Chemický Green Deal brzdí drahota. Česko a Evropa ztrácí krok

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Chemický průmysl začal řešit dekarbonizaci, k níž ho tlačí evropské regulace a povolenky. Hlavním nástrojem pro snižování emisní stopy v této branži má být obnovitelný neboli „zelený“ vodík, vyráběný elektrolýzou pomocí obnovitelné elektřiny. Ten má v budoucnu v chemičkách nahradit tradiční vodík „šedý“, získávaný ze zemního plynu nebo z ropy.

Cesta k zelené chemii je však obtížná. „Zelený vodík je technologie známá 100 let. Nepoužívá se z prostého důvodu, že je extrémně drahá. Průmyslové elektrolyzéry o potřebném výkonu nejsou v praxi vyzkoušené a většina rozpracovaných projektů zhavaruje na ekonomice,“ říká místopředseda představenstva skupiny Agrofert Petr Cingr.

Průmyslníci tak tlačí na to, aby Evropská komise uznávala jako alternativní cestu k dekarbonizaci také technologie na zachytávání, ukládání, případně další využití CO2. Firmy by tak dál mohly využívat fosilních surovin, přesto by se snížily emise.

Na zelený vodík by měla přejít například výroba čpavku, který je základem nejrozšířenějších hnojiv dodávajích rostlinám dusík. Jeho průmyslová výroba se rozběhla poprvé v Německu roku 1913 a přinesla zlom v zemědělství, protože snadná dostupnost hnojiv skokově zvedla výnosy plodin. Čpavek slouží také jako surovina při výrobě výbušnin, textilních vláken, barviv nebo čistidel. Jeho světová produkce přesahuje 200 milionů tun ročně a má rostoucí trend.

V Evropě však výroba čpavku i hnojiv klesá, protože zdražila hlavní surovina pro výrobu čpavku – zemní plyn. Zdejší producenty drtí ruská či asijská konkurence, jež pracuje s mnohem nižší cenou vstupů.

Green Deal předpokládá, že se evropské chemičky od fosilních paliv postupně odstřihnou a přejdou na výrobu „zeleného čpavku“. Obešly by se tak bez plynu, který by nahradil právě zelený vodík. První takové projekty už běží.

Loni v létě oznámila trojice dánských firem Topsoe, Skovgaard Energy a Vestas otevření první továrny na výrobu zeleného čpavku na světě u dánského města Ramme. Pilotní projekt využívající zelený vodík má dosáhnout kapacity 5000 tun zeleného čpavku ročně. Stejnou cestou se vydaly kanadská firma FuelPositive s projektem ve Winnipegu a několik dalších společností v různých zemích.

Zatím jde ale spíš o testovací provozy než o praktické řešení. Na jednu čpavkovou jednotku, jaké pracují v chemičkách Agrofertu, by byl podle Cingra potřeba elektrolyzér o výkonu 500 MW. „Největší elektrolyzéry ve světě jsou dnes někde kolem 20 MW. A jsou s nimi problémy, je těžké je udržet v kontinuálním provozu,“ říká manažer.

Přesto skupina Agrofert, která vyrábí hnojiva v pěti evropských státech, výrobu zeleného čpavku zvažuje. V Rakousku spolupracuje s energetickou skupinou Verbund na 80megawattovém elektrolyzéru. „Mohl by nahradit 15 procent plynu na výrobu čpavku v závodě v Linci. Dostali jsme na něj investiční dotaci, ale ani s ní jeho ekonomika nevychází,“ říká Cingr.

Skupina má na elektrolyzér vyjednanou i provozní dotaci ve výši 200 milionů eur na 10 let. „S tím bychom se dostali na přijatelnou návratnost. Potíž je, že příslušný dotační program není pořád vypsaný. Podle dotačních podmínek bychom elektrolyzér museli uvést do provozu do roku 2027, ale pokud nám dotaci nedají do dubna, nestíháme termín 2027. A pořád nevíme, jestli to vůbec bude fungovat, protože takhle velký elektrolyzér v praxi zatím nikde není,“ dodává manažer.

Výrobu zeleného vodíku Agrofert zvažuje i na Slovensku a ve Francii, dostatečnou podporu zatím ale nemá vyřešenou nikde. Evropské projekty navíc narážejí na byrokracii a zdlouhavé povolování staveb. „Postavit chemičku na zelený vodík by trvalo minimálně tři roky od podpisu kontraktu. Ale k takovému závodu musíte ještě přivést vysokonapěťovou linku s elektřinou. A postavit třeba v Německu liniovou stavbu trvá minimálně 10 let,“ říká Petr Cingr.

