Až Ukrajina stopne plyn. Pohroma se nekoná, ale Bratislava si připlatí

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Pokud se plány Kyjeva nezmění, skončí na Nový rok přeprava ruského zemního plynu přes Ukrajinu. Pětiletý kontrakt, podle kterého Rusko i v době války za tranzit platilo, vyprší a dál už Ukrajina nechce – i přes naléhání Slovenska a Maďarska – ruský export podporovat.

Plynovod fungoval od roku 1967, tehdejší Československo a Sovětský svaz se na jeho zbudování dohodly přesně před 60 lety, v prosinci 1964. I v době studené války sloužil k přepravě ruského plynu přes Československo dál na západ, hlavní zásobovací trasou pro střední Evropu zůstal i dlouho po rozpadu sovětského bloku.

To už roky neplatí. Místo 150 miliard kubických metrů, na které byl plynovod „Bratrství“ kdysi dimenzován, přes Ukrajinu loni i letos do EU doteklo desetkrát méně. Zdejší optikou jde stále o významné množství, ale oproti dřívějším dodávkám z Ruska do EU jde už jen o zlomek.

Výpadek se dá na propojeném unijním trhu snadno nahradit. Přísun suroviny z jiných směrů už je dostatečný a nyní se řeší, jak dostat plyn tam, kde je třeba, což je také technicky proveditelné. Žádná plynová nouze tedy nehrozí, nanejvýš lokální komplikace pro země jako Slovensko.

To se rázem mění z distributora na zákazníka na konci trubky. Místo vybírání tranzitních poplatků za posílání ruského plynu dál na západ bude nyní muset samo platit, aby dostalo plyn ze západu nebo z jihu. K fyzickým výpadkům ale nedojde ani na Slovensku, což potvrzuje i jeho vláda, byť proti uzavření ukrajinské trasy hlasitě protestuje.

„Nebudeme prodlužovat tranzit ruského plynu,“ prohlásil po schůzce s lídry států EU v Bruselu ukrajinský prezident země Volodymyr Zelenskyj. Vyloučil i nejrůznější kličky navrhované Maďarskem a Slovenskem, pro které byla ukrajinská trasa výhodná. Jako třeba plán Viktora Orbána přebírat plyn obchodně už v Rusku, tak aby do ukrajinských trubek vstupoval jako „maďarský“. Anebo návrh Roberta Fica vozit přes Ukrajinu a Rusko plyn z Ázerbájdžánu.

Zelenskyj k těmto variantám prohlásil, že jde jen o hry, na jejichž konci je tak jako tak posílání peněz do Ruska a financování války. Stopka se proto podle něj bude týkat jakéhokoli plynu „přicházejícího z Ruska“. Zvážit by prý šlo jedině takové dodávky, za které by Rusko dostalo zaplaceno až po skončení války, na což ale Kreml sotva přistoupí.

Podle propočtů agentury Reuters mohlo Rusko letos na plynu, dopraveném přes Ukrajinu, vydělat kolem pěti miliard dolarů. Ukrajina za tranzit dostávala 800 milionů až jednu miliardu dolarů.

„Nedovolíme jim, aby na naší krvi vydělávali další miliardy. Každá země na světě, která může z Ruska něco levně získat, se nakonec stane na Rusku závislou, ať už za měsíc, nebo za rok. To je jejich politika,“ prohlásil dále prezident země k námitkám, že plyn poslaný jinudy než přes Ukrajinu může být nakonec pro evropské zákazníky dražší.

Slovenský premiér Fico poté těsně před Vánoci vyrazil do Moskvy na schůzku s Vladimirem Putinem. Probíral se i plyn, byť zatím bez zjevného výsledku. Fico po návratu pohrozil Ukrajině, že na oplátku může přijít o slovenské dodávky elektřiny, což poté Zelenský popsal jako otevření druhé válečné fronty proti Ukrajině.

„Podstatou je, že nerozumíme, proč bychom měli platit více za častokrát ten samý plyn,“ uvedl pro Radiožurnál na vysvětlenou k slovenské pozici vicepremiér země Tomáš Taraba v narážce na to, že na ruský plyn nejsou v EU žádné sankce a proudí do EU i jinudy, buď plynovodem přes Turecko, nebo po moři ve zkapalněné formě.

