Majitel nemocnic: Lidé za chvíli stejně budou muset za péči platit

Letos v létě otevřel zdravotnický holding Akeso řeckého podnikatele Sotiriose Zavalianise v Berouně nové Centrum duševní rehabilitace za 1,2 miliardy korun. Moderní psychiatrická klinika je jen jednou z řady podobných investic. Majitel Akesa léta systematicky buduje řetězec klinik, diagnostických center a navazujících služeb. Jak říká, na vznikajícím vlastním „ekosystému“ chce ukázat, že zdravotní péči hrazenou z veřejného pojištění lze zefektivnit tak, aby byla finančně udržitelná a přitom kvalitní.

Když jste letos otevírali Centrum duševní rehabilitace, řekl váš manažer Martin Hollý, že hlavním důvodem takových kroků je snaha přinést změnu. Co chcete v českém zdravotnictví měnit?

Nejsem ministrem zdravotnictví, takže mám omezené možnosti (směje se). Pohybujeme se ve stávajícím systému a snažíme se to dělat, jak nejlépe můžeme. Chceme dokázat, že zdravotní péče může být bezpečná, dostupná, levná a přístupná pro každého, a to ve vysokém standardu.

Levná? Zrovna u vás se hodně platí za nadstandardní služby, i když samotnou léčebnou péči poskytujete bezplatně, za úhrady od pojišťoven. Jak se pacienti k nadstandardům staví? Vidíte změnu zájmu o placené služby za dobu, co v oboru působíte?

Zájem je větší, a to ze dvou důvodů. Jednak republika bohatne a jsou lidé, kteří si mohou placené služby dovolit. Druhá věc je, že lidé za chvíli stejně budou nuceni platit, protože bezplatná péče bude nedostupná. Lidé pak nebudou platit jen za nadstandard, ale i za normální standardní péči, protože budou chodit od nemocnice k nemocnici, od doktora k doktorovi, a termín ošetření nedostanou. Postupně se dostaneme do situace, jaká je dnes v Anglii – že se na operaci čeká tři i čtyři roky.

Před neudržitelností systému varuje i Svaz zdravotních pojišťoven. Jeho prezident Ladislav Friedrich při jednání o vyhlášce na příští rok řekl, že hrozí kolaps veřejného zdravotnictví už na přelomu let 2024 a 2025. Souhlasíte?

Pojišťovny asi neměly jiné argumenty, a tak začaly vyhrožovat kolapsem systému. Já nemluvím o kolapsu, ale o dysfunkci systému. Většina služeb je spojena s nějakými rostoucími potížemi, ale víceméně jsou pořád k dispozici bezplatně. Myslím, že Česká republika je dost bohatá společnost na to, aby ke kolapsu nedošlo.

Zhruba od covidových let se prodlužují čekací doby na zákroky, v některých lokalitách je problém najít volného specialistu, někde chybějí stomatologové, praktici nebo pediatři. Je tohle známka dysfunkčnosti, o které mluvíte?

Jedna otázka je počet doktorů, druhá je jejich produktivita a to, kolik pacientů můžou pojmout. Další věc je, proč vůbec pacient přichází k doktorovi, proč jsou zahlcené ambulance. U nás dones neexistuje jiný způsob sledování pacienta než jeho fyzická přítomnost. Systém se neracionalizoval.

Jak to myslíte?

Naše síť nemocnic byla vytvořena někdy za Marie Terezie. To jsme jezdili kočáry, dneska máme dálnice a auta. Už nepotřebujeme na každém rohu nemocnici. V Česku máme asi 180 nemocnic, 135 z toho akutních. Musíme je vytápět, spravovat, spotřebuje to obrovské množství lidských zdrojů. Kdybychom racionalizovali síť nemocnic, mohla by se pracovní síla efektivněji využívat.

To ale záleží na politických rozhodnutích, a ta nepřijdou. Každý politik bude vlastním tělem bránit zavření místní nemocnice, ale když se něco stane jemu nebo jeho rodině, sám pojede do jiné nemocnice, ne do té malé místní.

Sami jdete proti tomu, co říkáte. Rozšiřujete kapacity lokálních nemocnic v Berouně a Hořovicích.

Ano, ale proč? Naším cílem jsou špičková zařízení pro primární péči. Teď stavíme v Praze polikliniku, která s ostatními poliklinikami nebude mít nic společného. Budeme využívat distanční medicínu, jiný přístup. V Nemocnici Hořovice se snažíme racionalizovat poskytování akutní péče. A po akutní fázi péče přichází rehabilitační fáze, proto rozvíjíme v Berouně rehabilitaci - jak tělesnou, tak duševní.

Jak racionalizovat zdravotnictví kromě toho, že ubude běžných nemocnic?

