podle aktuální tržní kapitalizace Coronada má Tykačův podíl hodnotu asi 22 miliard korun.

„S jeho akvizicí se dostáváme mezi pět největších světových těžařů metalurgického uhlí a jsme jen krůček od toho, abychom se nějakou další transakcí zařadili do první trojky,“ říká generální ředitel Sev.en Global Investments Alan Svoboda, který Tykačovo tažení řídí.

Coronado je pro Tykače jen epizoda delšího příběhu.

Podobně jako každá další akvizice druhého českého miliardáře, který začínal na fosilním byznyse a vybudoval velké nadnárodní impérium - Daniela Křetínského. Co mají dnes nejvýraznější čeští investoři v zahraničí společného a čím se naopak jejich cesty liší?

Tykač vyrostl v globálního hráče. V Austrálii vlastní kromě dolu získaného teď díky Coronadu společnost Delta Electricity s dolem a elektrárnou v Novém Jižním Walesu. Další těžební práva drží prostřednictvím firmy Sev.en Royalties a patří mu minorita v dalších dvou uhelných elektrárnách. V USA má důlní firmy Blackhawk Mining a Golden Eagle Land Company. Jen hodnota Blackhawk se pohybuje kolem 1,5 miliardy dolarů.

Neinvestuje už jen do uhlí a energetiky. „Dnes nás zajímá těžba i dalších surovin – fosfátů, železné rudy, různých dalších kovů, uranu, sloučenin pro výrobu baterií a podobně. Díváme se i na jejich následné zpracování, včetně ocelářského průmyslu,“ říká Svoboda.

Loni Sev.en koupila ložisko síranu draselného (tzv. síranu z potaše) na západě Austrálie a dokončuje zařízení na jeho zpracování. Potaš se používá jako prémiové přírodní hnojivo, a to i v biozemědělství. Zájem o něj stoupá. Sev.en se chce stát jeho hlavním dodavatelem pro Austrálii a celý východoasijský trh.

Při hledání investičních příležitostí se Sev.en vyhýbá Evropě, soustředí se na Austrálii, USA a také Kanadu, kde je podle Svobody první investice na dosah. „Investujeme tam, kde není takové riziko ze strany státu, kde se můžeme spolehnout na fungující pravidla hry a vymáhání práva. A na pozitivní vztah k těžbě nerostných surovin,“ říká.

Zahraničí má pro Tykače už dávno větší význam než jeho česká aktiva, jež kromě akcií ČEZ či banky Moneta tvoří dva uhelné lomy na Mostecku, elektrárny Počerady a Chvaletice a teplárny Kladno a Zlín. „Dvě třetiny nebo i tři čtvrtiny zisku dnes vytvářím mimo hranice České republiky,“ řekl Tykač už před rokem pro Forbes. Od té doby v zámoří dál posílil. A tažení nekončí.

Může si to dovolit, energetická krize zvedla ceny komodit a také jeho zisky. Podle Tykačova vyjádření pro Český rozhlas loni celé jeho nadnárodní impérium vytvořilo provozní zisk EBITDA kolem 2,5 miliardy eur (asi 60 miliard korun), šestkrát víc než o rok dřív.

Tykačův vzestup je pozoruhodný, ještě oslnivější je ale příběh dalšího byznysmena, který začínal sázkou na fosilní průmysl - Daniela Křetínského. Tykač první uhelnou investici udělal v roce 2006, kdy koupil podíl ve firmě Czech Coal, jež na Mostecku těžila uhlí. Křetínský, podle Forbesu druhý nejbohatší Čech, začal do energetiky investovat ještě o pár let dřív. Svou vlajkovou loď Energetický a průmyslový holding (EPH) stavěl původně pod křídly skupiny J&T, jejíž spolumajitel Patrik Tkáč je dodnes jeho společníkem.

V roce 2009 se EPH osamostatnil. V té době už do něj patřily elektrárny a teplárny v Opatovicích a Komořanech nebo podíl v německých dolech Mibrag. Křetínský v té době v EPH držel jen pětinu, po 40 procentech měly skupiny J&T a PPF. Křetínský s dvěma velkými finančními skupinami za zády rozjel velkorysou expanzi, která cílila hlavně na fosilní byznys: těžbu uhlí, výrobu elektřiny a tepla, na infrastrukturu.

EPH postupně plně ovládl německé doly Mibrag. Skupoval uhelné, ale i plynové či biomasové elektrárny v Itálii, na Slovensku, ve Velké Británii, Irsku a Nizozemí. V Německu roku 2016 Křetínský převzal doly a elektrárny švédské skupiny Vatenfall, která se rozhodla opustit „špinavý“ fosilní průmysl. Vytvořil z nich skupinu Leag a s Mibragem ovládl dvě pětiny německé těžby uhlí.

EPH dnes vyrábí elektřinu z uhlí, plynu nebo vody v sedmi evropských státech. Vlastní větrné i solární zdroje a na Slovensku má podíl i na jaderných reaktorech. Investoval do obchodu s energiemi, do služeb a infrastruktury. Patří mu dopravní firmy v několika státech a kontroluje slovenský plynovod Eustream.

