Paneláky a bytovky čeká energetická revoluce. Inspirace přišla z Německa

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Základem komunitní energetiky bývá solární či větrná elektrárna, kogenerační kotelna, nebo bioplynová stanice, produkující pro místní spotřebitele teplo, teplou vodu, plyn či elektřinu. Jde o sdílení energie ze společného zdroje, jehož cílem není primárně tvorba zisku z výroby a prodeje, ale samozásobení.

Iniciátorem může být obec. Spojit se k pořízení energetického zdroje ale mohou i majitelé bytů v paneláku, členové účelově založených energetických družstev a různá společenství.

„Mikrokomunitou může být třeba i vaše chalupa, kde máte solární panely, a váš byt ve městě, pro který byste mohli využít přebytky elektřiny ze solárů na venkově. Podobně může fungovat firma, která si pořídí fotovoltaiku na střechu logistického areálu na kraji města a přebytky využívá pro prodejny v centru města,“ uvádí další – v českých podmínkách zatím čistě teoretické – možnosti marketingový šéf Centropolu Jiří Matoušek.

V Česku zákon neumožňuje sdílet vyrobenou elektřinu z vlastní elektrárny mezi více odběrných míst, a tak komunitní energetika u nás stojí hlavně na teple. Pokud společný zdroj – typicky bioplynka nebo kogenerační výrobna elektřiny a tepla - produkuje navíc elektřinu, jdou její přebytky za nízkou výkupní cenu do sítě, což efekt komunitních investic snižuje.

Jinak to funguje v Německu, kde mohou lidé sdílet elektřinu z obnovitelných zdrojů jak v rámci bytového domu, tak mezi budovami. Od roku 2017 německá legislativa umožňuje, aby mohly byty čerpat energii z vlastní fotovoltaiky bez nutnosti sloučení odběrných míst a bez ohledu na souhlas všech bytových vlastníků. Z fotovoltaiky tak může těžit jen ten, kdo chce.

Když dnes chtějí brát energii ze slunce obyvatelé domů v Česku, musejí se zapojit všechny domácnosti, protože odběrná místa musí sloučit do jednoho. Na platbách se musí nějak dohodnout. V praxi to samozřejmě nefunguje.

V Německu mají domy pro tyto účely měřicí systém, který měří spotřebu u každého bytu zvlášť. Ukazuje, kolik energie se na střeše vyrobilo, kolik kdo spotřeboval a kolik šlo do sítě.

O komunitní německé projekty se starají energetická družstva. Mívají stovky až tisíce členů a operují hlavně na vesnicích a v menších městech. Budují fotovoltaiku, větrníky či centrální vytápění, což členům zajistí levnější energii. Jde ale o nákladné projekty, řádově ve statisících eur, na než přispívá stát.

Letos i u nás padne část bariér pro sdílení elektřiny mezi samozásobiteli. Chystají se nové dotace i legislativa.

Modernizační fond vypsal počátkem léta dvě dotační výzvy na budování obecních fotovoltaik – jednak pro menší obce do tří tisíc obyvatel, jednak na větší sdružené solární projekty pro obecní a veřejný sektor. K dispozici jsou celkem čtyři miliardy korun.

Uvolňují se i předpisy. „Do začátku roku 2023 by měly být schválené dvě změny,“ říká Patrícia Čekanová, prezidentka Asociace komunální energetiky. „Novela energetického zákona zakotví slevu na distribuovaném množství elektřiny pro energetická společenství a zvýší hranici instalovaného výkonu solárů, které je možno budovat bez licence, na 40 až 50 kilowattů. Dále se chystá vyhláška ERÚ o trhu s elektřinou, která umožní sdílení energie v bytových domech bez nutnosti sjednotit odběrné místo.“

Speciální legislativa pro komunitní energetiku zatím neexistuje, zavede ji ale další novela energetického zákona, na níž bude během podzimu pracovat Ministerstvo průmyslu a obchodu.

„Energetické společenství, respektive komunita, má být právní subjekt založený na dobrovolné a otevřené účasti, jehož hlavním účelem není zisk, ale environmentální, hospodářské nebo sociální přínosy podílníkům,“ vysvětluje Marek Vošahlík z tiskového odboru MPO.

