Analýza: Evropa se bez Gazpromu neobejde. A plynová závislost v krizi roste

Pokud o tom měl někdo pochybnosti, letos o ně přišel. Evropa je zcela závislá na ruské státní společnosti Gazprom. Nebo na Kremlu, chcete-li. Stačí omezení dodávky v jediném z plynovodů napojených na ruská ložiska, a ceny energií na evropských burzách letí do smrtících výšin.

Ukázalo se to v předvánočním týdnu, kdy vyschl plynovod Jamal, který přes Bělorusko a Polsko vede ruský plyn do Německa. Ceny plynu vyletěly v Evropě okamžitě na historické rekordy. A s nimi i elektřina, jejíž ceny na burzách se od plynu odvozují.

Léta jsme slýchali, že plynu je pro Evropu dostatek a proudí k nám řadou alternativních cest. Uplynulý rok ukázal, že to neznamená nezávislost na Rusku. I když třeba do Česka může téct plyn z východu, západu, severu i jihu, jde pořád hlavně o plyn ruský. A není šance, že se to v dohledné době změní.

Ročně se v Evropě prodá téměř 400 miliard kubíků zemního plynu. Většina ho přichází plynovody, část v podobě zkapalněného LNG, dopravovaného do přístavních terminálů obřími tankery.

„Před covidovou pandemií třetinu importu kryly dodávky LNG, dvě třetiny plynovody,“ říká analytik poradenské firmy EGÚ Brno Petr Čambala. Potrubního plynu přichází nejvíc - zhruba 180 miliard kubíků - z Ruska. Druhým největším importérem plynu je Norsko, jediný z evropských hráčů, který zvyšuje těžbu. Holandsko, Rumunsko či Velká Británie mají pro trh malý význam, v Holandsku i Británii navíc těžba klesá.

I když se LNG na evropském trhu vždycky prodávalo méně než potrubního, právě zkapalněný plyn léta pomáhal držet ceny při zemi. „LNG se v Evropě před pandemií prodalo přes 100 miliard kubíků ročně. Díky němu klesala cena plynu až tak, že jsme se v roce 2020 dostali k pěti eurům za megawatthodinu,“ říká další z analytiků EGÚ Brno Michal Kocůrek.

Jenomže pak trhem zamíchaly dvě věci: covid a Čína. Při předloňském covidovém poklesu evropské ekonomiky klesl odbyt energií, o LNG nebyl zájem. Dovozci rušili kontrakty a tankery s LNG zamířily do Asie, kde setrvale stoupá poptávka díky hospodářskému růstu.

Loni Evropa ekonomiku nahodila a zájem o energie stoupl, jenomže to už se starý kontinent musel o LNG přetahovat s Asií. Zápas se ještě vyhrotil, když na podzim čínskou provincii Šan-si, která zajišťuje třetinu čínské produkce hnědého uhlí, postihly katastrofální povodně a vyřadily z provozu několik dolů. Nato v Číně vyletěla cena uhlí a ještě víc stoupl zájem o plyn.

To všechno se promítá na evropském trhu. „Světová poptávka po volném LNG je hlavní faktor, který ovlivňuje ceny plynu v našem regionu. Zvlášť v situacích, kdy ho je nedostatek na trhu. Levněji než Číně nám ho nikdo neprodá,“ říká Čambala.

Hlavní dovozcem LNG pro Evropu byl tradičně Katar, následovaný USA. Amerika ale zvedá těžbu a buduje v Mexickém zálivu LNG terminály, z nichž může Evropu zásobovat. Díky tomu tak podle Čambaly USA získalo v dovozu LNG prvenství.

I do této hry ale začínají mluvit Rusové.

Před deseti lety vybudovala ruská těžařská firma Novatek s čínskými a francouzskými partnery LNG terminál na poloostrově Jamal. Rozšiřuje to ruské exportní možnosti.

Na vývoz potrubního plynu má monopol státem vlastněný Gazprom, největší z ruských těžařských hráčů, o další exportní licenci od loňska jedná Rosněfť. Zato s LNG mohou už dnes obchodovat i další firmy. Například právě Novatek, který patří k nejsilnějším ruským těžařům.

Ruský export LNG roste a podle Kocůrka se už dnes Rusko řadí po USA a Kataru na třetí pozici v dovozu LNG do Evropy, následováno Nigerií a Alžírskem.

Rusko se i jinak snaží diverzifikovat exportní cesty do Evropy. Proto Gazprom loni dokončil nový plynovod Nord Stream 2, který vede pod Baltským mořem přímo do Německa.

Podle Michala Kocůrka z EGÚ není Nord Stream 2 pro zásobování Evropy nezbytný, alternativních cest je dost. „Šlo by to i bez něj,“ říká. „Ale i z pohledu Evropanů je to dobrá diverzifikace. Čím víc plynovodů, tím lépe. Když se stane něco na jednom, vykryje to jiný,“ dodává Petr Čambala.

