Expert: Trh s elektřinou končí. Rozhodnou vlády, nebo Brusel

Energetická krize, jež loni zachvátila Evropu, není způsobena válkou na Ukrajině – ta zafungovala jen jako spouštěč problému. Skutečnou příčinou je nedostatek spolehlivých elektráren, schopných vyrábět energii za každého počasí.

„Přiblížili jsme se situaci, kdy se sejde víc nepříznivých faktorů, k tomu nějaký vnější šok, a ocitneme se na hraně,“ říká v rozhovoru Pavel Šolc, člen představenstva státní společnosti ČEPS, která je zodpovědná za chod a stabilitu české přenosové soustavy.

ČEPS ve spolupráci s obdobnými společnostmi v dalších zemích pravidelně sleduje a vyhodnocuje, jak se vyvíjí výrobní základna v evropské energetice. Jeho šéfové tak mají o situaci detailní přehled.

Jak loňský rok prověřil trh s elektřinou? Někdo říká, že trh funguje. Někdo naopak, že totálně selhal.

Záleží na úhlu pohledu. Podle provozovatelů burz a obchodníků tržní mechanismy fungovaly perfektně. Že selhaly, říkají zákazníci, spousta politiků a manažerů. Obě strany mají pravdu. Tržní mechanismy fungují dobře, jen byly nastaveny na jiné situace. Když je dostatečná převaha nabídky a poptávky, trh funguje perfektně, zejména krátkodobý trh. Tento předpoklad ale loni nebyl naplněn.

Takže krizi způsobil nedostatek elektřiny? Vyšší poptávka než nabídka?

Sešlo se několik faktorů: deficit vody pro hydroelektrárny ve Skandinávii a na Balkáně. Do toho obrovské odstávky francouzských jaderných elektráren kvůli zanedbané údržbě. A navíc poměrně dlouhé období, kdy málo foukal vítr v Německu. To se nakumulovalo, výroba elektřiny klesla a převis nabídky nebyl dostatečný. Válka na Ukrajině navíc zásadně ovlivnila ceny komodit – plynu, uhlí a ropy, které jsou jedním z motorů cen elektřiny.

Jsme v situaci, kdy je cena elektřiny na tyto změny velmi citlivá. Bude ustřelovat od rovnovážných cen častěji, než jsme byli zvyklí. Projevuje se důsledek toho, že se v Evropě 15 let prakticky nestavěly velké elektrárny.

Jak jsme se do této situace dostali?

Před 25 lety se začal liberalizovat evropský trh s elektřinou. Předtím v 70. a 80. letech se v důsledku ropných krizí masivně investovalo, energetika do liberalizace vstupovala s obrovským přebytkem výkonu. Platilo to pro všechny země na východ i na západ.

Evropa hledala model, jak z přehršle nabídky zdrojů vybírat ty nejefektivnější. Právě toto volný trh založený na marginální ceně umí. Zajistí, že v daném okamžiku vždy vyrábí ten krátkodobě nejefektivnější zdroj. Výsledkem bylo dlouhé období, kdy ceny elektřiny byly nižší než průměrné náklady na výrobu elektřiny – pokud do nich počítáme i náklady na výstavbu a obnovu elektráren.

Evropské státy se ale snaží k investicím povzbudit různými nástroji. To nefunguje?

Evropa trh postupně stále víc regulovala. První změnové legislativní balíčky se zaváděly kolem roku 2004, další následovaly. Prakticky každé tři roky se měnila legislativa. Velkým „game changerem“ se stalo zavedení emisních povolenek kolem roku 2005. Největším zásahem do trhu byl pak nástup podpory obnovitelných zdrojů, s tím přicházely evropské závazky na snižování emisí.

Před finanční krizí sice došlo k dočasnému oživení – v té době se rozhodlo třeba o výstavbě paroplynové elektrárny Počerady nebo poslední české uhelné elektrárny Ledvice. Ale krize přinesla další šok a když odezněla, nastoupila podpora obnovitelných zdrojů. V podstatě šlo o nástup různých podmínek pro různé typy elektráren. V tomto prostředí se postupně prakticky zastavily všechny velké nové investice.