Špičkového architekta nenecháte skládat cihly nebo házet maltu. Zdravotnictví špatně využívá pracovní síly. Doktor nedělá jen doktorskou práci, ale spoustu činností, které lékaři nenáleží. Ani sestry nedělají jen kvalifikovanou práci, na kterou musí mít vzdělání. Je důležité definovat, co dělá doktor, co sestra, co nezdravotnický personál. A racionalizovat to.

To mají v ruce ředitelé zdravotnických zařízení, to nemusí řešit stát, ne?

Ne nemusí. Ale poskytování zdravotní péče je v podstatě ekonomická činnost, společnost na ni vydává skoro 700 miliard korun ročně. A my v Česku nemáme ani jednu vysokou školu, která by produkovala lidi specializované na řízení zdravotnických zařízení. Kdo je dnes řídí? Buď lékaři, nebo management, který se zdravotnictví musí naučit.

Ne všichni šéfové státních nemocnic jsou v řízení amatéři.

Oni to dělají perfektně podle mantinelů, které mají. Když jste ředitel jen na určitou dobu, jak můžete dlouhodobě plánovat? To, co dnes děláme v našem holdingu, se připravovalo osm, devět let. Mám výhodu, že jsem jediný akcionář a můžu svou myšlenku rozvíjet. Kdyby tuto firmu řídil někdo dva tři roky a pak zas někdo další, ztratila by se kontinuita. Ředitelé nemocnic by měli mít horizont 10 až 12 let, neměli by být závislí na ministrovi, na hejtmanovi. Místo toho končí spousta ředitelů po změně vlády. Kdo má náladu od rána do večera něco vymýšlet, když ví, že ho příští hejtman vyhodí?

Další problém je, že celý systém zdravotnictví má strukturu zděděnou z minulosti. Jsou tam primariáty, kde rozhoduje primář, který někdy má organizační schopnosti, někdy ale jen schopnosti lékařské. Management v nemocnicích si často jen hraje na management. Celý systém je „doktorocentrický“, ale měl by být „pacientorický“. Všechny naše kroky a myšlenky musí mít jádro v pacientovi. A podívejte se na to, jak se dnes staví nemocniční pavilony po republice: spousta kanceláří a k tomu pár čtyřlůžkových pokojů.

Takhle se u nás už veřejné nemocnice přece nestaví.

Někde ano. Systém tak pořád mentálně funguje. A dál, je tu naprostá nefunkčnost primární péče. To je zásadní problém. Co se s ní stalo v 90. letech? Primární péče přešla do rukou soukromých doktorů. Ti odešli z nemocnic a poliklinik a založili svoje ambulance.

Co je na tom špatně?

Systém v ambulantní sféře byl pro lékaře vstřícný. Začalo se vyplácet, aby doktor pracoval jen pro sebe, ne pro nemocnici. A i když pracuje méně, dostane dobré finanční hodnocení. Soukromé ordinace oficiálně fungují určitý počet hodin, ale zkuste najít pediatra, zubaře nebo různé odborníky po 15. hodině! Roste tak další zátěž pro nemocnice, protože když člověk potřebuje doktora v době, kdy soukromá ambulance nefunguje, jde do nemocnice.

Já jsem taky soukromý subjekt působící ve zdravotnictví. A mám nápad. Máme u nás asi pět tisíc soukromých praktiků. Když soukromí doktoři fungují ve veřejném systému, proč by nemohli ulehčit nemocnicím tím, že by v nich vzali pár služeb měsíčně? Jednu dvě služby? Nemuseli bychom tak týrat nemocniční doktory.

Většina soukromých lékařů to odmítne.

Jistě. Ale mohli by k tomu být nuceni. Většina z nich má smlouvu s veřejnými pojišťovnami. Pojišťovna může, ale taky nemusí smlouvu s panem doktorem mít. Doktoři říkají, že vše dělají v zájmu pacienta. Když má systém fungovat v zájmu pacienta, mohli by se tomu přizpůsobit. Pojišťovna by mohla bonusovat ty, kteří budou ochotni sloužit v nemocnici, a ty, kteří nechtějí, finančně potrestat. Každý má tendence být trošku líný. Když se trochu nepřitlačí, nikdo většinou nic víc neudělá. Praktici by mohli fungovat lépe.

Jak se díváte na spor státu, nemocnic a nemocničních lékařů o přesčasové hodiny?

Náš dlouhodobý problém je, že práce doktorů je podhodnocená. Jsou velice špatně odměňováni, na západ od nás mají podstatně větší peníze.

Na západ od nás jsou celkově vyšší mzdy…

Já doktory chápu a podporuji. Spor o přesčasy je jen záminka, aby mohli tlačit na vyšší příjmy. Společnost si problému všimne, když nemocnice pojedou jen pro akutní případy. My se musíme jako společnost zamyslet, jak zdravotníky odměňovat. Viděli jsme, jak strašně moc jsme je potřebovali za covidu. Myslím, že na jejich vyšší platy máme.

Může přinést zlepšení systému a výrazné úspory ve zdravotnictví digitalizace?

