Článek
Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.
V uplynulém týdnu se potvrdilo, že Česko má v Evropské unii nejméně nezaměstnaných, zároveň podíl pracujících překročil 82 procent osob produktivního věku. Právě tento fakt blokuje vyhlídku, že národní hospodářství přeřadí na vyšší rychlost.
V listopadu nedokázala práci najít 2,8 procenta Čechů, i když průměrná evropská země hlásí víc než dvojnásobek, zveřejnil Eurostat.
Údaje evropských statistiků o nezaměstnanosti vycházejí z pravidelného šetření pracovních sil, které se provádí podle stejných pravidel v celé Evropě. Čísla se liší od údajů českého Úřadu práce, který ve svých statistikách eviduje žádosti o podporu v nezaměstnanosti. Obvykle dochází k vyššímu podílu nezaměstnaných, konkrétně za loňský prosinec ve výši 4,1 procenta.
Podle Eurostatu loni ve třetím čtvrtletí pracovalo v Česku 82,4 procenta občanů ve věku 20-64 let. To sice bylo o něco méně než v případě Švédska, Nizozemska a Malty, ovšem jen z toho důvodu, že Češky ve věku 25-34 let dosud trvaly na tom, že budou využívat neobvykle dlouhou mateřskou dovolenou (díky tomu Česká republika donedávna patřila k zemím s nejvyšší porodností). Muži ovšem s výjimkou Malťanů pracují v Evropě úplně nejvíc a pro starší ženy ve věku 50-64 to platí totéž, tentokrát s výjimkou Estonska. V každém případě to jsou nejvyšší čísla v historii země.
„Tato čísla ukazují, že máme problém,“ říká ekonom Petr Bartoň. Protože lidé setrvávají ve stejné práci, dokud to jde, a v důsledku toho nejsou k dispozici nezaměstnaní, podniky nemají kde obstarat novou pracovní sílu. Proto nedává smysl v Česku investovat, proto se do země nedostanou nové a výkonnější technologie. „Ekonomika se pak sotva může probudit,“ vysvětluje dopady nízké nezaměstnanosti expert z iniciativy Datarun.
Základní příčinou celého problému je podle Petra Bartoně fakt, že Česko dosud nepřekonalo dědictví komunistické minulosti. Lidé se snaží udržet místo co nejdéle, protože tak byli zvyklí už před listopadem 1989, a pracovní zákoník jim v tom jde na ruku. „Propustit nadbytečného zaměstnance je v Česku nejtěžší na světě,“ zdůrazňuje ekonom vážnost situace s odkazem na analýzu mezinárodní organizace OECD. Podnikatel se totiž může zaměstnance zbavit jen v případě, když prokazatelně porušuje pracovní kázeň, anebo už není schopen plnit pracovní úkoly podle kdysi uzavřené smlouvy.
Databáze OECD ovšem není příliš přesvědčivá, protože využívá pět let stará data. Navíc analyzuje byrokratické předpisy bez toho, aby přihlédla, do jaké míry se v dané zemi využívají. Experti pařížské centrály OECD například přikládají velkou důležitost postupu při hromadném propouštění, které lze v tuzemsku provádět skutečně jen pod přísným dohledem státu. Ovšem hromadně se v Česku propouští jen výjimečně, protože o to nikdo nežádá. Na druhé straně častěji než jinde využíváme pracovní smlouvy na dobu určitou, které přitom právě v Česku nezajišťují pracovníkům skoro žádnou ochranu.
Hodnocení ekonoma Bartoně přesto dává za pravdu studie „Strnulost českého trhu práce“, kterou loni v červnu publikoval think-tank IDEA. „Český trh práce, podobně jako trhy bývalých socialistických ekonomik: Slovenska, Polska nebo Maďarska, vykazuje v evropském srovnání nízkou frekvenci změn zaměstnání,“ napsali Daniel Münich a Jakub Grossmann.
