Pod čarou: Dovážkové aplikace nám vrátily služebnictvo. Teď večírek končí

Britský deník Guardian nedávno ve spolupráci s desítkami investigativních novinářů z mnoha zemí publikoval rozsáhlou investigativní kauzu Uber Files. Reportéři díky úniku desetitisíců e-mailů a dalších interních dokumentů odhalili, že za oslnivým rozvojem firmy Uber v letech 2013–2017 stály hlavně nekalé obchodní praktiky, agresivní lobbing úřadů a předních světových politiků, obcházení zákonů, lži a vykořisťování řidičů.

Ačkoliv je tato investigace zásadní počin, neukazuje nic, co bychom už dříve netušili. Její důležitost spočívá spíše v šíři analyzovaného materiálu a množství důkazů – lidé v čele Uberu například neváhali otevřeně prohlašovat, že jejich byznys je v některých zemích zjevně nelegální. A tím nejhorším dopadem jejich chování možná nebyly škody napáchané samotným Uberem, ale především inspirace, kterou jejich úspěšný obchodní model poskytl řadě dalších podnikavců.

Jedním ze symbolů životního stylu minulé dekády se staly firmy, které samy sebe začaly definovat jako „Uber pro X“. Většinou to byly nejrůznější aplikace zprostředkované taxislužby, sdílené koloběžky nebo rychlé dovážky jídla a nákupů, ale třeba i služby na venčení psů nebo sekání trávníků.

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Samozřejmě není dovážka jako dovážka, a všechny podobné služby proto nelze házet do jednoho pytle – je rozdíl mezi zavedeným kamenným obchodem či restaurací, která si zařídí vlastní rozvoz (tam jde o trochu solidnější obchodní model), a novým startupem, který se jen zničehonic nasunul do role prostředníka nebo začal celou službu budovat znovu (jako Uber taxislužbu). Pokud se ale zaměříme právě na tyto „virtuální“ projekty, jejich byznysplán byl vždy podobný.

V první fázi získaly velké množství kapitálu od nenasytných investorů, kteří doufali, že právě oni objeví „nový Uber“ a riskantní investice se jim pohádkově vyplatí. Dalším krokem pak bylo zaplavit trh neodolatelně lacinou službou, která byla sice těžce ztrátová, ale díky pohodlnosti a nízké ceně získala spoustu uživatelů a zlikvidovala případnou konkurenci. A až se lidé nové služby dostatečně namlsali, zvykli si na ni a konkurence byla pryč, zbývalo jen pořádně navýšit ceny a užívat si postavení dominantního hráče na nově utvořeném trhu. Taková byla teorie, ale praxe samozřejmě většinou vypadala jinak.

I přes masivní lobbing a právní kličky se jim postavily do cesty regulace a zákony, a to nejen v Evropě, ale i ve více protržních USA. Většinou se jim také nepodařilo zcela zlikvidovat konkurenci – už jen kvůli tomu, že výše popsaná taktika není nic složitého a může ji zkopírovat kdokoliv jiný. Nakonec přišla ke slovu současná ekonomická krize a inflace, která investory připravila o zdroj laciných peněz a potenciálním zákazníkům vymetla peněženky, a díky (zatím) nízké nezaměstnanosti se také zvedly nároky řidičů a kurýrů.

V případě Uberu došlo k „zúčtování“ už před časem, ale spoustu jiných služeb podpořila změna konzumních zvyklostí v pandemických lockdownech, a do potíží se tak dostaly až teď. Například německá firma Gorillas zaměřená na rychlé dovážky nákupů se i přes velké počáteční investice stahuje z Belgie, Dánska, Španělska a Itálie, podobně jsou na tom obdobné evropské projekty Getir, Zapp nebo Jiffy.

Ve všech případech jsou zmiňovány stejné příčiny propadu - investoři zavřeli kohoutky, zákazníci očekávají nerealisticky nižší ceny a rychlejší služby, úřady tlačí na poctivé zaměstnávání kurýrů (za zmínku stojí i zastropování provizí pro aplikace na dovážku jídla, které zavedla v zájmu restaurací některá americká města) a výsledkem je neudržitelný dluh.

Z Česka se už před dvěma lety stáhl například Uber Eats a potíže se nevyhýbají ani velkým hráčům v oboru. Online supermarket Košík se sice vyjadřuje v optimistických frázích, ale tvrdá data také ukazují na zádrhely výše popsaného obchodního modelu - uživatelská základna sice hezky roste, ale s ní bobtná i kumulovaná, nyní už téměř miliardová ztráta. Situace se může v různých zemích částečně lišit a některé aplikace se jistě různými způsoby udrží, ale když se na celý sektor podíváme s odstupem, je zjevné, že se celá na dluh nafukovaná bublina stala neudržitelnou.