Digitalizace v určitých segmentech bude mít nezastupitelnou úlohu. Třeba v zobrazovacích metodách bude umělá inteligence lepší než doktor. Ale medicína není jen exaktní profese, její součástí je i velký kus umění. Nevím, jestli to umění bude umět umělá inteligence.

Samozřejmě má IT pro zdravotnictví přínos. Spousta věcí nám ještě chybí. Nemáme různé rejstříky, nemáme standardy, které má celý svět. Nechápu, proč krajské organizace nemohou mít jednotný nemocniční systém, společnou počítačovou bezpečnost. Sjednocení informačních systémů může přinést velké úspory.

Jste pro to, aby pacienti měli možnost si připlácet za nadstandardní léčebnou péči, ne jen za nezdravotnické služby?

Pomohlo by, kdyby každá nemocnice mohla mít vlastní nadstandard. Kdyby pacient chtěl, mohl by si připlatit za lepší materiál, než nemocnice nabízí standardně. Nechápu, proč nemůžu chtít lepší materiál, když na něj mám.

Zdravotnický systém je teď financovaný ze dvou zdrojů. Jednak do systému nalévá peníze stát, jednak zdravotní pojišťovny, které je vyberou od pojištěnců. Když chceme, aby systém nezkolaboval, musí konečně přijít třetí zdroj - spoluúčast pacienta. Chápu, že to různé politické soudružské strany nejsou schopné ani vyslovit. Ale celá Evropa má spoluúčast pacientů na zdravotnictví 12, 15 nebo i 20 procent. My ji máme nejnižší. Já ale nevěřím, že na zvýšení dojde – před časem vyhrála sociální demokracie volby díky zrušení 30korunového poplatku. Politické strany se toho strašně bojí.

Na příplatky za nadstandard jsme si zvykli ve stomatologii. Vedlo to k tomu, že spousta lidí dnes na zubaře nemá, protože základní hrazená péče je velmi omezená a navíc je zubařů fungujících „na pojišťovnu“ čím dál méně.

U zubařů jsme si zvykli platit nekřesťanské peníze. Ale zdravotnická péče byla zajištěná za socialismu. Komunisté by vám ji určitě zase zaručili. Chcete se k tomu vrátit?

K vrtačce bez anestezie a protéze odkládané na noc do skleničky asi ne. Říkáte, že bez změny systému se bude dál zhoršovat dostupnost péče. Jak rychle to půjde?

Zdravotnictví je jako Titanic. Velký parník jede a zastavuje po dlouhé době. Vlastně ani úplně nezastaví, jen zpomalí. Vždycky tu nějaká poskytovaná péče bude.

Systém veřejného zdravotnictví určují politici. Vidíte někoho, kdo by se reformou zabýval? Dnešní ministr Vlastimil Válek třeba před volbami mluvil o možnosti připojištění na nadstandardní péči.

Nevidím nikoho, kdy by se zabýval skutečnou reformou. Ale abychom napravili systém, nestačí napravit jen nějaké parametry. Měli bychom udělat audit celého systému a začít od začátku. Od školství – jaký produkuje střední zdravotnický personál, jaké doktory. V čem budou zdravotníci pracovat, s čím léčit… Vytrhnout z kontextu a napravit jednu drobnost, na kterou si někdo vzpomněl, nemá cenu.

My jako společnost musíme definovat, co chceme. Nemůžeme chtít špičkovou zdravotní péči, a nedat na ni ani korunu. Já nejsem zastáncem toho, pumpovat další a další peníze do systému, který se nezmění. Protože pak se neúčinnost systému bude jen prohlubovat, o to delší dobu v tom budeme žít. Kdyby se zdravotnický systém dostal do skutečné krize, možná bychom se jako společnost vzpamatovali a začali nad tím seriózně uvažovat.

Jste původním vzděláním ekonom. Jak jste se dopracoval ke zdravotnictví?

Nejdřív jsem pracoval v distribuci. Celý život je jedna velká náhoda, já jsem se náhodou dostal k řízení zdravotnického zařízení. Začalo mě zajímat, jak ty věci fungují. Moje přednost byla, že nejsem doktor ani zdravotník. Jsem ekonom, vím, jak racionalizovat. I jak racionalizovat proces ve zdravotnictví, aby bylo efektivní. Doufám, že už brzo budeme připraveni aplikovat u nás náš nový způsob řízení. Chceme ukazovat, jak řídit nemocnice.

Chtěl byste být ministrem zdravotnictví nebo jeho poradcem? Prostě tvořit zdravotnickou reformu?

Poradcem bych chtěl být, protože bych neměl zodpovědnost a mohl bych do toho kecat od rána do večera. Ministr bych být nechtěl. Ministr je obklíčený různými zájmovými skupinami, hlavně různými odbornými společnostmi. To je jeden z problémů, proč systém nejde dopředu. Malé osobní zájmy převyšují zájem pacienta.