Zákon také rozšíří energetickým komunitám možnosti. Budou totiž moci nejen vyrábět a sdílet mezi členy energii, ale také poskytovat řadu služeb mimo komunitu: například nabízet „flexibilitu“– tedy službu na vyrovnávání výkyvů v sítích, ukládat energii, vykonávat agregaci (tj. sdružování malých zdrojů k poskytování společných služeb) nebo nabízet nabíjení elektroaut.

Výrobci už se k takovému sdružování připravují. Šéfka Asociace komunitní energetiky Čekanová od loňska předsedá Energetickému družstvu vlastníků fotovoltaických elektráren. „Jde o komunitní energetický projekt, jehož cílem je vytvořit největší fotovoltaickou elektrárnu v Česku z mikrozdrojů. Každý člen družstva je naším partnerem, výrobcem elektrické energie, nikoliv pouze odběrným místem,“ říká.

Právě sdružování výkonu, takzvaná agregace, je cestou k poskytování zmiňovaných služeb. „Pro energetické komunity mohou být služby provozovatelům sítí vítaný přivýdělek. Je to spíš pro větší městské celky než pro jednotlivé malé zdroje, ale investorům bych radil, aby se o účast v agregovaných systémech zajímali, případně si ji zkoušeli,“ říká Pavel Šolc z představenstva společnosti ČEPS, která provozuje českou přenosovou soustavu.

Kvůli dosavadní legislativní bariéře jsou v Česku zkušenosti zatím hlavně s komunitními teplárnami. Jeden z prvních projektů prosadila už koncem 90. let malá obec Hostětín na úpatí Bílých Karpat.

Základem je výtopna na biomasu, která pro více než dvě stovky místních vyrábí teplo a teplou vodu, a dále tři solární elektrárny (největší vlastní obec s několika neziskovkami) a kolektory na teplou vodu. Teplo odebírá naprostá většina z dvou set místních obyvatel, komunitní moštárna, pasivní dům a ekopenzion provozované místními neziskovkami.

Před 22 lety přišla výtopna na 35 milionů korun a vznikla díky dotacím Státního fondu životního prostředí, České energetické agentury a Nizozemského království. Přispívaly i místní domácnosti.

„Dnes by to přišlo na jiné peníze, také bychom to řešili jinak technicky, vývoj pokročil. Ale co se týče zdražování energií, jsme za vodou,“ říká dnes Yvonna Gaillyová z Centra Veronica Hostětín, jedné z neziskovek, která s obcí dlouhodobě spolupracuje.

Lidé v Hostětíně za teplo dosud platili 450 korun za gigajoule, a i když je letos čeká kvůli zdražování dřeva zvýšení ceny o necelou stovku, jsou na tom výrazně lépe než odběratelé velkých tepláren, jež na zákazníky přenášejí rostoucí ceny emisních povolenek a hlavně plynu.

Za další výkladní skříň komunitní energetiky jsou u nás považovány Kněžice na Nymbursku. V roce 2006 vybudovala obec čítající něco přes 500 obyvatel bioplynovou stanici a kotelnu, která vyrábí teplo a elektřinu. Malou kogenerační teplárnu pohání plyn z bioplynky, jež zpracovává odpad z místních septiků, kuchyní, zahrádek, polí a chlévů, případně dokupovanou štěpku a slámu.

Díky vlastní výrobě tu lidé mají už 12 let stabilní cenu tepla a teplé vody a nemusí je děsit zdražující se energie. Nehledě na to, že mají vyřešenou likvidaci splašků.

Projekt přišel před 12 lety na téměř 140 milionů korun a vznikl jen díky tomu, že mu pomohl stát 95milionovou dotací. Kromě toho stát poskytuje bioplynce provozní podporu ve formě každoročního zeleného bonusu. Ani tak není systém zcela soběstačný, obec ho mírně dotuje.

„K průkopníkům komunitní energetiky patří také Budišov nad Budišovkou, severomoravské Mikolajice či Městys Litultovice,“ vypočítává Patrícia Čekanová.

