Globalizace kolabuje. Ničí ji hněv strádající třídy

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Před rokem 1914, jak napsal slavný národohospodář John Maynard Keynes v knize Ekonomické důsledky míru, většina západních elit předpokládala, že globalizace, kapitalismus volného trhu a svobodný pohyb osob po světě jsou věci dobré, protože prospívají všem ekonomikám.

Byli zvyklí na svět, v němž si „obyvatel Londýna mohl telefonem objednat rozličné produkty z celého světa v množství, které uznal za vhodné, a oprávněně očekávat jejich včasné doručení až k domovním dveřím, zatímco popíjel ranní čaj,“ zaznamenal Keynes. Po první světové válce svět pořád věřil, že hospodářský růst, obchod a technologický pokrok zajistí stabilní a globální budoucnost.

V současnosti si obyvatelé v Česku, Americe i západní Evropě užívají ještě mnohem sofistikovanější služby, které jsou výsledkem dalšího vrcholu globalizace z přelomu tisíciletí. Objednávky rozličného zboží z e-shopů v Číně se staly samozřejmostí i prostřednictvím mobilu a díky sofistikovaným technologiím máme auta, vybavení i technologie z různých koutů světa.

Na konci 20. let minulého století přišel šok v podobě Velké hospodářské krize, kdy se zřítily všechny hlavní burzy. Následovaly celní bariéry a návrat k protekcionismu, který vyvrcholil 2. světovou válkou. Dnes po dekádách prosperity se globalizace znovu začíná drolit. Stejně jako tenkrát tento konec signalizují celní zdi, hospodářský nacionalismus, ale také narušené dodavatelské řetězce a geopolitické napětí.

Současná deglobalizace přitom nepřišla teprve s nástupem druhého mandátu prezidenta Donalda Trumpa do Bílého domu letos v lednu. Je vyústěním dlouhodobějšího trendu, který jen zrychlila pandemie, válka na Ukrajině či technologická rivalita mezi USA a Čínou. Je výsledkem politických rozhodnutí obyvatel, kteří na výdobytky globálního blahobytu nedosáhli. V Americe je to především obrovská masa lidí, která s odchodem průmyslu do levnějších destinací a příchodem automatizace přišla o slušný příjem, uznání a vyhlídky na dobrý život.

Nobelisté Angus Deaton a Anne Case prokázali, že v této skupině bělošských Američanů středního věku a bez univerzitního vzdělání končí lidé častěji než v minulosti nadužíváním opiátových léků, selháním jater kvůli nadměrnému pití alkoholu a sebevraždami. Jejich reálné mzdy za posledních třicet let stagnovaly.

Pracující třída, která dřív těžila z růstu výroby, se musí vyrovnávat s nejistotou či vysokými cenami nemovitostí. Globalizace měla přinést blahobyt, ale místo toho koncentrovala majetek do rukou nejbohatších.

V Česku rovněž roste skupina lidí na okraji společnosti. Sociolog Daniel Prokop ji nazval „strádající sociální třída“. Je to podle něho asi šestina české populace, která nemá příjmy ani majetek, nemá společenské kontakty a nemá ani moderní dovednosti, které by jí pomohly stoupat po společenském žebříčku. Jsou to lidé v předdůchodovém věku nebo na začátku důchodu, ale jsou to i nezaměstnaní mladí lidé, kteří nevystudovali ani učiliště nebo nemají kvalitnější vzdělání. Jsou to hodně lidé z nejchudších regionů Česka.

Tito lidé nevěří institucím a oprávněně volí ty, kteří nabízejí radikální změnu celého řádu, protože současná společnost jim mnoho nenabízí.

Zatímco se Česko po sametové revoluci proměnilo v exportní velmoc a montovnu Evropy, zisky často mířily mimo republiku. Ztráta kontroly nad klíčovými odvětvími, jako je energetika nebo telekomunikace, byla dlouho považována za „náklad integrace“. Dnes, když se Evropa snaží posílit strategickou autonomii, se ukazuje, jak náročné je tuto ztracenou soběstačnost obnovit.

