Wojnar: Veřejné finance jsou v rozvalu, stát je slabý, stojíme na místě

Bohdan Wojnar, jeden ze čtyř kandidátů na post nového šéfa Svazu průmyslu a dopravy, má s prosazováním zájmů průmyslu v politice zkušenost. V letech 2016 až 2021 byl prezidentem Sdružení automobilového průmyslu AutoSAP.

Většinu pracovní kariéry strávil Wojnar v mladoboleslavské automobilce Škoda Auto a dnes je poradcem představenstva hutní společnosti Liberty Steel. Několik let zasedal také v Národní ekonomické radě vlády. Za největší problém českého průmyslu považuje neutěšené makroekonomické prostředí v zemi.

Co je podle vás to hlavní, nejdůležitější, co český průmysl potřebuje? Co by měl Svaz průmyslu především prosazovat?

Nejdřív musím říct, kde se nacházíme. Jaká je situace státu, jak je řízen, co je třeba změnit. Situace určitě není utěšená, ale taky není bezútěšná.

Jaká přesně je?

Máme doslova v rozvalu veřejné finance, nepřiměřeně vysokou inflaci, necílenou, nejasnou a rozvrácenou dotační politiku. Nemáme jasno v trendech, stát není schopný stanovit vlastní cíle. Měřitelné cíle, to jsou úplně neznámá slova. V tomto prostředí Svaz průmyslu dává připomínky k navrhovaným zákonům. Asi je musíme dávat ještě aktivněji.

Svaz má pokládat na stůl témata k dialogu s vládou, data, analýzy. To je u nás vůbec slabé. Vláda se často odvolává na data Národní ekonomické rady vlády, ale to už je rezignace. Vždyť máme přehršle různých rezortních výzkumných ústavů, které mají spoustu dat. Stát je ale dlouhodobě slabý, přešlapujeme na místě. Jsme na rozbouřeném moři a nemáme schopnost plachtit. Nemáme jasný kurz.

Tak ho zkuste konkrétněji popsat. Mluvil jste o rozvalu veřejných financí a vysoké inflaci. Je to to hlavní, co dnes průmysl zlobí?

To je samozřejmě velké zlo. Jsou tu geopolitické tenze, napětí, souboj Evropy vůči Číně… Problém není jenom inflace, ale inflace se zkrotit musí. My jsme z firem zvyklí na to, že pokud máme problémy, je třeba konat včas. Úspěšná firma se od neúspěšné liší podle toho, s jakým předstihem a jak důrazně zareaguje. K tomu máme daleko.

Cenová stabilita je odpovědností České národní banky. Tady se vede spor o dvě cesty. Jednou je další růst úrokových sazeb, šoková terapie, která by měla inflaci rychleji zkrotit. Nebo ponechání současných sazeb a čekání na další vývoj. První cesta zdražuje peníze, takže na první pohled je pro byznys výhodnější cesta druhá – nesahat už na sazby. Ale zase to nese riziko, že vysoká inflace přetrvá déle. Jak se na to díváte vy?

Monetární role České národní banky je jenom jedna z možností, jak ovlivnit inflaci. Já si myslím, že se rezignovalo, příliš pomalu konalo a dlouho přešlapovalo v té druhé části, kterou má za úkol vláda. Na sazby bych dnes už nesahal. Ale důležité je konání ve správě veřejných financí.

Vláda by neměla zůstat u vyzobávání z různých návrhů, musí přijít co nejdříve s řešením. Politické okno bude otevřené krátce, čas běží. Myslím, že už bychom měli přestat taky s tím, svalovat vinu jeden na druhého. To opakuje každá politická reprezentace a už to lidi přestává bavit. Lidé chtějí řešení.

Národní ekonomická rada vlády přinesla návrhů celou řadu, ale nemá politickou zodpovědnost. Ty návrhy se nedají jednoduše tahat z klobouku a zkoušet, co kdo přijme. Je bohužel problém, že k řešení té situace neexistuje nějaké jednoduché univerzální řešení.