Proč přesně se přestalo stavět?

Investoři necítili pevnou půdu pod nohama, neměli jistotu, že se během životnosti jejich investice nebudou měnit pravidla, což bude mít dopad na návratnost. Nebyla už volná soutěž mezi jednotlivými zdroji, převážila obava investovat do čehokoliv jiného, než jsou obnovitelné zdroje. Fakticky jsme tak od začátku tisíciletí zaznamenávali postupný úbytek přebytku výrobních kapacit. První státy si to uvědomily kolem roku 2015, od kdy se datuje zavádění prvních kapacitních mechanismů.

Kapacitní mechanismy jsou systém, v němž státy platí soukromým investorům za to, že budují a nabízejí výrobní kapacity. Investoři pak nemají příjmy jen z prodeje elektřiny, ale hlavně z těchto pobídek. Kde všude se kapacitní mechanismy používají?

Jedním z průkopníků bylo Německo, ale dnes je používají v nějaké podobě skoro všechny evropské země – kromě nás. Přesto úbytky výrobních kapacit v Evropě pokračovaly. Zhruba před 10 lety jsme začali na úrovni ENTSO-E (sdružení evropských provozovatelů přenosových sítí) dělat dlouhodobé výhledy, které ukazovaly, že některé státy se dostanou do problémů dříve, další – včetně nás – později. Ale bylo jasné, že Evropa postupně vyčerpává tukový polštář zděděný z minulé generace.

Zdroje, nepodporované státem, se nestavěly, staré kapacity dožívaly a odstavovaly se, převis nabídky nad poptávkou se zmenšoval. Blížili jsme se situaci, kdy se sejde víc nepříznivých faktorů - odstávky jádra, málo vody a málo větru ve dvou významných regionech, k tomu nějaký vnější šok, a najednou se ocitneme na hraně.

Jak vidíte další vývoj v našem regionu, kde je určující Německo? Němci trvají na uzavření posledních jaderných elektráren letos na jaře, do roku 2030 chtějí v západní části skončit se spalováním uhlí. Stavějí ale rychlým tempem obnovitelné zdroje a chystají další plynové elektrárny.

Německo by mělo být přebytkové a schopné exportovat elektřinu ještě asi pět let, možná i trvale, ovšem za předpokladu, že budou naplněny jejich velmi ambiciózní plány na rozvoj obnovitelných zdrojů.

Problém bude v tom, že jde o průměrnou výrobu elektřiny za rok. Budou období, kdy Německo bude masívně přebytkové a období, kdy výroba nebude dostatečná. Německo pak bude buď spoléhat na své sousedy, že přebytek elektřiny absorbují. A naopak, že v období nedostatku pomohou. Nebo bude muset masivně investovat do dlouhodobého skladování – a tady současné plány trochu pokulhávají. Navíc počasí bude často stejné v celé Evropě a tedy přebytky či deficity budou i v ostatních státech.

Co výhled České republiky, která stále vyrábí víc elektřiny, než spotřebuje?

Česko se stane kolem roku 2025 s velkou pravděpodobností importní zemí a zůstane jí dlouhodobě. Starší elektrárny budou dožívat, dříve či později. My v Česku nemáme nastartovanou výstavbu nových zdrojů, zejména těch, které nejsou závislé na aktuálních klimatických podmínkách. A už je téměř jistě postavit nestihneme, nedá se to moc zvrátit.

I Německo, pokud nezastaví trajektorii odstavování uhlí, bude muset vedle velkých výkonů v akumulaci každopádně zajistit i výstavbu nových špičkových a záložních zdrojů. Celá zbylá část střední Evropy se stane mírně deficitní a závislá na dodávkách ze zbytku Evropy.

Kdo bude mít přebytky na export?

Přebytková bude oblast Francie, pokud tam jádro pojede podle dnešních předpokladů. Dále Skandinávie, za předpokladu, že bude dostatek vody pro hydroelektrárny. A také Německo, pokud se naplní ambice v oblasti obnovitelných zdrojů a pokud se tam rozjede výstavba nových špičkových zdrojů. Proto Německo uvažuje o dalším kapacitním mechanismu, podle kterého by stimulovalo výstavbu těchto zdrojů pro období, kdy nesvítí ani nefouká.

