Zbytky z vaší kuchyně jako surovina. Biometan z nich má nahradit zemní plyn

Poptávka po biometanu v Česku je zatím mizivá. V zemi sice funguje téměř 600 bioplynových stanic, vyrobený plyn ale přímo do plynovodního potrubí posílá jediná z nich – bioplynka EFG Rapotín BPS. Ostatní z bioplynu dál vyrábějí se státní podporou elektřinu a teplo.

Rapotínská bioplynka, která energii produkuje z odpadů, svůj plyn prodává výhradně do západní Evropy. Doma nenašla zájemce.

Situace se ale změní, zájem o plyn se zelenou nálepkou i u nás půjde nahoru. Tlačí na to totiž evropská legislativa, vysoká cena přírodního plynu i drahé emisní povolenky. „Potvrzuje se, že jsme před lety měli správnou vizi,“ říká Tomáš Voltr, spolumajitel a šéf finanční skupiny Energy Financial Group (EFG), která rapotínskou bioplynku spustila v roce 2016.

EFG počítá s rozšiřováním svého průkopnického byznysu. Začíná s rekonstrukcí své další bioplynové stanice ve Vyškově. Ta zatím funguje jako většina ostatních u nás: z bioplynu vyrábí elektřinu. „I ve Vyškově chceme přejít na biometan dodávaný do distribuční plynárenské soustavy. Plánujeme i další projekty, do roku 2026 je naším cílem mít v provozu pět biometanových stanic,“ popisuje Voltr. S dodávkou biometanu z Vyškova chce začít v příštím roce.

Zájem o biometan povzbuzuje nedávno schválená evropská klasifikace energetických zdrojů, takzvaná taxonomie. Podle ní lze plynové elektrárny a teplárny považovat za ekologicky udržitelné jen pod podmínkou, že od roku 2035 budou spalovat výhradně nízkoemisní palivo, tedy vodík nebo právě biometan. Zajistit výrobu zeleného vodíku je zatím komplikovanější, než vyrábět plyn z odpadu nebo z biomasy, a tak má bioplyn alespoň v příštích letech větší šanci na uplatnění.

Za skupinou EFG stojí trojice byznysmenů, kteří se kdysi sešli u vody. Kadaňský rodák Tomáš Voltr je někdejší reprezentant České republiky v rychlostní kanoistice. Když se před deseti lety rozhodl skončit s profesionálním sportem, přišel za ním vodácký kamarád Ivo Skřenek s nápadem vyrábět energii z odpadů. Třetím partnerem ve vznikající EFG se stal Petr Štěrba, který už měl v té době se Skřenkem za sebou řadu společných projektů, mimo jiné ve fotovoltaice.

Štěrba se Skřenkem tehdy sháněli kapitál na vizi, v Česku zcela novátorskou: chtěli vyrábět energie fermentací organického odpadu. Hledání investorů se rád ujal Tomáš Voltr, který právě rozjížděl novou kariéru v oboru finančního poradenství, ale lákala ho ekologie.

Rapotínskou bioplynovou stanici EFG spustila v roce 2016 s přispěním 90milionové dotace ze Státního fondu životního prostředí. Tak jako ostatní investoři z oboru si pořídila kogenerační jednotku a spalováním bioplynu v ní vyráběla elektřinu a teplo.

Voltr a spol. šli ale komplikovanější cestou než zbytek hráčů v branži: trvali totiž na využití odpadu místo klasické biomasy, kterou tvoří zbytky ze zemědělské produkce nebo rostlinná hmota.

S tím, jak v Česku ubývá živočišné zemědělské výroby, ubývá i zemědělské kejdy a hnoje. A tak u nás stojí bioplynový byznys hlavně na cíleně pěstovaných plodinách, především speciálně vyšlechtěné kukuřici. Ta se díky podpoře biopaliv pěstuje na rozlehlých plochách, což je spojeno se zvýšeným nasazením chemických postřiků a hnojiv, vyčerpáváním půdy, erozí a ztrátou biodiverzity. Ekologický efekt klasické bioplynové výroby je tak sporný, byť má úředně zelenou nálepku a veřejnou podporu.

„Náš ekonomický model je obrácený. Cíleně pěstovaná biomasa je komodita, za kterou bioplynky musí platit. My naopak dostáváme poplatky za likvidaci odpadu,“ vysvětluje Voltr.

V Česku jsou dnes pouze tři bioplynové stanice zpracovávající odpad: dvě vlastní EFG v Rapotíně a ve Vyškově, třetí je v Přibyšicích na Benešovsku.

Zpracování zemědělské biomasy je u nás legislativně podporováno, běžně se s ní obchoduje. Sázkou na odpad si EFG ztížila cestu.

„Odpad musíte někde zajistit, odněkud ho svážet. Biomasa jako vstupní surovina má stabilnější složení, zato odpad je různorodý, s různou výtěžností, takže je obtížnější na něj nastavit technologii. A potřebujete mít integrované povolení na nakládání s odpady. Provoz odpadové bioplynky je prostě složitější,“ popisuje Voltr. Fungování rapotínského provozu bylo podle něj třeba „vychytávat“ několik let.

