Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
V Česku loni přibyly nové solární elektrárny o výkonu téměř jednoho gigawattu, což se blíží kapacitě temelínského jaderného bloku. Podle distributorské asociace ČSRES bylo u nás za loňský rok připojeno k síti 44,5 tisíce nových fotovoltaik, celkově jich tak u nás funguje přes 212 tisíc.
Zatímco solární parky z první investiční vlny let 2009 až 2010 se stavěly většinou bez energetických úložišť, současný solární boom doprovází boom akumulační. Baterie jsou součástí téměř 90 procent domácích a 60 procent firemních fotovoltaických systémů.
Baterií bude dál rychle přibývat z vícero důvodů. Kromě jejich klesající ceny je to i legislativní podpora. Poslední novela Energetického zákona LEX OZE 3 rozšiřuje možnosti pro využití i samostatně stojících energetických úložišť k poskytování služeb pro stabilizaci sítí. Kromě toho k ukládání elektřiny do baterií přes den, kdy roste nabídka solární elektřiny a klesá cena proudu, solárníky motivuje spotový trh.
Potíž je v tom, že stát nemá dostatečně vyřešené, jak se bude obrovské množství baterií likvidovat, až doslouží. Dostáváme se do doby, kdy končí životnost baterií z první solární investiční vlny. I když jich je zatím málo, začíná se rýsovat riziko.
Vysloužilé průmyslové baterie končí obvykle ve sběrných dvorech. Náklady na jejich likvidaci pak nesou obce, které začíná výhled do budoucna zneklidňovat. Podle Dana Jiránka, ředitele právní sekce Svazu měst a obcí, hrozí radnicím technicky i finančně velmi komplikovaný problém.
„Pokud stát podporuje rozvoj domácích fotovoltaických systémů, musí na druhé straně zodpovědně nastavit i systém, jak s nimi po uplynutí doby jejich životnosti zacházet, a uložit jejich výrobcům a dovozcům povinnost zajistit to jak technicky, tak finančně,“ říká. To se však zatím v praxi neděje dost důsledně.
Legislativci zaspali
Výrobci či dovozci, kteří uvádějí na trh vybrané druhy výrobků, se musí zapsat do speciálního registru a zodpovídat za jejich budoucí likvidaci.
Týká se to obalů, elektrozařízení, pneumatik, baterií a od roku 2013 také fotovoltaických panelů. Ministerstvo životního prostředí se chystá tuto povinnost rozšířit i na textil.
Většina výrobců odpovědnost za likvidaci řeší prostřednictvím systémů kolektivního sběru odpadu, jež provozují specializované neziskové organizace s příslušným oprávněním. Výrobci s nimi uzavírají smlouvy, odvádějí recyklační poplatky a licencované neziskovky pak organizují sběr a zajišťují recyklaci či likvidaci vysloužilých předmětů. Zákon výrobcům umožňuje také individuální řešení ve vlastní režii.
Různé typy baterií v Česku uvádí na trh asi 2,5 tisíce firem zodpovědných zároveň za jejich pozdější likvidaci. Většina z nich má smlouvu s organizátory kolektivního sběru bateriového odpadu, mezi nimiž jsou největšími hráči Ecobat a Rema Battery. „Jen nízké jednotky výrobců si sběr a likvidaci řeší sami bez kolektivních systémů,“ říká ředitel Ecobatu Petr Kratochvíl.
Ecobat je jedinou firmou u nás, která má oprávnění provozovat systém sběru a likvidace velkých průmyslových baterií včetně těch ze solárních instalací. Její šéf tvrdí, že je v tomto segmentu úplně jiná situace než u menších baterek.
„Máme tu stovky firem, které uvádějí na trh bateriová úložiště, ale smlouvu s námi jich má jen asi 150. Myslím, že tak polovina dovozců zodpovědnost za budoucí likvidaci vůbec neřeší, přestože to mají jako zákonnou povinnost,“ říká.
Zatímco v oblasti přenosných baterií se dnes v Česku vybere po dožití skoro polovina, u průmyslových baterií to jsou podle odhadů Ecobatu sotva tři procenta.
Dovozci a výrobci se sice registrují a formálně tím na sebe berou odpovědnost za zpětný odběr a likvidaci baterií, v praxi to však často vůbec neřeší. „Docela by mne zajímalo, co bude dělat recepční na firmě, která dodává solární systémy, až jim přivezete vysloužilé baterie, které vám před lety namontovali,“ říká Kratochvíl.
Solární dodavatelé se na Ecobat neobracejí i proto, že do roku 2022 vůbec nebylo možné průmyslové baterie kolektivně sbírat. „Zákon s tím z nepochopitelných důvodů nepočítal. Všechny firmy se tedy měly o dodaná úložiště postarat individuálně, ale povinnost zpětného odběru plnily často jen formálně, nebo vůbec,“ pokračuje Kratochvíl.
Proto není jasné, jak se bude platit třeba likvidace vysloužilých baterií velké solární firmy Malina Group, jež loni zbankrotovala. A není zdaleka sama.
„Malina a další odešli z trhu, zůstaly po nich dluhy včetně budoucích nákladů na likvidaci baterií. My si samozřejmě likvidaci, kterou nám nikdo neproplatí, nemůžeme dovolit,“ vysvětluje Kratochvíl, podle něhož dosahuje počet zkrachovalých solárních dodavatelů v Česku několika stovek.