Podobná řešení ale hlavně z ekonomických důvodů nejsou pro všechny. „Takové Kněžice jsou nesmyslně drahý projekt, bez obrovské dotace by nebyl reálný. Stát může takto velkorysou formou pomoci jen zlomku obyvatel,“ upozorňuje František Hrdlička, odborník na elektrárny ze strojní fakulty pražské ČVUT. A dodává, že bez dotací nejsou myslitelné ani projekty v Německu, kde je komunitní energetika zavedená už řadu let.

Největší náklady u obecního vytápění představují rozvody tepla. „Klasický rozvod po vsi, kde je rozptýlená zástavba, je neufinancovatelný: máte velké tepelné ztráty na relativně velké vzdálenosti, při malém výkonu. Vesnice prostě není město,“ vysvětluje Hrdlička.

Obecní projekty budované kvůli vytápění – často hlavně proto, aby se vesnice zbavily špíny a zápachu z domovních kotelen – budou moci zlepšit svou ekonomiku sdílením elektřiny mezi místní, což by měla legislativa brzy umožnit.

„Jakmile to půjde, určitě chceme využívat vyrobenou elektřinu pro vlastní spotřebu v obci,“ říká starosta Kněžic Milan Kazda. Na druhou stranu počítá s tím, že zelený bonus od příštího roku bioplynka už nedostane, takže ze systému ani pak motor na peníze nebude. Zcela soběstačné ani s využitím vlastní elektřiny Kněžice nebudou, bez dodávky ze sítě se neobejdou. Místním systém ale zvláště v dnešní době šetří nezanedbatelné peníze.

Profesor Hrdlička soudí, že i když komunitní projekty potřebují dotace, místo v energetice mají.

„Stát by měl dotační balík peněz rozdělit na tři hromádky,“ říká. „Třetinu dávat na podporu komunitní energetiky a malých projektů obnovitelných zdrojů. Další třetina by měla jít na strategické projekty důležité pro zajištění celostátní energetiky. A poslední třetina na podporu průmyslu a firem,“ dodává. Rozhodně podle něj nemá smysl dotovat projekty, které po dokončení nebudou životaschopné bez další provozní podpory.

Komunitní energetiku je třeba podle Hrdličky plánovat podle místních podmínek. U kotelen na biomasu a bioplynek záleží třeba na dostupnosti suroviny pro spalování a fermentaci. Svážet dřevo či odpad z větších vzdáleností je drahé, navíc to zatěžuje životní prostředí a zvyšuje emise.

„Pokud se ale takový projekt zvažuje třeba v sousedství dřevozpracující fabriky, která produkuje velké množství dřevního odpadu, proč ne?“ vysvětluje František Hrdlička.

Občas se objevují obavy, že rostoucí počet malých decentralizovaných výroben elektřiny – často solárů či větrníků, které vyrábějí jen při vhodném počasí – znamená velkou zátěž pro přenosovou soustavu. Podle Pavla Šolce z vedení ČEPS je v tom ale zároveň potenciál.

„Soláry jako takové samy o sobě soustavě určitě nepomáhají, spíše naopak. Co jí ale může pomoci, je jejich sdružování do komunit, které vyrobenou energii na místě spotřebovávají a mají vlastní akumulaci. To může při dobrém nastavení pomoci stabilizovat rovnováhu v soustavě,“ říká.

Podle expertů mají největší potenciál pro efektivní komunitní energetiku větší města, kde je jednak dost obecních budov vhodných pro střešní fotovoltaiky, jednak velká spotřeba energie.

„Každopádně neustále přibývá měst a obcí, které se rozhodly zvýšit energetickou soběstačnost,“ říká Patrícia Čekanová. Velké plány mají podle ní v tomto ohledu Praha či Brno.

„Za pozornost stojí i připravovaný projekt Cérka starosty obce Trojanovice na Novojičínsku Jiřího Novotného. Areál bývalého Dolu Frenštát se má přeměnit na živé místo, které propojí oblast bydlení se službami, volným časem, vzděláváním i inovacemi. A právě potenciál komunitní energetiky zde plánují využít naplno.“