V zemích Visegrádu stejně jako v Rumunsku a Bulharsku se za čtvrt roku pouze dva zaměstnanci ze sta přihlásí na úřad práce, anebo rovnou najdou nové místo. Ve skandinávských zemích, tedy v nejvýkonnějších ekonomikách Evropské unie, opustí své pracoviště za stejné období osm lidí ze sta. „Obzvláště špatně je na tom Česko v regionální mobilitě pracujících a v četnosti změn práce u žen,“ připomínají experti a dodávají, že opatrnost není výsadou starších generací.
Experti IDEA proto stejně jako ekonom Bartoň (a zpráva Mezinárodního měnového fondu z konce minulého roku) doporučují, aby parlament schválil vládní novelu zákoníku práce, která umožní propouštět bez udání důvodu. Sami zaměstnanci tím už předem získají motivaci, aby se poohlédli po lépe placeném místě.
Novela, kterou čeká ještě v lednu první čtení ve sněmovně, se přirozeně dočkala kritiky odborů. „Tuzemský zaměstnanec je soumar,“ stěžuje si Josef Středula, předseda odborové centrály ČMKOS. Podle výpočtu jeho expertů odvádějí zaměstnanci 85 procent všech tuzemských daní, a pokud vznikne v ekonomice jakýkoli problém, vždycky se vláda pokouší, aby ho právě jim hodila na hrb. V tom směru není novela zákoníku práce ničím výjimečným. Předák Středula ostatně nepředpokládá, že sněmovnou před volbami může projít.
Přesto se odborář s liberálními ekonomy či experty shodne, že zdejší trh práce nepřekonal dědictví minulosti a že by se poměry měly nějakým zásadním způsobem zlepšit. Podle odborů se jenom nesmí přehlížet, že zdejší zaměstnanci jsou v úplně jiné situaci než jejich kolegové ze Západu.
To potvrzují poslední údaje z Eurostatu, podle kterých se v jedenácti státech bývalého východního bloku - a kromě toho už jen v Řecku a Portugalsku - nedostala průměrná čistá mzda nad 1500 eur měsíčně. Úplně jiným světem zůstává blok deseti nejbohatších členských zemí EU včetně Skandinávie, kde průměrná měsíční mzda neklesá pod tři tisíce. Tamní zaměstnanci jsou proto dost zajištění, aby se během pár měsíců nezaměstnanosti nedostali do existenčních potíží. Díky vysoké úrovni platů si také častěji než na Východě mohou dovolit pracovat na částečný úvazek.
To ovšem není případ Česka, Polska, Slovenska a dalších zemí, kde rodiny nemají ani zdaleka takové rezervy jako u sousedů na Západě. Tuzemský zaměstnanec si výpověď vážně rozmýšlí, zvláště v posledních letech, když o desítky procent rychleji než platy vyrostla hlavní položka rodinných výdajů, tedy náklady na bydlení včetně ceny hypoték.
Nejde jen o to, že se tím zpochybňuje základní předpoklad fungování liberálního kapitalismu, který by měl pokud možno každému zajistit výdělky nezbytné k potřebným nákupům. Odejít z práce a spoléhat na podporu v nezaměstnanosti, která dnes podle ministerských statistik v průměru dosahuje 12 tisíc korun měsíčně, se v současné situaci může rovnat finanční sebevraždě.
„Setkávám se s tím, že lidé mají před změnou zaměstnání strach,“ potvrdil ve svém podcastu Jakub Grossmann z think-tanku IDEA. Odborový předák Středula dodává, že před dobrodružným odchodem ze špatně placeného zaměstnání lidé dávají přednost modelu, že si najdou druhou práci.
K příliš vysoké zaměstnanosti, a tím i k nezdravě nízké nezaměstnanosti v období ekonomických krizí, přispěla podle Českého statistického úřadu nepřímo také vládní politika. Zásluhou „malé penzijní reformy“ z roku 2011 se průběžně zvyšuje důchodový věk a na pracovním trhu zůstávají stále starší lidé. Právě oni mají lví zásluhu na tom, že Češi chodí do práce o poznání víc než občané dalších postkomunistických zemí.
Nejen starším lidem s horší fyzičkou přitom pracovní možnosti rozšířila lepší nabídka práce ve službách. Například díky vládní dotační iniciativě přibylo pouze v posledních pěti letech skoro 100 tisíc míst ve školství, zdravotnictví a sociálních ústavech.
