Když střecha vyrábí moc. Z přebytků rozhodně nezbohatnete

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Malá solární elektrárna na běžném rodinném domě. Už pětikilowattová instalace vyrobí v českých klimatických podmínkách skoro pět tisíc kilowatthodin elektřiny ročně. Domácí soláry produkují často víc, než domácnost dokáže spotřebovat za rok. Přebytky se ovšem kumulují v letní části roku, kdy je výkon solárů proti zimě třeba desetinásobný.

„Běžně se stává, že se v domě spotřebuje jenom třetina toho, co elektrárna vyrábí. Zbytek se prodává, zpravidla za ne moc výhodnou cenu,“ říká Karel Srdečný, energetický specialista poradenské společnosti Ecowatt. Čím dál víc domácností tak řeší problém, jak naložit s přebytečnou elektřinou.

Problém ale solární boom představuje i pro obchodníky, jimž s rostoucím podílem solárů u zákazníků rostou náklady na takzvanou systémovou odchylku. Jde o rozdíl mezi plánovanou spotřebou, kterou dodavatelé elektřiny dopředu ohlašují operátorovi trhu, a skutečným odběrem v daný den. Když obchodníci nahlášený odhad nedodrží, musí za chybu platit, protože při neplánovaných výchylkách stoupají správcům sítí náklady na udržení stability v celé soustavě.

Spotřeba se obchodníkům dopředu předpovídá čím dál hůř právě kvůli stoupajícímu počtu solárních domácností. Z klienta se stává „prosumer“ – producent i odběratel elektřiny zároveň. Někteří jsou pro obchodníky neviditelní. Malé panely i baterie se dnes dají nakoupit v hobbymarketech a montují se přes varování elektrikářů a hasičů svépomocně. Nevypočitatelné ale jsou i distributory schválené a oficiálně připojené instalace.

Obchodní firmy se snaží prosumery podchytit a využívat data o jejich chování ke zpřesňování svých predikcí. I proto jich dnes většina nabízí speciální solární tarify.

Velikost domovních instalací roste. Zatímco v roce 2022 byl podle Solární asociace průměrný výkon domácí elektrárny pod sedmi kilowattpeaky (kWp), loni už dosahoval 10,3 kWp. Řada investorů si pořizuje větší elektrárnu, než jaká by odpovídala spotřebě i dennímu rytmu jejich domácnosti. Motivuje je k tomu jednak snaha maximalizovat dotaci na projekt, jednak dodavatelé solárů, pro které je větší zakázka výhodnější.

Větší elektrárna ale nemusí znamenat větší přínos, pokud majitel nemá pro její produkci využití. V létě zařízení vyrábí přebytky, které odcházejí do sítě, v zimě je výkon střešních fotovoltaik minimální tak jako tak.

„Investor by se v první řadě měl podívat, jaká je spotřeba v domě, a tomu přizpůsobit velikost instalace,“ říká Srdečný. Budoucím solárníkům radí, aby si ještě před objednáním elektrárny vedli pravidelnou evidenci spotřeby. Ideálně po týdnu, minimálně jednou měsíčně.

„Dá se na to koupit podružný elektroměr s dálkovým odečtem, který lze propojit s mobilní aplikací. Čísla o spotřebě pak máte třeba v hodinových intervalech. Vidíte, jestli spotřebováváte většinu elektřiny přes poledne, kdy svítí sluníčko. Nebo jestli začínáte vařit a pouštět spotřebiče až večer po návratu z práce, kdy jde slunce za obzor,“ říká.

Rozložit optimálněji výrobu a spotřebu elektřiny pomáhají baterie. Ty jsou podle Solární asociace součástí už 92 procent domovních instalací. Průměrná kapacita domovního úložiště loni činila 12 kilowatthodin (kWh). V létě ale dokáže pětikilowattová elektrárna nabít baterii o 12 kWh i při běžném provozu domácnosti třeba už třeba do tří hodin odpoledne. Panely vyrábějí až do večera, přebytky jdou do sítě.

