Česko rekordně zaplatí za to, že nerecykluje plasty

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Česko platí miliardy za to, že se mu nedaří recyklovat plasty. Velká část obalů ze žlutých popelnic končí ve spalovnách, v horším případě zahrnutá v zemi.

Platba za neschopnost víc recyklovat není českým specifikem, pere se s ní celá Evropa. Evropská unie proto od roku 2021 zavedla příspěvek zvaný „Vlastní zdroj z plastových obalových odpadů“. V jeho duchu členské státy odvádějí do unijního rozpočtu 0,8 eura (20 korun) za každý kilogram nezrecyklovaných plastových obalů.

Podle některých názorů jde v podstatě o skrytou formu zdanění. Příspěvek se hradí z národních rozpočtů, tedy z kapes spotřebitelů. Ti však mají na efektivitu recyklace pramalý vliv.

V letech 2021, 2022 a 2023 už Česko neschopnost recyklovat stála dohromady pět miliard korun, vyplývá z dat Ministerstva financí. Za letošek evropští úředníci vystaví další účet v rekordní výši.

„V roce 2024 předpokládáme, že ČR odvede na zdroj financování rozpočtu EU založený na množství nerecyklovaných plastových obalů částku okolo 2,5 miliardy korun. Státní rozpočet s tímto odvodem počítá,“ říká mluvčí Ministerstva financí Petr Habáň.

Dodal, že nejde o pokutu. A pokud by Česko nemělo žádné nerecyklované plastové obaly a na „vlastním zdroji“ by do rozpočtu EU nic neodvedlo, chyběly by v unijním rozpočtu peníze a členové by je stejně museli dofinancovat z jiných zdrojů.

Příjmy z nerecyklovaných plastů jsou totiž pro EU poměrně významným zdrojem. V roce 2023 dosáhly 7,2 miliardy eur, a představovaly tak čtyři procenta celkových příjmů Evropské unie. Dalšími příjmy jsou cla, DPH a zejména příspěvky členských států vypočtené na základě hrubého národního důchodu.

Podle Ministerstva životního prostředí Česko za nerecyklované plasty letos zaplatí zhruba tři miliardy korun. Má za to, že by nedostatečnou recyklaci mohl pomoci řešit zálohový systém.

Tuzemské státní příspěvky z nerecyklovaných plastů do rozpočtu EU rostou. V roce 2022 Česko odvedlo 1,3 miliardy korun, v roce 2023 už 2,2 miliardy korun a letos asi 2,5 miliardy korun.

Zároveň však paradoxně roste i úspěšnost recyklace plastového odpadu. V roce 2022 se podařilo zrecyklovat 46 procent plastů ze žlutých popelnic a v roce 2023 49 procent, vyplývá z dat společnosti EKO-KOM. Odhad za letošek není k dispozici.

„Plastová daň (pokuta) se vypočítává z nerecyklovaného množství plastových odpadů (tj. obalů i neobalů). Zvyšuje se množství recyklovaných a využitých plastových obalů, ale existuje celá řada neobalových plastových výrobků,“ říká mluvčí společnosti EKO-KOM Lucie Müllerová.

Tím však paradox nevysvětlila. „Příspěvek se vztahuje pouze na plastové obalové odpady, nikoli na všechny plastové odpady,“ popírá toto tvrzení Ministerstvo životního prostředí. Také z reakce Ministerstva financí je zřejmé, že se poplatek vztahuje pouze na plastové obaly, nikoliv obecně na plasty, které jsou součástí spotřebních produktů, elektroniky, textilu, automobilů apod. A nemluví o tom ani Evropská komise.

Pochybnosti o efektivitě sběru odpadu a jeho vykazování vznesla v obecné rovině – nikoliv však jmenovitě vůči Česku – nová zpráva Evropského účetního dvora, která analyzovala funkčnost kolektivních obalových systémů v EU.