Ačkoliv tato jednoduchá ekonomická analýza působí jasně, stále dostatečně nevysvětluje ten nejzásadnější prvek „uberovského“ obchodního modelu – proč si lidé tak rychle oblíbili a navykli na služby, které dříve nepotřebovali, ani si je mnohdy neuměli představit. Pro pochopení této návykovosti musíme trochu zpytovat svědomí a pátrat po skutečných motivech našeho konzumního chování.

Jádro věci nedávno pro The Atlantic nakousl Derek Thompson, který obchodní model tohoto typu firem popsal výrazem dotovaný mileniálský životní styl. Oni mileniálové jsou tam podle mě trochu navíc (tyto aplikace už využívá i spousta jiných věkových a sociálních skupin obyvatel), ale jinak je to dobrá definice.

Před nástupem uberovské ekonomiky by totiž v rozvinutých západních zemích nebylo možné, aby si i solidně vydělávající městský profesionál mohl v libovolnou denní dobu snadno zařídit rychlou dovážku nejrůznějšího zboží nebo nejrůznějších život zjednodušujících služeb.

Aplikace tak dokázaly zajistit dříve nedostupný komfort a donedávna byly natolik levné, že si řada lidí navykla okamžitě uspokojit jakýkoliv konzumní rozmar několika kliky na telefonu. Jinými slovy, dokázaly v nás vzbudit a následně uspokojit potřebu, kterou jsme dřív prostě neměli, protože jsme si ji ani neuměli představit a žili v domnění, že pokud máme ve tři ráno chuť na nanuk, musíme si pro něj do nonstop večerky prostě dojít pěšky.

Druhá polovina návykovosti pak spočívá v anonymitě příslušné služby (přinejlepším známe jen křestní jméno daného kurýra a nejspíš ho už nikdy neuvidíme) a dovedném zakrývání negativních následků, které tento obchodní model má.

Nejen v debatách o konzumní kultuře a globalizaci se často hovoří o takzvaných externalitách, tedy ziscích či mnohem častěji ztrátách a negativních dopadech, kterými kvůli našim nákupům či podnikatelským aktivitám trpí třetí strany.

Pokud si koupíme laciné polyesterové tričko z Bangladéše, nejspíš ony externality odnesou tamní chudé dělnice a životní prostředí, za levným párkem z velkého masokombinátu stojí špína a utrpení zvířat ve velkokapacitní drůbežárně a za spalováním fosilních paliv hořící planeta. Jednoduše řečeno, pokud je něco lákavě levné a pohodlné, nejspíš byl někde jinde někdo či něco vzato na hůl.

Výše uvedené příklady už jsou naštěstí celkem známé věci a řada lidí se tyto dopady snaží ve svém konzumním chování omezovat, třeba nákupem udržitelného oblečení a ekologických potravin. V případě „uberovských“ aplikací se ale zdá, jako by nevábné externality pořád nedokázaly přebít jejich pohodlnost a atraktivitu.

Ve svém okolí mám řadu lidí, kteří se upřímně snaží žít udržitelným a zodpovědným stylem. Když s nimi zavedu řeč na ony aplikace, často dokonce znají a příkladně popíšou jejich dopady - vykořisťují řidiče, ubírají zisky restauracím (pokud zrovna není lockdown) a obchodům, zhoršují dopravu, vylidňují ulice a dělají z nás osamělé pecivály.

Jenže pak zpravidla přijde nějaké „ale“: „Ale z aplikace X si občas stejně objednám Y, protože…“ a následuje složitě vykonstruovaná obhajoba. Většinou to jsou řeči o tom, že to dělají jen jednou za čas, dávají velké spropitné, nákup je těžký, služba potřebná a obchod daleko, ale v jejich jádru je pořád tatáž věc – je to přece tak svůdně lákavé a pohodlné.

Naznačuje to, že koncept „dotovaného životního stylu“ je sice trefný, jenže pořád nesahá až k samotné podstatě atraktivity těchto aplikací. I ta zmiňovaná levná trička a párky (ale třeba taky praktické igelitové pytlíky) patří k věcem, které nám dodávají levné a dostupné pohodlí a zboží a jejichž nevábné vedlejší efekty jsou na první pohled skryté kdesi v ústraní. Přesto proti nim lidé mají větší výhrady než proti dovážkovým aplikacím, u kterých negativní dopady často ani neznají nebo podceňují.

Asi nejvýstižnější definicí celé věci je spíše pojem „ekonomika služebnictva“ (servant economy), který se nedávno objevil i v jinak velmi konzervativních Financial Times. Řidiči, kurýři a další pracovníci takzvané gig economy, které si snadno přivoláme aplikací, odměníme mizerným bakšišem a pak na ně zase zapomeneme (lidi ve skladech, ghost kitchens a dalších patrech tohoto byznysu neuvidíme osobně nejspíš nikdy), totiž skutečně nejsou ničím jiným než starým dobrým služebnictvem.