Podle bruselského ekonomického institutu Bruegel, který platí v otázkách energetických vztahů EU a Ruska za spolehlivý zdroj, je po zavření ukrajinské trasy potřeba počítat s řadou následků. Východ EU si bude muset obstarat plyn jinde, Ukrajina přijde o příjmy z tranzitu a bude také degradovat její význam pro zásobování EU. Od ledna se také zvýší hrozba ruských útoků na ukrajinské plynovody.

Pokud jde ale fyzický nedostatek plynu, kterého se mnozí Evropané v souvislosti s ruskými výpadky instinktivně bojí, ten už nehrozí. „Zastavení ukrajinského tranzitu by nepředstavovalo bezprostřední riziko pro bezpečnost dodávek do Rakouska, Maďarska a na Slovensko, a to ze tří důvodů,“ uvádí Bruegel v analýze z října 2024. 

Podle ní Slovensko, Maďarsko a Rakousko dohromady přes Ukrajinu braly loni pořád ještě 65 procent plynu. Tento objem si ale všechny tři země mohou dovézt i jinudy díky tomu, že evropský trh je fyzicky i obchodně propojen a výpadek zvládne.

Prvním ze tří zmiňovaných důvodů je více vstupních bodů pro dovoz plynu z Ruska nebo odjinud. Z Ruska přes Černé moře do Turecka, Bulharska, Srbska a Maďarska vede funkční plynovod Turkstream, na pobřeží od Německa po Řecko vznikají nové terminály na zkapalněný plyn (LNG). Za druhé napříč EU je hustá a volná síť trubek, což se týká i Česka, jehož tranzitní infrastruktura leží ladem. Třetí pojistkou jsou podzemní zásobníky, které jsou v EU i nyní po slunovratu plné ze 74 procent.

V Česku jsou zásobníky aktuálně naplněné z 68 procent, což by mělo stačit na 98 dnů průměrné spotřeby, respektive na 55 dnů zvýšené zimní spotřeby. Zásoby vydrží déle než dřív díky tomu, že Česko se naučilo od války s plynem hodně šetřit. Celková spotřeba v roce 2023 spadla o desetinu na nejnižší úroveň od komunismu a do srpna 2024 dál klesala. Nižší spotřeba je vidět v celé EU, což celoevropské plynové bilanci také pomáhá.

Podle institutu Brugel mívalo Rusko v roce 2021 – tedy před plným vpádem na Ukrajinu – na dovozech plynu do EU podíl 42 procent. Loni už to bylo jen 14 procent. Podíl ukrajinské trasy na celkových dovozech plynu do EU klesl z 11 na 4 procenta.

Z českého pohledu nejde o malý objem. Loni přes Ukrajinu přiteklo 14 miliard kubických metrů plynu, což by Česku stačilo na dva roky a Slovensku na tři. V kontextu celé EU – za předpokladu, že plyn lze okamžitě poslat tam, kam je třeba – ale jde o minimální výpadek, který neohrozí bezpečnost zásobování ani ceny.

„Vzhledem k tomu, že se ročně na celém světě vyrobí víc než 500 miliard kubických metrů LNG, měla by náhrada přibližně 14 miliard dopravovaných z Ruska přes Ukrajinu mít na ceny zemního plynu v EU zanedbatelný dopad,“ stojí v analýze, kterou k uzavření ukrajinské trasy zpracovala začátkem prosince Evropské komise.

Podobně vyhlídky do nového roku hodnotí vládní zmocněnec pro energetickou bezpečnost Václav Bartuška: „Ve finále jde o to, jestli existuje náhrada. A ta existuje. Ruský potrubní plyn se na celkovém dovozu do EU podílí už jen několika málo procenty, jde tedy o absolutně nahraditelné objemy.“

I když se při popisu trhu s plynem ve zkratce mluví o vztazích mezi celými státy, ve skutečnosti si dovoz obstarávají samotní dodavatelé. To jsou zpravidla privátní firmy, které si mezi sebou konkurují a volně s plynem na otevřeném unijním trhu obchodují.

Čeští obchodníci loni žádný ruský plyn nekupovali. Díky propojení směrem na západ i na východ mají možnost dovážet plyn z obou směrů, východní přísun byl obnoven ve velkém až letos kvůli zavedení nových (od příštího roku už zase zrušených) německých poplatků na posílení tamější infrastruktury.