Zato má dnes EFG Rapotín vyvinutou technologii, kterou může uplatňovat na dalších lokalitách. Třeba linku na oddělení anorganické části odpadu od organické, na níž jde stranou například obalové sklo ze zásilky prošlých kečupů ze supermarketu. EFG postavila logistický provoz, našla dodavatele gastroodpadu.

Rapotínská bioplynka zpracovává prošlé nebo neprodejné potraviny z obchodních řetězců, poradí si s odpadem z kafilerií, čistíren vod, z potravinářského průmyslu. A snaží se dostat k využitelným zbytkům z domácností.

Loni EFG spustila svoz tříděného odpadu od občanů v Šumperku a Rapotíně, navázala spolupráci s Olomoucí, začíná v Novém Jičíně. Tomáš Voltr vidí v rozšiřování hnědých popelnic velké šance: „Tam, kde jsme to jako pilotní projekt rozjeli, rychle narostlo množství bioodpadu, lidi si na třídění zvykli,“ říká. Trend jde ruku v ruce s vývojem legislativy – od roku 2030 bude podle dohody Green Deal zakázáno skládkování využitelného odpadu. A už od roku 2023 budou obce a firmy v Česku povinny vytřídění biododpadu zajistit.

Nová vláda navíc v programovém prohlášení slibuje, že zruší podporu biopaliv první generace. O dotaci by tak přišly bioplynky na kukuřici a další energetické plodiny, což také hraje do budoucna pro odpady.

Změna ale přicházela pomaleji, než zakladatelé EFG čekali. Když v Rapotíně začínali, věřili v rychlé přijetí zákona, který zdražuje skládkování odpadu a zvýhodňuje jeho zpracování. Norma se ale dlouho odkládala. Dostat se k surovině, kterou nemusíte kupovat, zato vám za její odběr partneři platí, tak bylo dlouho spojené s vyššími náklady, než s jakými v EFG počítali. Rozhodli se to řešit právě biometanem, jehož dokáže rapotínská bioplynka vyrábět 1 200 megawatthodin ročně. I díky tomu se předloni firma dostala k zisku.

„Produkce biometanu v bioplynkách je výhodnější než výroba elektřiny,“ vysvětluje Voltr. Při spalování bioplynu v kogenerační jednotce vzniká s elektřinou velké množství tepla, pro které často není využití. „Kvůli odpadnímu teplu se ztrácí 50 až 60 procent vyrobené energie. Pokud se ale veškerý bioplyn místo spalování rovnou vtláčí do plynovodů, je provoz efektivnější,“ říká Voltr.

V potrubí se sice nízkoemisní plyn smíchá s tím fosilním, takže zájemce o zelené palivo nemá šanci se k němu dostat. Přibývá ale spotřebitelů ochotných kupovat certifikát „zeleného“ plynu. Kolik biometanu EFG vyrobí, tolik záruk původu může na trhu prodat. Podobně to ostatně funguje u „zelené“ elektřiny.

Zatím EFG prodává svůj bioplyn výhradně do zahraničí. České spotřebitele k jejich nákupu dosud nic nemotivuje a západní Evropa nabízí lepší ceny. I v Česku ale sílí tlak na „ozeleňování“ energetiky a průmyslu. Přichází jednak v podobě regulace, jakou je třeba taxonomie, ale také z kapitálového trhu – od bank, pojišťoven a investičních fondů, jež od klientů žádají environmentální odpovědnost. Třeba v podobě nákupu „zelených“ energií, byť formou certifikátů.

Evropská komise počítá s tím, že od roku 2035 budou plynové elektrárny a teplárny spalovat výhradně biometan nebo vodík, jinak nebudou mít nárok na zelený status a nedostanou se k zeleným finančním produktům. Cíl se má naplňovat postupně.

Ani produkci elektřiny ale EFG nevzdává. Ve hře totiž nejsou jen platby za prodanou energii, ale v budoucnu také za služby při stabilizaci rozvodných sítí. S přibývajícím podílem přerušovaně vyrábějících obnovitelných zdrojů roste potřeba vyrovnávat jejich výkyvy. Což je role, kterou mohou bioplynky dobře plnit, protože jejich kogenerační jednotky dokáží rychle startovat a přizpůsobovat dodávku do sítě momentální potřebě. S postupující decentralizací energetiky bude význam těchto služeb stoupat.

Tomáš Voltr čeká, že u nás bude přibývat i výroben biometanu. Zařízení na čištění bioplynu a přípojky k plynovodům si zřejmě budou pořizovat provozovatelé řady fungujících bioplynových stanic, které dnes živí státem dotovaná výroba elektřiny a tepla. Podpora je časově omezená, postupně bude končit a provozovatelé budou hledat pro své bioplynky další uplatnění. Podobně poroste i zájem o produkci energie z odpadu.

Tomáš Voltr dnes odhaduje návratnost investice do tohoto byznysu na sedm až osm let. Jeho EFG se na růstové vlně hodlá podílet – ať už dalšími vlastními projekty, nebo prodejem svého pracně získaného know-how.