Ekologové otočili. Bioplasty jsou možná větší problém než plasty

Uprostřed antiplastové horečky se hledala rychlá řešení náhrady plastů z ropy. Část firem přenesla pozornost k výrobě takzvaných bioplastů vyrobených na bázi přírodních polymerů. Objevily se příbory z cukrové třtiny, potravinové obaly z kukuřice, kelímky nebo fólie z kyseliny polymléčné (PLA)…

Společnosti nainvestovaly do výrobních technologií bioplastů obrovské prostředky. A výrobci i prodejci deklarují, že bychom se takových obalů měli snadno zbavit. Prostě se samy rozloží nebo se zkompostují.

Mezi ekology však přibývá hlasů, že bioplasty často nejsou řešením. Naopak jsou v mnoha ohledech horší než klasické plasty. Jak je to možné?

Důvodů je hned několik, vysvětluje Lenka Mynářová, členka expertního týmu Evropské komise pro mikroplasty, členka představenstva Institutu cirkulární ekonomiky a zakladatelka iniciativy No Greenwashing, jež se snaží přesvědčit firmy, aby mluvily pravdu o udržitelnosti.

„Vezměte si dva kelímky. Spotřebitel není schopen rozlišit, co je a není bioplast a co s bioplastem dělat. Když se dá do žluté popelnice, kontaminuje recyklační procesy,“ popsala. Existují stovky druhů bioplastů, které se navíc někdy vyskytují v kombinaci s jinými materiály, a pro spotřebitele chybí jasné označení, jak s výrobkem naložit. Rozeznat plast od bioplastu je někdy bez analýzy nemožné i pro odborníky.

Bioplastů na trhu přibývá, ale zpracovávat je chce málokdo. Systém sběru a recyklace jako u jiných materiálů neexistuje. Do žluté popelnice bioplasty nepatří, přitom právě tam končí nejčastěji. Některé firmy nabádají zákazníky, aby je vyhazovali do hnědé popelnice na bioodpad. Ani tam však nepatří a jsou vyřazovány při zpracování bioodpadu. Jediná správná varianta je podle Mynářové černá popelnice, a tudíž skládka.

„Celý ten koncept ‚lepších‘ a ‚udržitelných‘ bioplastů nedává smysl,“ říká Mynářová.

Řada bioplastů se rozloží jenom při dodržení specifických podmínek v průmyslových kompostárnách, které na domácím kompostu nenapodobíme. Příkladem je PLA, nejrozšířenější bioplast používaný například v obalech na potraviny či lahve i při výrobě textilu. Tvoří necelou pětinu veškerých bioplastů. V tuzemsku však není ani jedna průmyslová kompostárna s technologií in-vessel composting, která by toho byla schopna.

„V Česku nemáme průmyslové kompostárny schopné a ochotné kompostovat bioplasty,“ potvrzuje Mynářová.

Další problém souvisí s jejich nedostatečnou rozložitelností. Přitom výrobci rádi deklarují úplnou rozložitelnost. Při rozkladu však často zbydou mikroplasty.

„Biologická odbouratelnost je složitý jev, který chce své podmínky a ty ve skutečnosti nebývají zdaleka splněny tak, aby se plast správně rozložil. Normy, podle kterých se tyto materiály testují, jsou často nastavené tak, že v laboratoři proces rozkladu probíhá, ale v reálu to nelze,“ uvádí Radek Přikryl z Fakulty chemické Vysokého učení technického v Brně, který se osm let věnuje vývoji biopolymerů.

Mikroplasty se pochopitelně uvolňují i z běžných plastů, u nich ovšem výrobci nebo prodejci nedoporučují lidem, aby je zakopali na domácí kompost nebo je házeli do bioodpadu. Okem neviditelné částečky polymerů se našly takřka všude na planetě, včetně kojeneckého mléka a ledovců na Antarktidě. A nejsou nebezpečím jen při rozkladu věcí.

„Uvolňují se ve všech stadiích životního cyklu produktů,“ uvádí Marie Tichá, která zpracovává takzvané LCA studie, hodnotící ekologický dopad produktů během jejich celého životního cyklu.

Dodává, že největším zdroje mikroplastů je otěr pneumatik. „S tím vůbec člověk nepočítal. Na jeden kilometr ujetý těžkým nákladním autem se uvolní 517 miligramů mikroplastů. To je strašlivé číslo,“ řekla. Malé plastové částečky se nekontrolovaně dostávají do celého ekosystému včetně povrchových vod a oceánů. Jejich vliv na lidské zdraví není dostatečně probádán.

Bioplasty mohou tento problém ještě zhoršit, protože se spotřebitelé domnívají, že se bez problémů rozloží v půdě či kompostárně. Mynářová dodává, že některé vzorky rozkladu bioplastů z kompostáren jsou „naprosto šílené“ a najdou se v nich celé kusy plastu, které se za dlouhou dobu nerozložily. Někteří výrobci přitom deklarují jejich rozklad v řádu několika desítek dnů. Další komplikací je, že průmyslové kompostárny bioplasty nechtějí.

Podle Mynářové jsou bioplasty problematické i proto, že se z velké části vyrábějí z potravin, jako je kukuřice, cukrová třtina, řepa, brambory nebo pšenice. Zemědělské půdy přitom ubývá a prognózy do budoucna nejsou dobré.

„Pro výrobu jedné tuny biopolymeru PHA potřebujeme 18 tun brambor. Brambory musí půl roku růst, chemicky se ošetřovat, potřebují vodu, někdo je musí zasít, okopávat, sklidit. A zavézt do zpracovatelského závodu, kde se promění na škrob. Potom do dalšího závodu, kde se použije cca 4000 litrů na tunu, aby se ze škrobu vyrobil polymer PHB. Vyrobené lžičky a vidličky použijeme a za pár sekund vyhodíme. Na tom není nic udržitelného,“ podotkla Mynářová.

Kritici nicméně namítají, že náhrada veškerých plastů na Zemi bioplasty by znamenala zábor pouze jednoho procenta veškeré zemědělské půdy.

Udržitelné jsou podle Mynářové bioplasty vyrobené z odpadu, například použitého oleje. Ale neplatí to vždy, na trhu je spousta materiálu, který se deklaruje jako odpad z cukrové třtiny z Asie, jenomže kvůli benevolentním pravidlům v zemědělství ve třetích zemích je materiál znečištěn v EU dávno zakázanými toxickými látkami.

Jak s tím vším má tedy naložit spotřebitel?

„Celá problematika bioplastů je mimořádně komplikovaná a neexistuje žádná jednoznačná a jednoduchá odpověď. Pokud se na to, jaký plast preferovat, díváme z pohledu možné recyklace, tak jedinou volbou jsou syntetické plasty, z nichž některé je možné recyklovat,“ uvedla expertka na cirkulární ekonomiku.