Trochu cynicky, leč pravdivě to popsal třeba srílanský programátor a bloger Indrajit Samarajiva. Konstatuje, že coby relativně zámožný člověk si ve své rozvojové zemi mohl odjakživa dovolit řidiče, kuchaře, hospodyně a pradleny, ale v USA či jiných západních státech by k tomu využíval právě zmíněné aplikace.

Díky zlepšování životní úrovně a růstu zajištěné střední třídy v poválečných letech v Americe a Evropě zanikla dříve široká vrstva služebnictva a navíc kolem něj vyrostlo pochopitelné morální stigma – i lidé, kteří by si dnes stále mohli dovolit dům plný služebnictva, to většinou nedělají, aby se na ně ostatní nedívali skrz prsty.

Ekonomické změny a rozevírání sociálních nůžek ale začaly i na Západě znovu vytvářet širokou vrstvu zchudlých lidí bez stálé solidní práce a kariérních perspektiv, které lze zaměstnat v těchto špatně placených a málo prestižních profesích. Tvůrci Uberu a jeho klonů rychle vycítili tento potenciál (Uber mimochodem vznikl v roce 2009, tedy brzy po hospodářské krizi), a jejich aplikace navíc z celé věci odstranily ono morální stigma.

Řidiči a kurýři přece nejsou zneužívaní lokajové, ale na sebe vydělávající podnikatelé, a jejich zákazníci si neobjednávají služebnictvo, ale jen odvoz či krabičku z restaurace prostřednictvím anonymního člověka, se kterým často nemusí promluvit slovo. A zatímco dříve si mohly služebnictvo dovolit jen majetné vrstvy, na dluh provozované levné aplikace umožnily, aby si tenhle nevídaný luxus alespoň občas užilo i mnoho dalších lidí.

Koupit si levné tričko je fajn, ale mít na chvíli vlastního sluhu je úplně jiný rauš, jakkoliv si skutečnou podstatu téhle lákavé služby často odmítáme přiznat. A i když občas padají námitky, že jsou tu i lidé, kterým nějaká ta dovážka objektivně zlepší život, při pohledu na každodenní cvrkot kurýrů v pražských ulicích je celkem jasné, že na každou důchodkyni či sedřenou matku, které ocení pomoc s těžkým nákupem, připadá deset dalších lidí, kteří léčí sobotní kocovinu rychlým dovozem dvou cheeseburgerů z fastfoodového řetězce.

Finanční pobídky v pozadí levné dovážky nebo služby proto nejsou ani tak dotace, jako spíš úplatek pro naše svědomí. Pod vlivem ekonomických tlaků i regulací a zákonů na ochranu pracovníků (které v Česku bohužel ve srovnání se západní Evropou dost pokulhávají) se teď sice bublina uberovských klonů z velké části bortí a transformuje, ale není vyloučeno, že může jít jen o dočasný propad a časem tento obchodní model znovu vybují v plné síle – přispět k tomu může už jen růst nezaměstnanosti a stále sílící sociální rozdíly.

Jistě lze snít o tom, že se „zlé“ spekulativní startupy poučí a promění v „hodné“ a odpovědné firmy. Jenže když by každý článek obchodního řetězce, od kuchaře v restauraci či skladníka přes majitele podniku až po kurýra dostal důstojnou a dlouhodobě udržitelnou odměnu (a řádnou pracovní smlouvu), vše by bylo poctivě zdaněno a samotná aplikace by ještě měla takovou provizi, aby byla zisková, koncept celé služby by se sesypal, protože by se stala finančně nedostupnou pro většinu uživatelů.

Bylo by jednoduché horovat proti používání těchto aplikací jen s poukazem na jejich negativní dopady. Podobně lze ovšem moralizovat třeba i v případě, když si někdo kupuje ekologicky neudržitelný hovězí steak. Rozdíl je ovšem v tom, že chuť na propečený steak jsme nejspíš měli odjakživa, kdežto potřebu osobního řidiče, kuchaře či majordoma jsme nejspíš nijak intenzivně neprožívali, dokud v nás nebyla vyvolána. Proto je zrovna v tomto případě dvojnásob nutné si přiznat, že jisté věci prostě nepotřebujeme.

Znamenalo by to sice jezdit častěji tramvají, sníst si řízek v hospodě a nechat si zajít chuť na rychle dovezenou tatranku ve dvě ráno, ale pořád je to výrazně ohleduplnější než si zvykat na pochybný luxus služebnictva dovedně skrytého v telefonu.