Baterie jsou drahé a podle Srdečného nepříliš efektivní. „Musíte zvážit náklady i omezenou životnost baterie. Při jejím maximálním využití vychází uložení kilowatthodiny elektřiny zhruba na dvě koruny. Když ji nevyužíváte na maximum, může to být i čtyři až pět korun. Bez dotace ekonomika baterie moc dobře nevychází, ani s dotací nepřinese závratný zisk,“ upozorňuje konzultant. „Baterie je z hlediska soběstačnosti spíš hračka, fetiš, než skutečné řešení,“ shrnuje.

Pokud se investor pro baterii rozhodne, radí Srdečný volit zhruba obdobnou kapacitu v kilowatthodinách, jaký je výkon elektrárny v kilowattech. Tedy třeba ke čtyřkilowattové elektrárně baterku o kapacitě čtyř kWh.

Přebytky solární elektřiny vykupuje od domácností řada obchodníků. Nejčastěji za tzv. spotové ceny nebo za ceny, které jsou od vývoje cen na burze odvozeny.

„Je to nejférovější způsob pro obě strany,“ říká manažer Lama Energy Group Jakub Tobiáš. Výkup na tržním principu nabízejí také třeba firmy Tedom, Bidli, z větších hráčů ČEZ Prodej.

Výkup bývá vázán dalšími podmínkami nebo spojen s poplatky. Například Tedom od klientů, jimž vykupuje a zároveň i prodává elektřinu, vybírá 350 korun za MWh. Klientům jiných dodavatelů účtuje za výkupní službu 500 korun.

ČEZ Prodej strhne solárníkům ze spotové výkupní ceny 500 korun na megawatthodinu. „Není to marže, poplatek z větší části pokrývá takzvanou odchylku, tedy rozdíl mezi nahlášenou a skutečnou spotřebou portfolia dodavatele. Pokud dodavatel dodá elektřiny víc nebo méně, než kolik nahlásil, platí za odchylku velké pokuty. A jelikož u fotovoltaik nelze přesně predikovat, kolik energie pošlou na výkup, musí se dodavatel takto chránit,“ vysvětluje mluvčí firmy Alice Horáková.

Nano Green vybírá vyšší poplatek od běžných solárníků, levněji nabízí výkupní službu pro klienty, kteří firmě zpřístupní data ke své elektrárně a využívají speciální chytrý měřič. Bidli za spotový výkup žádné poplatky nechce, zato vyplácí klientům za elektřinu jen 60 procent z tržní ceny.

Spotový výkup může přinášet slušný výnos, pokud je na trhu po elektřině poptávka a cena se drží nahoře. Není to tak ale vždycky. Cena padá, když je elektřiny nadbytek. Což se stává právě za letních dní, kdy jedou soláry naplno.

„Různé formy spotových cen vypadají výhodně, mohou však přinést i ‍riziko záporné ceny –⁠ zákazník pak za prodávanou elektřinu ještě platí,“ upozorňuje mluvčí firmy innogy Pavel Grochál.

Experti doporučují spotové produkty aktivním zákazníkům, zvyklým sledovat trhy. Ideálně solárníkům, schopným přizpůsobit přetoky do sítě momentální tržní situaci. Někteří dodavatelé technologií nabízejí řídicí jednotky, které pro hospodaření s elektřinou využívají analýzu dat o vývoji trhu, chování domácnosti a předpovědích počasí. Podle toho řídí spotřebu, akumulaci nebo dodávku do sítě tak, aby spotřebitel čerpal elektřinu ze sítě v době, kdy je nejlevnější, a prodával v časech, kdy jdou spotové ceny nahoru.

Řídicí systém schopný ovládat panely, baterie, kogenerační jednotky a tepelná čerpadla nabízí také obchodník s energiemi Lama Energy, zatím však jen firmám a obcím. „Náš energetický management je připraven na sdílení energií. Aktuálně ho připravujeme i pro zákazníky z řad domácností,“ říká Jakub Tobiáš z vedení firmy.