V Česku chce vyrábět zelený vodík pro své petrochemické procesy skupina Orlen Unipetrol. V Litvínově plánuje 30megawattový elektrolyzér a k němu fotovoltaickou elektrárnu o výkonu 55 MWp.

Podle ředitele Unipetrolu pro dekarbonizaci Martina Růžičky je projekt připraven, ani u něj ale zatím nevychází ekonomika. Pro elektrolyzér není dost dostupné nízkoemisní elektřiny, takže by nemohl být plně využitý.

Podle evropské legislativy totiž dostane zelenou nálepku pouze vodík vyráběný z elektřiny z obnovitelných zdrojů, jež mohou být nejvýš o tři roky starší než samotný elektrolyzér. Zároveň platí podmínky časové a geografické korelace: Elektrolyzér smí běžet pouze ve chvíli, kdy se obnovitelná energie vyrábí. A smějí ho zásobovat jen elektrárny ze stejného státu. Dovážet zelenou elektřinu pro provoz elektrolyzérů je možné jen ve chvíli, kdy je cena v místě její výroby vyšší než v zemi importu.

„V Česku není dostupnost obnovitelné elektřiny po 24 hodin denně ideální. Většina jí pochází ze solárních elektráren, které vyrábějí jen přes den,“ říká Martin Růžička. Nepomůže ani skladování přebytků elektřiny v bateriích: „S nimi by byly náklady na výrobu obnovitelného vodíku dvakrát vyšší než samotný vodíkový projekt. Potřebovali bychom větší podíl větrníků, ale ty se tu nestaví,“ upřesňuje.

Kvůli podmínce geografické korelace nebude moci Unipetrol využít ani větrnou elektřinu z Polska, kde sídlí jeho mateřská skupina Orlen a kde se chystají velké větrné projekty na Baltu. Unipetrol je připraven finančně podpořit výstavbu domácích větrníků, marně ale hledá developera, s nímž by se k takovému projektu spojil.

Projekty, o nichž uvažují v Agrofertu i v Unipetrolu, by nahradily zeleným vodíkem jen velmi malou část jejich fosilních vstupů. „Celková dekarbonizace vyžaduje extrémní množství nízkoemisní elektrické energie. V tom je největší problém. Jen pro dekarbonizaci výroby v Orlen Unipetrolu bychom se museli bavit z dnešního pohledu o astronomických číslech,“ podotýká Růžička.

Jako reálnější cesta k dekarbonizaci chemie se tak rýsují metody zachycování unikajícího CO2 a jeho ukládání pod zem (tzv. CCS) nebo zachycování a zpracování CO2 na další produkty (tzv. CCUS). Takto by nevznikal čistý „zelený“, ale „modrý“, tedy nízkoemisní vodík.

„Američané mají fosilní zdroje, chtějí je využít a vydělávat na nich. Ale jdou primárně cestou ukládání CO2 do země. I po nástupu Donalda Trumpa mají firmy pořád slíbenou dotaci 80 USD na tunu uloženého nebo využitého CO2. Trump zastavil subvence pro zelená řešení, ale zachovává podporu těch modrých,“ říká Cingr.

Technologie CCS a CCUS jsou podle něj vyzkoušené a cenově dostupné. „Kdyby byly přijatelné jako dekarbonizační cesta pro evropské legislativce, bude to fungovat,“ je přesvědčen.

Politici v Evropě jsou vůči modrým produktům v poslední době vstřícnější. Ukládání zachyceného CO2 se zřejmě nejdříve rozjede v přímořských státech, které mohou využít kaverny po podmořské těžbě plynu. Ve vnitrozemí včetně Česka hledání vhodných prostor teprve začíná.

Výrobci hnojiv už dnes část CO2, vznikajícího při výrobě čpavku ze zemního plynu, zachycují. „My z něj v Německu vyrábíme další hnojivo – močovinu, nebo aditivum AdBlue. Také dodáváme CO2 do skleníků, kde urychluje růst rostlin. V dekarbonizaci nám to ale nepomáhá, není to konformní s legislativou EU,“ říká Cingr.

Evropská komise však už začíná brát CCS a CCUS na milost, připravuje seznam technologií, uznaných jako „modré“, tedy nízkoemisní. Zachycený CO2 bude možné využít třeba k výrobě stavebních hmot a jiných dlouhodobě stabilních produktů.