Ona ta možná řešení v zásadě jednoduchá jsou: Zvýšit příjmy, tedy někoho zdanit, nebo snížit výdaje, tedy něco seškrtat.

Myslím, že je třeba ode všeho něco. Já už dlouho říkám, že bylo příliš velkou chybou a unáhleným rozhodnutím zrušení superhrubé mzdy. Vím, že instrument superhrubé mzdy byl příliš komplikovaný, mohl se zrušit. Ale pak se to mohlo řešit jinou distribucí této daně, debatou o jiném nastavení daňové křivky.

Takže byste doporučoval daň z příjmu fyzických osob – ať už by se počítala z hrubé nebo superhrubé mzdy – každopádně zvýšit? Případně ji zvedat progresivně, víc zdanit vyšší příjmy?

Když se podívám na daňovou progresi, tak žebříček OECD ukazuje určitý prostor. Já jen varuji, abychom to nedělali bez rozmyslu, abychom nepřepnuli strunu do dalšího extrému. Daňové zatížení práce není malé, ale určitý prostor v progresi tam je. Jestli stačí na vrácení těch 120 nebo 130 miliard, o které státní rozpočet přišel zrušením superhrubé mzdy, je samozřejmě na diskuzi. Ale i kdyby to měla být polovina, tak by to stálo za debatu.

A ještě k té stránce výdajové. Každý by si měl zamést před vlastním prahem a já myslím, že vláda před tím svým zametá málo. Máme extrémně neefektivní rozdělení veřejné správy mezi vládu, regiony a těch našich 6200 obcí. Mluví se o úsporách, které přinese digitalizace. Ale je potřeba jasně ukázat trajektorii toho, jak chce vláda spořit, a to já nevidím.

Pojďme od veřejných financí dál. Vy máte dlouholetou zkušenost s automobilovým průmyslem, o tom se říká, že je motorem české ekonomiky. Teď se nad ním vznášejí chmurné vize kvůli přísnější emisní regulaci a přechodu k elektromobilitě. Co se dá pro životaschopnost a perspektivu českého autolandu dělat?

Já debaty a rozhodnutí kolem automotive samozřejmě sleduji, i když jsem ze Škody Auto odešel před více než dvěma roky. Teď se hodně řešila emisní norma Euro 7, ta je jedním slovem nešťastná. Je to příklad, jak by se nemělo rozhodovat, protože se do ní propsaly prvky, které jsou naprosto mimo realitu.

Ta norma se ale připravovala dlouho, já jsem o ní už v minulých letech dělala rozhovory s experty na autoprůmysl. Všichni říkali, že to bude problém. Skutečný poprask se kolem ní rozjel až před pár měsíci, nakonec se platnost normy odloží asi o čtyři roky. Měla ale platit už v příštím roce. Proč se ta diskuze rozjela až na poslední chvíli?

Máte pravdu, že se o ní mluví už od roku 2019, ale ono se mezitím do té už stávající normy Euro 6 propsalo asi 14 změn, takže se od roku 2019 skoro až doteď neudělalo nic na prováděcích předpisech. Jinými slovy, máte cíl, ale nemáte žádnou mapu, žádné nástroje, nevíte, jak do toho cíle máte dojet, nevíte, jestli po cestě nejsou překážky, které nepřekonáte. Já si dokonce troufám tvrdit, že norma Euro 7 je z pohledu klimatických cílů škodlivá. Na tom se shodneme i s řadou lidí, kteří nejsou zrovna fanoušky spalovacích motorů.

Protože přísné emisní limity zdraží nové automobily, takže budou déle jezdit po silnicích staré vozy s horšími emisemi? Já se ale stejně vrátím k předchozí otázce: vy jste byl dlouho vrchním lobbistou českého autoprůmyslu, stál jste řadu let v čele sdružení AutoSAP. Proč jste se s výhradami k Euro 7 neozývali dřív?

Ono se o ní pořádně nevědělo asi do listopadu loňského roku. Proti čemu jsme se měli ozývat? Možná všichni dlouho věřili, že norma v této podobě nepřijde. Až listopad přinesl totální budíček. Najednou se tím začaly zabývat i politické reprezentace napříč Evropou.