Co to všechno znamená pro českého spotřebitele? Poroste dál cena elektřiny?

Zatím to vypadá, že díky tomu, že některé evropské regiony budou přebytkové a některé deficitní, na úrovni celé Evropy se to vyrovná. To ovšem hovoříme o celkové roční bilanci. V konkrétních hodinách se do vyrovnání deficitů bude vedle špičkových zdrojů a akumulace muset výrazně zapojit i strana spotřeby, proto se tolik mluví o flexibilitě.

Znamená to, že spotřebitelé budou muset přizpůsobovat svůj odběr potřebám sítě. A co ty ceny?

Když bude po většinu doby převis nabídky malý nebo téměř žádný, budou mít ceny tendenci se častěji vychylovat od rovnovážné ceny směrem nahoru a v hodinách deficitu budou vznikat velké cenové špičky. A bude moc záležet také na aktuálním stavu evropské sítě – do jaké míry dokáže lokální výkyvy nabídky a tím i ceny vyrovnávat a přenášet elektřinu z oblastí, kde aktuálně je, do těch deficitních.

Co odhadujete jako rovnovážnou cenu?

Pokud bude nadále trh fungovat jako teď, budou cenu pohánět jednak emisní povolenky, jednak palivové náklady, tedy ceny ropy, plynu nebo uhlí. Můj osobní názor je, že v následující dekádě nebude důvod se podívat pod 100 eur za MWh elektřiny.

Ale v situaci, kdy máme malý převis nabídky nad poptávkou, jsou všichni v pokušení generovat nějakou tržní prémii. Takže cena může vystřelovat čas od času nad 150 i nad 200 eur. Trh bude nervózní občasnou nedostatečnou nabídkou. Momentálně to je chronický problém. My v České republice navíc stále máme kardinální problém, že nemáme zajištěný rozvoj dalších investic.

Jak by to mohl stát řešit, jaké máme možnosti?

Zatím se to zřejmě bude řešit kapacitními mechanismy. Ty jsou Evropskou komisí stále ještě vnímané jako přechodné řešení, než se trh uklidní. Ale je to zásadní bod v probíhající diskuzi. My po trhu chceme nejen, aby zajistil střet nabídky a poptávky. Současně chceme, aby cena elektřiny byla do určité míry stabilní. Na to musíme mít státem řízený jednotný standardní nástroj. To mohou být kapacitní mechanismy jako nedílná součást tržního prostředí, jako dlouhodobě stabilní státní mechanismus.

Musíme se dohodnout, do jaké míry to bude v kompetenci státu a do jaké míry ta pravidla bude formulovat Evropská komise. Ale zásadní je přiznat si, že energetický trh v dosavadní podobě – takzvaný Energy Only Market – je mrtev. A už ho nevzkřísíme.

Poslední ránu energetickému trhu loni daly vládami nařízené cenové stropy, odvody z tržeb za prodej elektřiny, mimořádné „windfall“ daně. Jsou to podle vás dočasná opatření, nebo budou nutná i v budoucnu?

Bude to souviset s nastavením nové cenotvorby na trhu. V zásadě jsou možné dvě cesty: buď odvod z prodeje elektřiny nad určitým cenovým stropem. Nebo druhá varianta, která říká: za prvé výrobce musí na trh nabídnout veškerou produkci a za druhé musí ji nabízet za náklady plus nějaký přiměřený zisk. Ne dráž.

Prostě buď necháte nejdříve prostor, aby výrobci vytvořili i vysoké zisky, ale pak ty zisky přetáhnete přes státní rozpočet a přerozdělíte. Nebo rovnou řeknete, že na trh nemohou výrobci vstupovat s vysokou prémií. Myslím, že ten druhý mechanismus je pro zákazníky a pro celou ekonomiku lepší, protože poskytuje už v okamžiku tvorby ceny lepší signály.