Odpadový free-riding
„Problém s energetickými úložišti nemá jen Česko, ale i další evropské státy,“ potvrzuje výkonný ředitel České asociace odpadového hospodářství Petr Havelka. „Někteří výrobci, obvykle z jiných kontinentů, neplatí při prodeji výrobků na evropský trh recyklační poplatky, i když tuto povinnost mají. Říká se tomu free-riding.“
„Volná jízda“ bateriových černých pasažérů je podle něj dána historicky. „U části dříve postavených solárních elektráren není dohledatelné, kdo příslušné baterie uvedl na trh a kdo by měl platit recyklační poplatek. Když se má pak taková baterie po konci životnosti likvidovat, nejsou na to peníze,“ říká Havelka.
Podle jeho asociace se náklady na zpětný odběr dosud instalovaných baterií v solárních elektrárnách v Česku pohybují kolem miliardy korun. Podle propočtů Ecobatu přijde likvidace baterií instalovaných u nás do roku 2024 až na 1,5 miliardy.
„Recyklace a likvidace průmyslových baterií je přitom velmi nákladný proces, kdy náklady mnohonásobně převyšují náklady na recyklaci například klasických olověných baterií, které známe z aut. Je to i technologicky obtížné. Recyklace olověných baterií je zcela zvládnutá a drtivá většina materiálů v nich se efektivně recykluje, ale u moderních lithiových průmyslových baterií je to složitější a dražší proces,“ vysvětluje Havelka.
Odpadáři už mají s průmyslovými bateriemi první negativní zkušenosti. „Pravidelně se potkáváme se snahou dostat do naší sběrné sítě ve sběrných dvorech baterie, za jejichž recyklaci nám nikdo nezaplatil. My pak složitě hledáme firmy, které za ně odpovídají. Je logické, že takto nemůžeme řešit objemy, které se na nás budou valit v návaznosti na dosluhující baterie ze solárního boomu minulých let,“ říká šéf Ecobatu Kratochvíl.
Zatím není problém zásadní, do odpadu se dostávají hlavně baterie instalované do roku 2015. V té době se používala zařízení na bázi olova a nikl-kadmia, jež lze dobře recyklovat a jejichž recyklace se ekonomicky vyplácí. Současná energetická úložiště však využívají téměř výhradně výkonnější lithiové články.
„Jejich ekologická likvidace je finančně náročná a má zápornou ekonomickou hodnotu,“ vysvětluje Kratochvíl. Zpracování jedné vysloužilé lithiové baterky o váze 80 kg přijde jeho firmu asi na sedm tisíc korun.
Chybí zpracovatel
Ecobat či Rema sbírají běžně ke zpracování vysloužilé lithiové baterie z elektromobilů, elektrokol, mobilů, powerbank, akumulačního nářadí a podobných zařízení. „Při recyklaci se z nich dají získávat lithium, kobalt, nikl či mangan. V Akademii věd pracují i na postupu, jak z nich získávat grafit. Jenomže recyklace lithiových baterií není technicky dotažená nejen v Česku, ale v celé Evropě,“ říká šéf Ecobatu.
Zařízení na recyklaci Li-Ion baterií provozuje ve světě jen pár desítek firem, většinou v USA nebo v Číně. V Evropě se tyto technologie teprve rozbíhají, nejdál jsou v Nizozemsku, Německu a Polsku. V Česku testuje pilotní recyklační linku na Li-Ion baterie firma Kovohutě Příbram nástupnická.
Ecobat vyváží sesbírané baterie do zpracovatelského závodu u polských Katovic, odkud pak nadrcený materiál putuje ke konečné recyklaci do Jižní Koreje.
Stát dohání dluh
Ministerstvo životního prostředí, pod něž spadá nakládání s odpady, si rizika spojená s likvidací velkých baterií uvědomuje. „Legislativa se změní,“ slibuje mluvčí resortu Veronika Krejčí.
Česko se chystá zapracovat do Zákona o výrobcích s ukončenou životností nové eurounijní nařízení, které má bateriový problém vyřešit. „Nařízení 2023/1542/EU je velmi komplexní. Zahrnuje všechny druhy baterií a požadavky jak na jejich výrobu, tak na nakládání s odpadními bateriemi,“ vysvětluje Krejčí.
Připravovaná novela uloží výrobcům či dovozcům přenosných baterií, průmyslových baterií a baterií z aut povinnou registraci u provozovatelů kolektivního systému, jako je Ecobat. „Budou s nimi muset mít uzavřenou smlouvu a hradit recyklační příspěvky,“ popisuje mluvčí MŽP. Průběžný výnos z recyklačních poplatků by pak měl sloužit k financování likvidace postupně končících úložišť.
„Novela řeší také problém tzv. free-ridingu, kdy ze strany výrobců či dovozců nejsou odváděny recyklační příspěvky,“ dodává Krejčí. Zdokonalit se má evidence baterií i registrace výrobců, Ministerstvo životního prostředí bude moci určovat minimální výši recyklačních poplatků.
Podle Havelky má novela zefektivnit boj proti free-ridingu obecně, nejde v ní jen o průmyslové baterie. „Problémy s neplacením poplatků jsou i u jiných typů výrobků. Je to průběžný proces. Ti, kdož obcházejí zákon, stále hledají nové cesty. A legislativa se stále snaží zaplňovat skuliny,“ říká.
Otázka je, kdy se odpadáři a obce novely dočkají. Změny Zákona o výrobcích s ukončenou životností jsou zatím ve fázi posuzování v Legislativní radě vlády. Není jasné, kdy se dostanou na program kabinetu a už vůbec ne, kdy zamíří do Parlamentu.
Proti návrhu se navíc už loni v létě ozval Svaz průmyslu a dopravy, podle něhož není regulace dobře nastavená. Mezi lidmi z oboru tak sílí přesvědčení, že se novela do konce funkčního období současné Sněmovny nestihne schválit, takže je řešení problému s bateriovým odpadem ze solárních systémů stále ve hvězdách.