Aby globalizace mohla fungovat, musí být splněny tři základní podmínky: volný obchod, rychlý přenos technologií a důvěra mezi klíčovými hráči. V devadesátých letech a na počátku nového tisíciletí tyto podmínky zdánlivě nic nenarušovalo. Světová obchodní organizace (WTO) se rozrůstala, firmy přesouvaly výrobu do levnějších zemí, včetně Česka, které se vymanilo z područí Sovětského svazu, a digitální technologie usnadnily propojení světa v reálném čase.

Jenže se ukázalo, že právě v efektivitě a rychlosti jsou naše zranitelná místa. Přenos technologií mezi státy už není vnímán jako prospěšný, ale jako krádež duševního vlastnictví, hlavně ze strany Číny. Zatímco západní státy ztrácely výrobní kapacity, Čína budovala globální dodavatelské řetězce a rostla v další světovou velmoc.

Pandemie ukázala závislost v plné šíři. V roce 2020 se státy přetahovaly o roušky, čipy a vakcíny. V roce 2022 o plyn a poté o zbraně kvůli válce na Ukrajině. Důvěra se rozpadla ve chvíli, kdy se ukázalo, že obchod s autokratickými režimy nezaručuje mír, ale může posilovat jejich moc.

Deglobalizace je reakcí na krizi těchto pilířů globalizace. Vlády usilují o „de-risking“, tedy snižování závislosti na nepředvídatelných partnerech. USA omezují vývoz čipů do Číny a zavádějí nová cla, Evropská unie investuje do vlastní výroby baterií, Japonsko dotuje návrat firem z Číny domů. Je to kulminace trendu, který trvá přes dekádu.

Ve 20. století vedla deglobalizace k tragickým důsledkům: hospodářské propady, kolaps mezinárodní spolupráce, vzestup autoritářství a nakonec válka. Uzavřenost ekonomik způsobila ztrátu důvěry, pokles životní úrovně a radikalizaci politiky.

„Tentokrát bychom neměli čekat na rozvrat demokratických států a smrt 70 milionů lidí, abychom si uvědomili, že současná architektura globalizace potřebuje změnu,“ říká ve svém eseji pro New York Times historička Tara Zahra z Chicagské univerzity, která globalizaci studuje, a mimo jiné zmiňuje, jak si němečtí obuvníci v Německu a Spojených státech stěžovali mezi válkami, že nemohou konkurovat levnému Baťovi a haněli pracovní podmínky ve Zlíně, kde se boty vyráběly v podmínkách, jež jsou „v civilizovaném světě nemyslitelné“.

Řešením není přesun výroby zpět do Spojených států nebo další a další celní bariéry. Hlavním řešením je nový sociální kontrakt. Pokud mají státy získat zpět kontrolu nad klíčovými sektory, musí zároveň zajistit, že přechodné náklady neponesou pouze nejchudší společenské skupiny.

Musí se postarat o lidi, které globalizace odsunula na okraj společnosti a zajistit jim práci, která jim pomůže zachovat si důstojnost, umožnit dostupné bydlení a kvalitní veřejné služby, protože bez toho nebude deglobalizace obranou demokracie, ale její hrozbou.

Deglobalizace může být i příležitostí posílit lokální ekonomiky, zkrátit komplikované dodavatelské řetězce, na jejichž konci je občas nucená práce, a také snížit ekologickou zátěž, kterou člověk valí na své okolí.

Jak říkají nobelisté Esther Duflo a Abhijit Banergee, bez důstojnosti nemohou lidé, kteří nebenefitovali z globalizace, nabýt znovu důvěru ve stát. Výsledkem nerovností mohou být ty nejhorší důsledky, které jsme viděli během války v letech 1939 až 1945.