Proč každý rok mizí 300 miliard za hranice: Češi ještě nesplnili domácí úkol

Rozdíl mezi finanční částkou, kterou z Česka do zemí svého původu odešlou cizí firmy a cizí zaměstnanci, a částkou, kterou naopak domů z ciziny odešlou firmy a zaměstnanci s českým původem, se nazývá „saldo prvotních důchodů s nerezidenty“.

Podle Českého statistického úřadu (ČSÚ) se váhy ve prospěch cizinců začaly naklánět ještě před koncem minulého století, v roce 2015 už přebytek překročil částku 300 miliard korun – i když se ve prospěch Česka započetly eurodotace. Od té doby se situace nemění a nepomáhá ani to, když se od záporného „salda prvotních důchodů“ odečte inflace.

Mírné zlepšení v posledních čtyřech letech neznamená podle ekonoma České spořitelny Petra Zahradníka skutečnou změnu. Cizím firmám podnikajícím v Česku spíše jen během krize poklesl zisk a nemají tedy domů co posílat.

Česko tak přichází o částku, která v některých letech dosáhla až osmi procent HDP, tedy nejvyšší úrovně v EU, a všichni se shodnou na tom, že se s tím něco musí dělat.

Na „enormní objem nezdaněných finančních prostředků, které jsou nadnárodními korporacemi vyváděny z ČR do zahraničí“, si nedávno na síti X postěžoval předseda populistického hnutí SPD Tomio Okamura. Stejně tak program vlády Petra Fialy slibuje, že „budeme řešit otázku odlivu dividend do zahraničí“.

Představa, že za odliv dividend může vstup do evropského ekonomického prostoru, a že tedy pomůže vystoupení z EU, nedává podle Petra Zahradníka smysl. „Sami jsme se odhodlali vstoupit a je jenom naší vinou, že jsme se nedokázali prosadit,“ vysvětluje jádro problému ekonom.

Polistopadové vlády vsadily na to, že přitáhnou do Česka zahraniční investice, které zmodernizují zdejší průmysl a posílí export. „Pokud je ale dnes patnáct nebo dvacet největších vývozců průmyslového zboží pod cizí kontrolou, pak není divu, že odchází také hodně dividend,“ popisuje důsledky Zahradník.

Česko se dostalo do paradoxní situace. Prosperita zdejších podniků závisí na jednotném evropském trhu, kde své výrobky prodávají tak úspěšně, že v dobrých letech činí čisté výnosy z exportu (po odečtení dovozů) 300–400 miliard. Jenže větší část výdělků opět mizí za hranicemi v podobě odvodů pro mateřskou firmu v cizině. Peněz se vydělá hodně, tuzemský blahobyt se tím však příliš nezvýší.

Z pasti logicky nepomůže navýšení exportů. V minulých letech se podle Zahradníka ukázalo, že vyšší čisté tržby z exportu způsobí o rok nebo dva později větší odliv dividend.

Zahraniční vlastníky přitom nemají jen průmyslové podniky, ale také velká část bank a většina retailových řetězců.

Češi by se mohli z prekérní situace dostat, kdyby následovali příklad Belgičanů nebo Nizozemců, kteří rovněž využívají ve velkém cizí investice, přitom však sami investují v zahraničí. Toho se Češi od svých kapitálově silných společnosti zatím nedočkali v takové míře, aby to vyvážilo odliv peněz v podobě dividend zahraničních investorů u nás.

Některé z těch velkých tuzemských společností navíc zhoršují bilanci tím, že svá sídla přesunuly do zahraničí. Pokud tedy například firma EPCG Daniela Křetínského skutečně koupí hutní divizi německého koncernu Thyssen, na bilanci „prvotních důchodů s nerezidenty“ se nic nezmění. Společnost totiž sice má oficiálně sídlo v Česku, konkrétně v pražské Pařížské ulici, nicméně jediný akcionář (E. P. Investments S. À. R. L.) už sídlí v Lucembursku. Podle pravidel statistiky proto půjdou výnosy z Thyssenu do Lucemburska.

Důvodem odchodu českých podnikatelů do ciziny přitom nemusí být snaha platit nižší daně, ale lepší služby a větší vstřícnost tamních úřadů vůči podnikatelům.

Druhou možností je následovat Lucembursko nebo Irsko. Obě země se dostaly z potíží tím, že otevřely prostor pro nová odvětví, v obou případech šlo o finanční služby, ke kterým Irové přidali technologie a výrobu léků.

Naopak nemá smysl spoléhat, že pomohou eurodotace. Česko patří k čistým příjemcům, když podle Ministerstva financí inkasuje od roku 2012 ročně čistých 60–90 miliard korun, které částečně snižují finanční ztrátu způsobenou únikem dividend.

Většina těchto peněz ovšem přichází prostřednictvím tzv. „kohezních fondů“, které mají méně vyspělým zemím pomoci dohnat evropský průměr. Česko o podporu přijde, jakmile se postaví na vlastní nohy.

Podle Petra Zahradníka to je ovšem nejlepší možný scénář. Zdejší stát i podniky si mohou na příliv dotací zvyknout a Česko zůstane „věčně kohezní zemí“, jako Řecko nebo Portugalsko. „Pokud bude naše ekonomika dál stagnovat jako v uplynulých čtyřech letech, tak o podporu nepřijdeme,“ dodává ekonom.

Počátkem roku 2044 hlásí úvodníky médií: „Třetí největší výrobce automobilů v Evropě, mladoboleslavská Škoda, je opět v českých rukou.“ Z příslušných zpráv se posluchač či čtenář dozví, že po výrobci elektrických motorů, dříve divizi německého koncernu Siemens, a severočeské fabrice na čipy, kterou postavila tchajwanská firma za peníze zdejších miliardářů, jde v posledních letech o další mimořádný úspěch tuzemského kapitálu. Klíčovou roli sehrály investiční fondy pod dohledem největší zdejší banky, která vyrostla na tradicích meziválečné Živnobanky.

Výše uvedený odstavec je hypotézou sestavenou podle pravidla „přání otcem myšlenky“. Realistický v něm je ovšem předpoklad, že bez zásadních změn ve vlastnické struktuře zdejších firem, a také bez odbourání jejich zvyku přesouvat vydělané peníze za hranice, průběžný únik dividend ze země neoslabí. Také je podle ekonomů jisté, že zásadní změny v tom směru lze opravdu čekat až v řádu desítek let.