Článek
Norsko se zavázalo, že do roku 2030 sníží domácí emise skleníkových plynů o 50 až 55 procent, takže stejně jako ve zbytku Evropy nyní podporuje nejrůznější novátorská řešení. Jako je například projekt Longship. Ten chce problém vyřešit tím, že k uskladnění emisí využije vytěžená ložiska plynu v Severním moři. Upozornil na to web televizní stanice CNBC.
Projekt, který bude stát celkem 2,6 miliardy dolarů, má odstartovat už příští rok a po dobu 25 let ukládat až 1,5 milionu tun ročně. Tolik emisí za rok vypustí asi 330 tisíc průměrných osobních aut. Pokud by byl plán úspěšný, mohl by v další fázi dospět k možnosti uložit i pět milionů tun uhlíku.
O přepravu a proces ukládání se bude starat společnost Northern Lights, kterou s podporou norské vlády provozují ropné a energetické firmy - norská Equinor, britsko-nizozemská Shell a francouzská TotalEnergies.
Podle generálního ředitele Northern Lights Børra Jacobsena je Severní moře pro pobřežní zachycování a ukládání uhlíku (CCS) ideální, protože tam nežijí žádní lidé.
„Ukládání CO2 na pevnině je pro veřejnost rozhodně rizikem. Technická řešení jsou velmi solidní, takže případné riziko úniku z těchto zásobníků je velmi malé a dá se zvládnout, ale myslím, že vnímání veřejnosti ztěžuje tuto činnost na pevnině,“ řekl Jacobsen a zdůraznil, že pro společnost je klíčové budovat skladiště mimo lidské působení, a to právě na mořských dnech.
Severní moře, které patří k nejrušnějším obchodním a dopravním oblastem na moři by podle norské vlády mohlo plnit funkci klíčové „uhlíkové skládky“. „Myslím, že Severní moře, kde můžeme trvale a bezpečně skladovat CO2, může být centrálním skladištěm pro několik průmyslových odvětví a zemí a Evropu,“ uvedl norský ministr energetiky Terje Aasland.
Riziko technických potíží
S ukládáním uhlíku do moře začalo Norsko už před téměř 30 lety, jak připomíná CNBC. Zachycuje uhlík z těžby plynu a udržuje ho na dně norského kontinentálního šelfu.
„Vidíme zvýšený zájem o ukládání uhlíku jako o řešení a ti, kteří jsou k tomuto druhu řešení skeptičtí, mohou přijet do Norska a podívat se, jak jsme si vedli ve Sleipneru a Snøhvitu,“ řekl Aasland a odkazoval se přitom na projekty v Norském moři.
S ukládáním uhlíku do vytěženého plynového ložiska Sleipner Norové začali už v roce 1996 a se sesterské pole Snøhvit spustili v roce 2008. Společně pod zemí uchovávají okolo 22 milionů tun CO2. „Je to několik tisíc metrů pod mořským dnem, je to bezpečné, trvalé a je to dobrý způsob, jak se vypořádat s emisemi,“ komentuje ministr.
Začátky projektů však doprovázely technické problémy, které podle studie amerického Institutu pro energetickou ekonomiku a finanční analýzu „zpochybňují dlouhodobou technickou a finanční životaschopnost konceptu spolehlivého podzemního ukládání uhlíku,“ jak uvedla CNBC.
Ředitelka klimaticko-energetického programu Centra pro mezinárodní právo životního prostředí (CIEL) je k podobným iniciativám skeptická.
„Když se podíváte těmto projektům blíže pod pokličku, zjistíte, že se potýkají s vážnými technickými problémy, kdy se CO2 chová neočekávaným způsobem. I když u nich zatím nebyly zaznamenány žádné úniky, nic nezaručuje, že nepředvídatelné chování CO2 v jiné lokalitě nemůže vést k protržení horniny nebo jinému uvolnění vstřikovaného CO2,“ komentuje pro CNBC.
Centrum pro mezinárodní právo životního prostředí v posledních letech pozoruje nárůst zájmu o CCS i mezi dalšími státy.
Podle informací centra loni oznámily plány na výstavbu více než 50 nových projektů CCS na moři státy po celém světě. Pokud by se realizovaly, znamenalo by to 200násobné zvýšení množství uhlíku, které se ukládá pod mořské dno, informoval CNBC.