Říkáte, že Euro 7 bude odloženo o čtyři roky, ale já si doteď netroufám tvrdit, kdy přijde poslední prováděcí pokyn, kdy bude na stole vyhláška, ze které bude jasné, co se má udělat. Nemluvíme o triviálních věcech, když se mají začít měřit emise i z otěrů brzd a z pneumatik.

Autoprůmysl potřebuje čas na přípravu, což je jeden ze dvou zásadních problémů té normy. Ten druhý spočívá v tom, že auta budou muset splňovat extrémně přísné limity i při naprosto extrémních, okrajových provozních podmínkách, které v reálu ani nenastávají. A pak je tam celá řada dalších problémů. Celé to ohrožuje některé výrobce, hlavně ty menší, kterých máme v Čechách hodně. Troufám si tvrdit, že to může znamenat do určité míry ohrožení jejich samotné existence.

Co se dá udělat pro lepší životaschopnost podniků z autoprůmyslu, aby tenhle obor s tím, co přináší ekonomice, přežil?

Stát v první řadě má lobbovat za jeho zájmy v Bruselu. Musí hledat koaliční spojence, musí vést úzký dialog s odbornou průmyslovou základnou. Fundament průmyslu tady je podle mého názoru silný, ale i průmysl se mění a musí najít v těch změněných podmínkách společnou řeč a řešení.

Norma Euro 7 je bohužel jenom jedním z mnoha příkladů. V posledním roce dvou jsme byli ovlivnění stoupajícími cenami energií, máme před sebou surovinovou krizi, otázky dodávek surovin a nerostů. Pokud nebude stát vytvářet směr, tak se v těch řešeních ztratí. Expertizu přitom má průmysl, firmy.

Evropská komise v březnu přišla s návrhem legislativy, kterou nazvala Zero Net Industry Act. Má být odpovědí na americký zákon na snížení inflace, tzv. IRA. Ten zvýhodňuje v Americe lokální výrobu, takže zhoršuje pozici českého exportu. Evropská odpověď spočívá v podpoře vybraných odvětví „čistého“ průmyslu. Jak to hodnotíte?

V první řadě, Biden svůj zákon na redukování inflace zveřejnil v srpnu. Jsme v reaktivní situaci. Být o krok napřed, to se Evropě absolutně nedaří. A když se podívám do detailu, tak je tam možná spousta dobrých myšlenek, ale málo konkrétností.

Můžeme třeba zmínit otázky udržitelné oceli a smlouvy mezi USA a Evropou. USA se na některé věci dívají z pohledu průmyslu střízlivěji, realističtěji. Myslím, že bychom z těch krásných představ měli trochu sejít dolů, vrátit do toho pragmatismus a říct si, co můžou v globálním konkurenčním boji evropské průmyslové podniky zvládnout. Přenáší se na ně velká část odpovědnosti, která není vymahatelná, natož realizovatelná.

Jak by se měla Česká republika k návrhu Net Zero Industry Act postavit?

Zaujmout střízlivou, pragmatickou pozici. Jsou tu rizika třeba v souvislosti s dotačními závody. Pokud nebudeme stát na startovní linii ve stejné pozici jako bohatší státy, máme hendikep. To se nesmí stát, je třeba v tom hledat kompromis, aby Česká republika nebyla poškozená. Je tam i otázka finančních nástrojů a kroků, snaha změnit a zrychlit třeba povolovací řízení. Já si kladu otázku, jaká bude transpozice toho zákona tady v Čechách, protože povolovací řízení, to je tady velká katastrofa.

Jaké konkrétní nástroje by mohly pomoci rozvoji českého moderního průmyslu? Myslím čistého, méně energeticky a materiálově náročného, méně náročného na importované komponenty a suroviny. Co udělat, abychom tuto závislost snížili?

Pochopitelně je základem stabilní prostředí. A v těchto tématech máme opravdu co dohánět. Za prvé bychom měli vrátit energetice roli, kterou musí mít v moderním státě. Když se podíváte do březnové zprávy ČEPSu o zdrojové přiměřenosti, ta ve čtyřech scénářích ukazuje, kam se pohybujeme.