Ze stejného důvodu je ale Nord Stream 2 důležitý i pro Rusko. Vyhýbá se Ukrajině či Polsku, přes něž vedou starší cesty, a jejichž vztahy s Ruskem se zhoršují. Znamená lepší možnosti dodávek pro celou střední Evropu, jenomže dál zvýší naši závislost na ruském plynu. Tady je také třeba hledat důvod, proč vázne udělení licence pro už hotový plynovod. Oficiálně se řeší právní a regulatorní podmínky, za procesem jsou ale politické tlaky.

I proto zřejmě Rusové přiživili evropské obavy z nedostatku plynu: Gazprom si pronajal několik evropských plynových zásobníků, které ale před sezonou dostatečně nenaplnil. „Proč, to je otázka,“ říká dlouholetý vládní zmocněnec pro energetickou bezpečnost Václav Bartuška, podle něhož jde z ruské strany o nátlak na německé úřady rozhodující o licenci.

Poloprázdné zásobníky přispívají k plynové panice a ta zase k růstu cen. Stejný efekt vyvolává i kolísání dodávky některými plynovody - třeba zmíněným Jamalem. A to i přesto, že - jak ujišťují velcí evropští obchodníci - dohodnuté kontrakty Gazprom plnil, objednávané množství plynu do Evropy posílal.

I tak si ale Evropa má zřejmě uvědomit, jak moc ruský plyn potřebuje. A nedělat potíže třeba Nord Streamu 2.

Ruský nátlak pravděpodobně usnadnili také evropští dovozci, mocné energetické skupiny jako RWE, OMV nebo Shell. Nezajistili si dostatek plynu v bezpečných dlouhodobých kontraktech, od nichž postupně odcházejí. Před pár lety, když byl díky velkému objemu LNG v Evropě plynu dostatek a ceny šly dolů, na ně dopláceli. Na menší váhu dlouhodobých smluv v posledních letech tlačila i Evropská komise. Oslabovalo to vliv Ruska a dlouho to nahrávalo spotřebitelům, protože konkurence tlačila cenu dolů. Jenomže letos se situace zcela obrátila.

Rusové teď tlačí na obnovení dlouhodobých kontraktů, které by jim do budoucna daly větší jistotu. Čím víc paniky na evropském trhu, tím lepší mají vyjednávací pozici.

Podle Bartušky se ukazuje jako chybné evropské přesvědčení, že Gazprom hraje podle tržních pravidel. „Evropská unie předpokládá, že kdo je na trhu, má jako hlavní zájem prodej zboží. Ale u ruského plynu nerozhoduje obchodní zájem, nýbrž politický zájem Kremlu,“ prohlásil.

„Musíme si odpovědět na klíčovou otázku, zda jsou energie komodita, nebo veřejný statek. Komodita může být zbytná, veřejný statek ne,“ vysvětluje Bartuška. „Pokud je elektřina veřejný statek, pak ale není udržitelný propojený liberalizovaný evropský trh v dosavadní podobě. Pokud se ukáže, že zkušenost této zimy je strukturální, nikoliv jen cyklická záležitost, pak se pravidla obchodování s energiemi musí změnit,“ říká Bartuška.

Znamenalo by to například, že se Evropa vzdá liberalizovaného trhu, který 15 let budovala. A že se obchod s elektřinou a plynem dostane do rukou politiků, úředníků a regulátorů. Do kontraktů by víc mluvily vlády – buď ta centrální evropská v Bruselu, nebo národní vlády, jak to pamatujeme ještě z počátku tohoto století. Kam se vývoj zhoupne, zatím není jasné.

Vedle nečekané debaty o liberalizaci se musí Evropa vypořádat se změnami své energetiky pod tlakem „nové zelené dohody“ – takzvaného Green Dealu. Loni se Evropská unie zavázala ke snížení emisí CO2 o 55 procent do roku 2030 a k dosažení uhlíkové neutrality v roce 2050. Tvrdé cíle loni odsouhlasil i český expremiér Andrej Babiš.

Nová německá vláda se před koncem roku rozhodla vlastní zelenou revoluci ještě urychlit. Zůstane-li v platnosti propojený liberalizovaný trh, bude to mít zásadní dopad na Česko. České ceny elektřiny i plynu díky otevřeným hranicím kopírují ty západoevropské. Dopad to ale má i na ruskou pozici.

„Pro Rusko je Green Deal hrozba, protože podstatná část příjmu ruského státu pochází z exportu fosilních paliv do Evropy,“ říká Bartuška. Zelená Evropa se má do roku 2050 zcela obejít bez fosilních paliv, tedy i bez plynu. Ruská státní kasa by přišla o hlavní finanční zdroj.

Krátkodobě je ale Green Deal pro Rusko naopak šance k posílení obchodu i vlivu. Bezemisní energetiku mají v budoucnu řešit obnovitelné zdroje a nové, dosud vyvíjené technologie na skladování energie (v Česku a několika dalších evropských státech pak také jádro). I podle optimistů ale mají ony neznámé, dosud vyvíjené nové technické postupy přijít na trh až ve 30. letech.