Česko je de facto součástí německé plynařské sítě, a to už od roku 2013, kdy vznikla nová spojka přes Karlovarsko a Plzeňsko propojující Sasko s Bavorskem. Původně měla sloužit k přepravě plynu dodávaného z Ruska do Německa přes Baltské moře. Válka baltskou trasu zastavila, Česko o tranzit ze Saska do Bavorska přišlo. Propojení směrem na západ ale zůstalo.

Aby – v případě nouze – bylo čím toto západní potrubí naplnit, přispěl ČEZ v době války na výstavbu dvou nových LNG terminálů v Nizozemsku a Německu. Za to má přednostní přístup k plynu, který se loděmi dováží do těchto přístavů, nejčastěji z USA nebo z Kataru, a garanci Německa ohledně transportu plynu přes jeho území.

Německá cesta je pro zdejší spotřebu dostačující, vzhledem k otevřenosti evropského trhu ale mohou zdejší obchodníci – z nichž největší je maďarské innogy – nakupovat ze západu i z východu. Jde jen o věc volby podle ceny, která by po snížení německých tranzitních poplatků měla od ledna opět hrát ve prospěch západní cesty.

Podobně jako Česko se směrem na západ zařídilo Rakousko, a to spoluúčastí na LNG terminálu v Rotterdamu. Maďarsko má přístup k ruskému plynu přes Turkstream, Polsko má své vlastní LNG terminály.

Bez jasně domluvené zálohy zůstalo jen Slovensko, které až do poslední chvíle spoléhalo na udržení ukrajinské trasy, a Moldávie, která také na ukrajinskou trasu doposud spoléhala

Podle slovenského vicepremiéra Taraby jsou fyzické dodávky zajištěny alternativním způsobem, který je ale dražší. „Plynu je dost a Slovensko je zabezpečené, takže se nestane, že při odpojení plynu nebudeme mít čím topit – budeme. Rozdíl je však v ceně,“ uvedl Taraba v už zmiňovaném rozhovoru pro Radiožurnál.

Slovenské plynárenství je rozdělené mezi stát a firmu EPIF, kterou kontroluje český miliardář Daniel Křetínský spolu s investiční bankou J&T a fondem Macquarie, což je pasívní investor z Austrálie. Tranzitní firmu Eustream drží napůl EPIF se státem, distribuční soustavu drží EPIF, ale samotný obchod s plynem – tedy nákup suroviny a její dodání zákazníkům – je v rukou státního obchodníka SPP.

Ten odhaduje újmu z uzavření ukrajinské cesty na 150 milionů eur. O další peníze přijde Eustream kvůli končícímu tranzitu do Rakouska a Maďarska. Taraba celkovou ztrátu pro Slovensko vyčíslil na 300 milionů eur.

Na koncové zákazníky změny nedopadnou. Slovensko totiž ceny plynu zastropovalo a obchodníkům jejich ztráty doplácí, podobně jako to bylo loni v Česku. Tento režim má pokračovat i příští rok, dražší nákupy tedy půjdou na vrub státu, který už tak zápolí s vysokým deficitem rozpočtu. Náklady ale nejsou zas tak velké, SPP prodává plyn i v Česku a rozdíly v koncových cenách jsou jen kolem deseti procent.

Zdražení na českou – tržně danou – úroveň by tedy nemělo znamenat pro slovenské zákazníky žádný radikální skok. Slovensko navíc jen přichází o výhody plynoucí z dohod s Ruskem, se kterým většina EU už kvůli válce nechce obchodovat bez ohledu na možné slevy.

I přes spory se Slovenskem by se ale podle institutu Bruegel státům EU vyplatilo, kdyby se k otázce ukrajinského tranzitu postavily jednotně a solidárně. Bruegel v říjnu doporučil postupovat tak, aby s Ruskem i Ukrajinou jednala EU jako celek a zkusila aspoň minimální tok plynu přes Ukrajinu zachovat.

Cílem by mělo být „zajistit nediskriminační přístup k plynu pro nejvíce postižené členské státy“. A to jak formou pokračujících dodávek z Ruska přes Ukrajinu, které by probíhaly pod patronátem unijních orgánů, tak formou dovozu ze západu, se zárukami ohledně férových cen tranzitu. Podle Bruegel by v takovém aranžmá šlo levnější ruský plyn zatížit dovozním clem a výnosy sdílet s Ukrajinou, aby měla zájem tranzit udržet.

Prozatím se ale žádná taková dohoda o obnovení tranzitu nerýsuje a vše vypadá tak, že ukrajinská trasa – přinejmenším na nějakou dobu – po šedesáti letech skončí.