Zpráva ČEPS hlavně říká, že pokud nezačneme stavět nové energetické zdroje, velmi rychle můžeme mít nouzi o energii, o elektřinu.

A teď jsme zpátky u toho, že přece nechceme, aby už po roce 2025 nastal nejhorší scénář, kdy se dostaneme do závislosti na importní energetice. To riziko tady hrozí.

Ono v první řadě nestačí, aby stát řekl, že chce zpracovat strategii energetiky. Musí říct, co se kdy udělá, v kterém roce, abychom věděli, že když nebudeme mít v roce 2036 rozšíření jaderných zdrojů, když nebudeme mít paroplynové elektrárny, nebudeme mít ani jasno, jak se bude energetika rozvíjet. Je tu i otázka výstavby energetických úložišť, důležitá je kombinace toho všeho. Protože kdo bude jinak vysvětlovat v roce 2030 občanům, že najednou stát není schopen zajistit dostatek energie?

Říkáte, že energetika je první, základní věc. Co další nástroje k modernizaci českého průmyslu?

Dojíždíme bohužel na neschopnost pracovat s daty. Nevidíme trendy, nejsme schopni je interpretovat, nejsme schopni si před rozhodnutím ani po jeho realizaci vyhodnotit, co jsme udělali. Jsme v křeči neustálých změn, kdy nová vláda shodí řadu kroků předchozí vlády jenom proto, že to považuje za politicky přínosné, i když je to ekonomicky s otazníkem. Chtěl bych vidět víc hodnocení dopadů, víc střízlivosti a hlavně větší tempo.

Další téma, zajímavé pro průmysl: Potřebujeme přijmout euro, má vláda stanovit harmonogram pro jeho přijetí? Nebo si vystačíme i do budoucna s českou korunou?

Já mám na to dlouhodobý názor. Když se podíváte na podniky, tak ty na tzv. euroizaci nastupují samy. Je to pro ně racionální způsob, jak se vypořádat s kurzovými riziky, jak snižovat náklady, jak uspět v soutěži. Když se zeptáte podniků, tři čtvrtiny z nich řeknou, že by si euro přály. Byla tu určitá opatrnost a neochota bojovat s trochu nepopulárním nátěrem eura. A ta do určité míry polevila.

Poslední otázka: Jaký má být postoj českých průmyslníků k evropské dekarbonizační politice, k tomu, čemu se zjednodušeně říká Green Deal?

My tady máme dva nesmiřitelné tábory, jeden říká, že Green Deal je zelené šílenství, že bychom se z něj měli vyvázat, odstoupit. A pak že bude svět růžový, krásný.

Že se vrátí „starý dobrý svět“?

Starý dobrý svět! Když to takhle řeknete někde z pódia, spousta lidí zatleská. A stejně tak na druhé straně je ideologie, že nesmíme brát ohled na sociální udržitelnost, na konkurenceschopnost, že je dekarbonizace nejdůležitější. Jet s klapkami na očích nalevo nebo napravo není správné.

Já říkám, že dekarbonizace nesmí znamenat deindustrializace Evropy. Jsem pragmatický, znám průmysl napříč všemi obory, nejenom automotive, znám starosti malých a středních firem. Ale znám i názory mladší generace. Sám mám děti, které už pracují a mají nějaká očekávání.

My se musíme na Green Deal dívat i z toho pohledu, že to nejsou jenom emise, ale třeba i cirkulární ekonomika. Pokud chceme řešit surovinovou dostatečnost, tak se musíme zabývat i cirkulární ekonomikou. I odpady jsou emise, spotřebovaná energie. Musíme to vzít kousek po kousku a jít po tématech. Přístup k regulacím nesmí být aktivistický. Regulace může určovat trendy, ale měla by zároveň nechávat i svobodu, jak se s problémy vypořádat. V tomto směru si myslím, že Brusel a Evropa trochu ztrácejí cit pro realitu.