Aby mohl být odpad považován za recyklovaný, definice vyžaduje, aby byl znovu zpracován na výrobky, materiály nebo látky. Jenže většina zemí včetně Česka využívá zákonnou výjimku a jako zrecyklovaný nevykazuje odpad, který vstupuje do recyklace, ale ten, který vystupuje z třídicích linek. Jenže co vyjede z třídicí linky, nemusí už dorazit do továrny k dalšímu zpracování.

„Proto je jen omezená záruka, že odpad, který subjekt provádějící recyklaci vykazuje jako přijatý, byl také skutečně zpracován,“ konstatuje zpráva. Riziko je podle analýzy velmi vysoké a nahrávají tomu i nedostatečné kontroly v členských zemích.

Odpad určený – a vykázaný – k recyklaci tak klidně může skončit na skládce. Navíc se podle zprávy Evropského parlamentu až polovina plastů určených k recyklaci vyváží mimo země EU, kde je ještě obtížnější zkontrolovat, co se ve finále s odpadem děje.

„Děje se tak zejména kvůli nedostatečné kapacitě, technologickým a finančním omezením pro zpracování odpadu v Evropě,“ uvedla zpráva.

Evropský účetní dvůr aktuálně poukázal ještě na jeden důvod, proč je tak nízká míra recyklace. „Orgány a subjekty zabývající se recyklací ve všech třech členských státech, které jsme navštívili, uvedly, že u mnoha typů plastových obalů není recyklace z hospodářského hlediska životaschopná, protože primární plasty jsou levnější než plasty recyklované,“ stojí v analýze.

To podle ní odrazuje recyklační firmy od investic například do navyšování zpracovatelských kapacit svých závodů.

S tím souhlasí Patrik Luxemburk, jednatel společnosti Stabilplastik, která je jednou z mála tuzemských společností zabývajících se recyklací směsných plastů. Řeč je například o kelímcích od jogurtů nebo obalech od sýrů, které jsou na rozdíl od velmi žádaného PET materiálu z hlediska recyklace nejproblematičtější.

Společnost vyrábí přepravní palety z obalů, jako jsou kávové kapsle či obaly od jogurtů, o které na trhu není moc zájem. Palety vydrží déle než dřevěné, ale jsou zhruba dvakrát dražší.

„Potřebovali bychom, aby byly produkty z recyklátů více podporované,“ říká podnikatel. Na trhu s odpadem totiž v současných podmínkách nemůže konkurovat.

Dotřiďovací linky prodávají vytříděný odpad za co nejvyšší cenu, jenže recyklační firmy nemohou nabídnout tolik jako například spalovny, protože zpracování plastu nakoupeného od třídičky s sebou nese další náklady. Například aglomerace, kdy se odpad zhustí do podoby vhodné pro další mechanické zpracování, stojí 6,50 koruny na kilogram.

Na každý kilogram koupeného odpadu přispívá EKO-KOM recyklačním firmám 4,40 koruny. „Ale celkové náklady na materiálovou recyklaci jsou 20 korun. S tím nikdy nedokážete výrobek vyrobit levněji, než by vás stála jeho výroba z primárních plastů,“ poukázal na konkurenční nevýhodu.

Druhou možností kromě zvýšení poplatku na recyklaci je podle Luxemburka zdražení primární výroby plastů tak, aby se cenové nůžky srovnaly. „Problém je, že nevznikají kapacity na finální recyklaci. A nebudou vznikat, pokud nebudeme konkurovat výrobkům z primárních surovin,“ řekl.

Pochybuje však o tom, že by EKO-KOM výrazně měnil poplatkovou politiku a navýšil poplatky výrobcům baleného zboží. Deset největších z nich, mezi nimi je také Coca-Cola, Procter & Gamble, Unilever, Opavia či Karlovarské minerální vody, jsou totiž zároveň jeho akcionáři.

Firmy by tak zdražily samy sobě, ale podle Luxemburka je to nutné. Domnívá se, že adekvátní navýšení poplatku by se do finální ceny výrobků promítlo zhruba jen 20 haléři.