Investice do energetiky, jíž řada investorů přestávala věřit, se EPH osvědčily. Když se v roce 2014 stáhla podle plánu z holdingu skupina PPF, odnesla si kolem 30 miliard korun a její šéfové si pochvalovali výborné zhodnocení. Dnes je Křetínský v EPH pánem. Ke konci loňského roku holding ovládal aktiva ve výši 30,5 miliardy eur, jeho loňský zisk EBITDA činil 4,3 miliardy eur. V přepočtu přes 100 miliard korun.

Růst EPH katapultoval Křetínského do první ligy evropského byznysu. Už dávno to není jen energetický magnát. Investuje hlavně ve Francii, Velké Británii či Německu do velkých firem působících v retailu, poštovních a dodavatelských službách. Letos nastoupil do technologické branže: jeho úsilí o převzetí části francouzského IT gigantu Atos řeší francouzští politici i bezpečnostní komunita. Patří mu také velká vydavatelství a podíly v rádiích a televizích několika evropských států.

Uhelná energetika, na níž vyrostl, dnes tvoří už jen malou část Křetínského aktiv, jejichž celkovou hodnotu časopis Forbes spočetl na 9,2 miliardy dolarů (téměř 200 miliard korun). „Na tržbách EPH se uhelná energetika podílí méně než deseti procenty. Celkově, tedy včetně dalších investic mimo energetiku, to bude okolo tří procent, spíše méně,“ říká Křetínského mluvčí Daniel Častvaj.

S neutuchajícím investičním apetitem bude význam uhlí v Křetínského impériu dál klesat. Podle posledních zpráv teď EPH usiluje třeba o poloviční podíl v ocelářské divizi německého průmyslového obra Thyssenkrupp.

Jak Křetínský, tak Tykač začínali svá impéria budovat v době, kdy se rozjížděla zelená transformace. V Evropě politici pro uhlí zhoršovali podmínky, zatímco do budování obnovitelných zdrojů začaly putovat obrovské subvence. Banky a pojišťovny začaly odmítat financování a pojišťování fosilních aktiv. Velcí investoři a investiční fondy se od uhlí a uhelné energetiky začali odklánět.

Vlády vyhlašovaly termíny odchodu od uhlí, řada uhelných zdrojů se zavírala. V roce 2005 začal fungovat trh s emisními povolenkami, byť pak trvalo ještě 15 let, než povolenky začaly skutečně vytlačovat fosilní energii z trhu.

Čeští fosilní magnáti šli proti tomuto proudu v přesvědčení, že překotný ústup od uhlí diktovaný politikou bude nereálný, protože se bez fosilní energie evropské či australské domácnosti a firmy ještě dlouho neobejdou. Vysloužili si tím nelichotivé nálepky. Pro část spoluobčanů i politiků představují symboly špinavého zpátečnictví a škůdce planety.

Tykač je nepřijatelný pro českou aktivistickou scénu, Křetínský i pro tu západoevropskou. Loni označila ekologická neziskovka Re-set Křetínského za „fosilní hyenu“, jehož holding „ničí klima, profituje z energetické chudoby a ohrožuje demokracii“.

Díky sázce na uhlí ale oba byznysmeni bohatli. Nakupovali doly a elektrárny levně, protože trh nevěřil v jejich dlouhodobý potenciál. „Cíleně vyhlížíme investice, které jsou z definice rizikové, o které ostatní nemají tolik zájem nebo do kterých třeba ani nesmějí institucionální investoři podle vlastních pravidel vkládat kapitál,“ popisuje Alan Svoboda.

„Nesázíme, ale počítáme a řídíme riziko. Tím neříkám, že při téhle strategii nehraje ohromnou roli štěstí. Historicky jsme ho měli spoustu, ale nikdy to nebylo tak, že nás štěstí zachránilo od krachu,“ řekl Křetínský pro časopis Forbes.

Energetická krize dala oběma mužům za pravdu. Konflikt s Ruskem, konec dovozu ruského plynu, růst cen komodit a nedostatek spolehlivých elektráren, schopných zálohovat nepravidelně vyrábějící obnovitelné zdroje, šance pro uhlí přinejmenším dočasně zvedly. Ukázalo se, že je bude Evropa potřebovat déle, než politici předpokládali.

Německá vláda předloni oznámila, že urychlí uhelný útlum z původně plánovaného roku 2038 na rok 2030. Byla to ale jen proklamace. Loni museli Němci přes zimu aktivovat několik zdrojů, určených už k uzavření. Letos, po odstavení posledních jaderných elektráren, se situace opakuje. Ministerstvo hospodářství opět rozhodlo o spuštění tří již odstavených elektráren.

Podle stále platného harmonogramu bude po roce 2030 u našich sousedů v chodu nebo v rezervě přes deset velkých uhelných bloků. Sedm jich má fungovat až do roku 2038, některé jako rezerva, připravená ke spuštění v případě potřeby, jíž stát platí za poskytování záložní kapacity. Většina jich patří do Křetínského impéria.