Naproti tomu výroba močoviny na seznamu „modrých technologií“ není, protože únik CO2 do atmosféry se hnojením močovinou jen sníží a pozdrží.

„Na výrobu močoviny z CO2, získávaného při výrobě čpavku, ale vzniká ve světě neskutečné množství kapacit, zejména v Rusku, v Indii, v Číně. Je třeba uživit rostoucí populaci, a to bez hnojiv nelze,“ říká Cingr.

„Nechápu, že v Evropě vadí, že dekarbonizační efekt při zpracování CO2 na močovinu není dlouhodobý, ale v Indii se investuje do nových kapacit bez jakékoliv dekarbonizace, a to nevadí nikomu. Takže zavřeme evropské kapacity na výrobu močoviny, což by mělo nižší emisní stopu, a přivezeme stejnou močovinu z Indie. Super politika,“ zlobí se.

Dekarbonizace chemického průmyslu je vždy spojena s vyššími náklady, které výrobci musejí promítat v ceně, což bývá problém. Agrofert s tím má zkušenost z Německa, kde při výrobě čpavku část zemního plynu nahrazuje bioplynem a vyrábí tak CO2 neutrální hnojiva. „Nikdo za ně ale nechce platit vyšší cenu, i když bioplyn stojí čtyřikrát víc než zemní plyn,“ říká Cingr.

Část průmyslu proto tlačí na změkčení či zrušení Green Dealu. „Z dlouhodobého hlediska je třeba obnovit konkurenceschopnost průmyslu v EU s ohledem na zelenou dohodu, CBAM (uhlíkové clo) a emisní povolenky. Pouze pokud budeme mít v hospodářské soutěži spravedlivou šanci, můžeme v Evropě dosáhnout žádoucí transformace. Politici si musejí uvědomit, že neustále se zvyšující zátěž způsobená Green Dealem, cenami emisí, uhlíkovými daněmi atd. vede k růstu cen,“ upozorňuje Antje Bittnerová, obchodní ředitelka německého výrobce hnojiv SKW Piesteritz, která patří do skupiny Agrofert.

Energeticky náročnější průmysl a produkce postavená na zpracování plynu či ropy ale budou v Evropě vždycky v nevýhodě. „U řady chemických výrob je Evropa obtížně konkurenceschopná i bez ohledu na Green Deal, se kterým jsme ještě ani pořádně nezačali. V Evropě není možné získat levnou energii,“ říká Petr Pudil, spolumajitel chemické skupiny Draslovka, která od energetické krize investuje v USA, Austrálii či v Africe. Například v americkém Memphisu vlastní největšího světového výrobce kyanidu sodného.

„Nemáme fosilní paliva, padl levný ruský plyn, máme nevhodný model obchodování s energiemi. I kdyby EU provedla reformu energetického trhu a odpoutala cenu elektřiny od ceny plynu, ani tak nebudeme schopní soutěžit třeba s USA, které vlastní zdroje paliv mají,“ vysvětluje. Udržet v Evropě základní výrobu komoditních produktů, jakými jsou například hnojiva, je reálné jen při silné ochraně trhu. Šanci na přežití podle Pudila má jen speciální produkce s vyšší přidanou hodnotou, cílená na tržní nikdy.

Podobně vidí budoucnost i Martin Růžička z Unipetrolu. „Ani když budeme ustupovat od dekarbonizačních požadavků, naši konkurenceschopnost to nezvýší, protože nikdy nebudeme mít na výrobu tak nízké náklady jako výrobci v zemích, které disponují vlastními surovinovými zdroji. Když se budou chemické produkty vyrábět z ropy, země s vlastní ropou nás převálcují tak jako tak, protože my nikdy stejně levnou ropu mít nebudeme,“ říká.

Hledání nefosilních alternativ pro ropu či plyn je tak podle šéfů Unipetrolu správné. Proto Martin Růžička nezavrhuje ani Green Deal, který tlačí na žádoucí posun k surovinově a energeticky méně náročné produkci.

„Naše šance jsou ve výrobě různých specialit, ve využití inovací a invence. A podmínkou k přežití je i zvýšení efektivity, protože už zdaleka neplatí, že máme levnou pracovní sílu. Musíme prostě hledat cesty, jak se obejít bez fosilních zdrojů, které tak jako tak nemáme,“ dodává manažer.