Přinejmenším do poloviny příští dekády se rychlý nástup obnovitelných zdrojů zvlášť ve střední Evropě neobejde bez vyššího využití plynu. Plynové elektrárny a kogenerační jednotky jsou totiž (vedle uhlí, jež má rychle skončit) jedinou technologií, schopnou vykrývat sezonní výpadky solárních a větrných elektráren.

Mimochodem, pro ovzduší nemá výměna domácího uhlí za dovážený plyn smysl, celková emisní stopa energetiky postavené na dováženém plynu je přinejmenším srovnatelná s tou uhelnou. Podle některých studií je dovážený plyn pro klima dokonce horší, protože při těžbě a transportu uniká do ovzduší metan, který se podílí na globálním oteplování víc než samotný oxid uhličitý.

Jak si řešení plynového dilematu představují evropští stratégové Green Dealu? „On to zatím nikdo neřeší,“ říká Bartuška. „Situace nemá žádné technicky dobré řešení. Pokud ale bude tato zima zlá a ceny vysoké, může to plyn v Evropě úplně odepsat,“ dodává

Pokud zůstane zemní plyn pro Evropskou unii přechodně přijatelným palivem a získá bruselskou podporu, jeho celková spotřeba v příštích letech poroste. Což znamená i pokračující tlak na cenu a posilující pozici Ruska. „Kromě Ruska nemá kdo v potřebném objemu plyn do Evropy dodávat. Až na výjimky,“ říká analytik Kocůrek.

Tou výjimkou mohou být zvýšené dodávky zámořského LNG. Obchodníci by je museli zajistit v bezpečných dlouhodobých kontraktech, jinak budou hrozit cenové turbulence ještě horší než ty letošní. Úplně zámořský LNG ani tak ruské dodávky nenahradí.

Evropa se stále zřetelněji dělí: Bohatý západ chce zelenou revoluci řešit rychlejším nasazením obnovitelných zdrojů a intenzivním vývojem nových technologií, do něhož jdou obrovské veřejné peníze. Chudší východ včetně Česka navrhuje couvat od nastolených cílů Green Dealu a zpomalit dekarbonizaci. „Spor mezi těmito dvěma proudy může Evropskou unii rozervat,“ varuje Bartuška.

Zatím prosazuje svou ambicioznější cestu západ. V polovině prosince přišla Evropské komise s novými návrhy: Do roku 2030 chce snížit unijní spotřebu plynu o 25 procent a od roku 2040 zakázat vytápění budov fosilními palivy. Konkrétní technické provedení ale zatím nikdo nezná.

„Závislost Evropy na Rusku a Ruska na Evropě je vzájemná,“ říká Kocůrek z EGÚ. Gazprom podle něj nemá šanci najít za evropský trh náhradní odbytiště. I proto podle něj nepůjde Rusko ve svém plynovém strašení Evropy do krajnosti. „Politická zkušenost říká, že se na Rusy spoléhat nedá. Ekonomická zkušenost ale říká, že vždycky splnili své obchodní závazky. Tak to bylo i během loňského roku,“ dodává.

Také Bartuška soudí, že kdyby Gazprom tlak na Evropu přehnal, obrátilo by se to proti němu. „Evropa by v takovém případě mohla přimhouřit oči nad uhlím. Nejmodernější české uhelné elektrárny by mohly fungovat jako strategická rezerva až do 40. let. Osobně nevidím do konce dekády kromě plynu jiné řešení, než uhlí,“ říká zmocněnec pro energetickou bezpečnost. Pro evropské zastánce rychlé dekarbonizace je ale takový obrat zatím těžko představitelný.

Podle nového českého ministra průmyslu Jozefa Síkely je třeba ke snížení závislosti na Rusku „diverzifikovat zdroje“ a hledat pro zajištění energií nové cesty: „Ta úplně jiná cesta se může jmenovat různě, třeba vodík,“ říká.

Ovšem i na nové cesty se Rusko připravuje. „Gazprom Evropě už dnes nabízí vodík, vyráběný ze zemního plynu,“ říká Kocůrek.

Evropa sice sází na vodíkové technologie, zatím ale neví, jak technicky vyřešit produkci čistého „zeleného“ vodíku z obnovitelných zdrojů v takovém objemu, aby to pokrylo všechny potřeby nové čisté energetiky i průmyslu. Pokud Rusové zvládnou výrobu „tyrkysového vodíku“, tedy vodíku vyráběného z plynu se současným zachycováním a ukládáním CO2 pod zem, mohou se z dnešních plynovodů vedoucích do Evropy stát vodíkovody a ruský plynový byznys může nahradit nový, vodíkový.

Evropané by mohli mít čisté svědomí i zdroj potřebné čisté energie. Jen by se s Ruskem dál drželi v plynovém klinči.