Podobně nedovolil správce sítě odpojit ani Křetínského uhelnou elektrárnu Fiume Santo na Sardínii, protože by to mohlo ohrozit stabilitu v tamní soustavě. Stejný příběh se odehrává v zámoří: „Australský trh trápí přesně totéž co Evropu: vláda tam má velké plány na zelenou transformaci, ale zapomněli, že k tomu potřebují posilovat přenosové sítě a že obnovitelné zdroje nevyrábějí pořád, takže potřebují záložní kapacity,“ líčí Svoboda.

Podle něj Austrálie dřív tleskala zavírání uhelných elektráren, teď jejich majitele přemlouvá, aby je vrátili zpátky do výroby. „Proto si ceníme toho, že jsme získali elektrárnu s dolem, která dokáže perfektně fungovat jako záložní zdroj a je schopná pokrýt až 15 procent potřeby Nového Jižního Walesu,“ řekl.

Česká vláda plánuje konec uhelné energetiky k roku 2033 s podmínkou, že v té době za ně bude náhrada. Uhelný „phase-out“ ale hrozí dřív z ekonomických důvodů. Zatím uhelné zdroje v Evropě dobře vydělávají, jenomže rostoucí cena emisních povolenek a stoupající podíl levné zelené elektřiny na trhu jejich ekonomiku otáčí.

„Výroba se nám přestane zřejmě vyplácet už v roce 2025. Rok 2026 bude evidentně ztrátový, rok 2027 vypadá pro naši uhelnou energetiku už jako katastrofa,“ řekl Seznam Zprávám Pavel Tykač letos v létě.

Pokud by se uhelné elektrárny a teplárny zavřely dřív, než za ně budeme mít náhradu v podobě spolehlivého dovozu energie nebo nových stabilních elektráren, schopných zálohovat nepravidelně vyrábějící soláry a větrníky, může to hnát cenu elektřiny pro spotřebitele vzhůru. V politickém zákulisí se tak vede bitva o subvence a podpůrné mechanismy, jež by uhelné zdroje udržely ve hře.

Konec uhelné energetiky v Evropě se ale blíží a fosilní miliardáři si toho jsou vědomi. „Vím, že se uhlí nebude pálit ani o minutu déle, než to bude potřeba,“ říká Tykač v loňském rozhovoru pro SZ Byznys.

Holding EPH už oznámil, že chce uhelnou energetiku - ovšem jen tu mimo Německo - odstavit do roku 2030. Německé doly a elektrárny vyčlenil letos do samostatné skupiny EP Energy Transition. Na jejich pozemcích chystá výstavbu obnovitelných zdrojů s celkovým instalovaným výkonem přes sedm gigawatt, což odpovídá kapacitě sedmi temelínských jaderných bloků.

Uhelné elektrárny mají postupně nahradit vysoce efektivní plynové bloky. „Ty budou připraveny spalovat i vodík,“ říká mluvčí EPH Častvaj. Celkové investice německé EP Energy by měly činit přibližně deset miliard eur.

EPH i jinde po Evropě investuje do obnovitelných zdrojů, plynových či biomasových elektráren, chystá velké energetické úložiště. Využívá při tom subvencí, které státy na novou energetiku nabízejí. Také v Česku chce přestavět uhelné bloky na zemní plyn.

Tykač na rozdíl od něj sice v investicích do uhlí pokračuje, soustředí se ale na metalurgické uhlí pro ocelárny. „Uvědomili jsme si, že jeho potřeba zřejmě ještě dlouho přežije potřebu termálního uhlí v energetice. Přes 70 procent světové produkce oceli využívá k výrobě metalurgické uhlí a ani výhledově se masivní náhrada za uhlí v ocelárnách zatím nerýsuje,“ říká Alan Svoboda.

I Sev.en plánuje zelené investice, hlavně v Česku. Na Mostecku se chystá stavět solární parky s využitím dotací, jež stát nabízí. Celkově je ale k subvencovaným obnovitelným technologiím zdrženlivější. „Pro nás je byznys založený na dotacích politicky riskantní. Co dnes stát garantuje, to se za pár let může změnit. Moc o to nestojíme,“ říká Svoboda, podle nějž vede dotační politika k absurditám, kdy se peníze čerpají i na projekty, které nedávají smysl nejen ekonomicky, ale ani technologicky.

Zatímco Křetínský v posledních letech veřejně vystupuje jen výjimečně, Tykač začal před směrem, kterým se energetika ubírá, v rozhovorech pro média či na konferencích hlasitě varovat. Pokud bude pokračovat vytlačování uhelných zdrojů z trhu, Evropa na to podle něj doplatí.

„Celá situace nemůže skončit jinak, než že každou další zimu bude větší a větší potíž udržet dodávky elektřiny do sítě v dostatečném objemu, až nakonec bude v některých dnech regulovaná spotřeba elektřiny,“ píše v textu publikovaném na svém webu paveltykac.com.

Jistě, uhlobaroni hrají o vlastní miliardový byznys. Ale Tykače ani Křetínského osud české energetiky, na níž vyrostli, už dávno existenčně neohrožuje. Globální hráči, kteří vyrostli na uhlí, mají dnes svá rizika solidně ošetřená.