Někteří obchodníci vykupují solární přebytky za pevné ceny. Třeba Centropol dosud nabízel 3500 Kč za vykoupenou megawatthodinu, momentálně však uzavírání výkupních smluv pozastavil a od prvního března cenu sníží. Podobně činí Pražská plynárenská. „Aktuálně vykupujeme přebytky z výroby obnovitelné elektřiny za 1800 Kč na MWh, od 1. února snižujeme cenu na 1300 korun,“ říká mluvčí Miroslav Vránek.

Dodavatelé MND a E.on vykupují megawatthodinu za dva tisíce korun, E.on však v nových smlouvách už také nabízí o pětistovku méně. Někdy je i výkup za fixní cenu spojen s poplatky. Například MND vybírá 60 korun měsíčně za správu účtu.

E.on či Centropol nakupují elektřinu jak od vlastních odběratelů, tak od klientů konkurenčních firem. MND i některé další firmy výkup nabízejí jen klientům, kteří od nich elektřinu také berou. Pražská plynárenská nabízí výhodnější výkupní cenu vlastním odběratelům, pokud jí přivedou další nové zákazníky.

Další možnou variantou je roční bonus, jaký solárníkům nabízí innogy. „Přiznáváme ho ve výši 2480 korun všem zákazníkům, kteří od ‍nás odebírají elektřinu a ‍zároveň mají naši solární elektrárnu,“ říká mluvčí Pavel Grochál. Ještě zhruba o tisícovku vyšší slevu z ročního vyúčtování nabízí za přetoky firma PRE.

Karel Srdečný z Ecowattu však upozorňuje, že na prodeji přebytků za nabízené ceny nebudou solárníci nikdy moc vydělávat. „Domácnosti jsou rády, když přebytky prodají víceméně za výrobní cenu. Opravdu nemá smysl pořizovat velikánskou elektrárnu kvůli prodeji přebytků. Peníze za ně jsou spíš jen taková náplast,“ říká.

Na trhu je ještě další typ produktu pro solárníky, takzvaná virtuální baterie: obchodník eviduje solární elektřinu dodanou do sítě a její objem pak odečítá od spotřebovaného proudu, který klientovi dodává. Solárník si tak může u svého dodavatele během léta „střádat“ elektřinu na zimu.

„Virtuální baterii si sjednává 90 procent zákazníků, kteří si od nás nechali elektrárnu instalovat. Produkt má několik tisíc našich klientů,“ říká Jana Hrabětová z E.on Energie. Firma službu nabízí klientům, kterým dodává elektřinu a kteří od ní mají také solární systém.

Vlastní obdobu virtuální baterie nabízí také ČEZ Prodej. „Přetoky do sítě se odečítají od zákazníkovy spotřeby za stejnou cenu, jakou platí za silovou elektřinu,“ říká Alice Horáková. Firma produkt nabízí v roční nebo tříleté fixaci v ceně 4884, respektive 4521 Kč za MWh. Přes 4000 korun nabízí za spotřebovanou i odebranou elektřinu u tarifu eBaterie také Armex Energy.

PRE účtuje za vykupovanou megawatthodinu 3,5 tisíce, tedy o pětistovku méně než za megawatthodinu zákazníkovi dodanou. Vlastní variantu virtuální baterie má už několik let i obchodník Yello.

Obchodníci za přetoky platí zpravidla jen do výše klientovy celkové spotřeby. „Cílem je podpořit využití solární elektřiny přímo v domácnosti,“ vysvětluje Alice Horáková z ČEZ.

Způsoby zužitkování solárních přebytků v domácnostech od prvního července letošního roku rozšíří nově zaváděná možnost sdílení elektřiny mezi jednotlivými odběrnými místy, které umožňuje novela Energetického zákona. Elektřinu nespotřebovanou ve vlastní domácnosti, tak bude solárník moci „poslat“ třeba sousedovi nebo z chaty do městského bytu. Obchodníci slibují, že s příchodem novinky nabídnou další nové typy solárních tarifů.