Je to klasická regulace ceny. Dá se to řešit prostřednictvím státního obchodníka, jehož zřízení slibuje Ministerstvo průmyslu a obchodu? Počítalo se s tím, že by odkupoval od ČEZ část jeho produkce za pevnou cenu.

Jsou různé podoby, jak to naplnit. Pokud si ovšem přiznáme, že jsme 20 let prosazovali tržní zásady, ale ty jsou neslučitelné s tím, že současně chceme určité procento obnovitelných zdrojů a určité procento zdrojů jiných. A ještě k tomu stabilní ceny elektřiny. A pokud akceptujeme, že trh může generovat ceny jen do určité výše, protože elektřina není komodita jako každá jiná.

Není? I o tom se vedou spory…

Je to něco, co už má blíže k lidskému právu, protože je zcela nezbytná pro chod společnosti a ekonomiky. Ukazuje se, že v každém státě je nějaká úroveň cen elektřiny a plynu, jejíž překročení je pro konečné zákazníky nepřijatelné, takže stát musí ceny nějak regulovat.

Evropská komise už začala na reformě energetického trhu pracovat. K čemu míří?

Za prvé jak nastavit cenotvorbu. Jak jsem říkal, možný je transfer nadměrných zisků k zákazníkům. Nebo druhá možnost, sáhnout přímo do cenotvorby, abychom zabránili tomu, že nám po část roku bude tvořit cenu veškeré elektřiny pár plynových elektráren s vysokými náklady.

Jak by se to dalo konkrétně provést?

S jedním návrhem přišlo Řecko, o podobném konceptu mimochodem uvažují i Britové. Zdroje by se rozdělily na ty, které mají za sebou nějakou formu státní podpory. Pro ně by platila povinnost nabízet elektřinu za nákladové ceny. Zahrnovaly by ale plné náklady, tedy i náklady na výstavbu a údržbu zdroje. A nepřejímaly by cenu tvořenou takzvanými marginálními zdroji.

Což byly po většinu loňského roku extrémně draze vyrábějící plynové elektrárny, které určovaly cenu veškeré elektřiny na trhu.

„Marginálním“ zdrojem jsou elektrárny s nejvyššími náklady, které jsou bez státní podpory. To znamená, jako by se v rámci jednoho trhu vytvořily dvě kategorie elektráren. Jedna kategorie by převzala vysokou cenu plynovek – to by byly zdroje, které nemají žádnou formu státní podpory z minulosti. A vedle by byly ty, které se staví se státní podporou a jichž bude přibývat, protože dnes se bez státní podpory nestaví nic. Zákazník pak dostane nějakou průměrnou cenu.

Zvažují se i další nástroje?

Další, o čem se bude hrát při tržní reformě, je nastavení kapacitních mechanismů, které zajistí dlouhodobé investice a férové prostředí. A pak je tu například i právo zákazníků na dodávku elektřiny. Pokud to není schopen zajistit trh, tak se o to musí postarat stát – významnou částí reformy bude tedy posílení ochrany zákazníků. To všechno je v rozporu s volným trhem. Musíme si přiznat, že energetiku bude řídit stát. A musíme se jen dohodnout, do jaké míry to bude národní stát a do jaké míry Evropská unie.

V jaké fázi je reforma evropského trhu?

Evropská komise původně měla před Vánocemi přijít s návrhem opatření na několik příštích let, přijde s nimi zřejmě každým týdnem. Ale tu hlubokou, zásadní cílovou reformu trhu už nechá spíš na novou Evropskou komisi. Což znamená, že se řešení odkládá o rok.

Jak se na reformu připravuje Česká republika, jaké jsou naše kroky?

Stát nás jako ČEPS pověřil, abychom připravili podklady pro zavedení kapacitních mechanismů s tím, že je potom bude potřeba projednávat s Evropskou komisí. Pracujeme na tom, ale samozřejmě budeme sledovat, jestli se kapacitní mechanismy nekodifikují v rámci chystané evropské reformy trhu. Jen nemáme ten luxus čekat, jak to s evropskou reformou dopadne.