Článek
Problémům, spojeným například s nízkými cenami komodit, které trápí zemědělce poslední roky, je dle ministra Marka Výborného (KDU-ČSL) možné čelit větší odvahou a změnou mentality.
„Pokud někdo nemá invenci, odvahu jít do změn a bude neustále točit čtyři komodity – pšenici, ječmen, řepku, kukuřici – tak je to sice relativně jednoduché na přípravu, sklizeň atd., ale nemůže si potom stěžovat, že se mu propadají ceny a zisk,“ řekl v rozhovoru pro SZ Byznys.
Nová strategie 2030+, která vychází z dokumentu jeho předchůdce Mariana Jurečky (KDU-ČSL), mimo jiné počítá s tím, že objem základních plodin bude klesat. Souvisí to nejen s výkyvy cen, ale také s poklesem živočišné výroby v Evropě.
Marek Výborný uvedl, že vláda už nestihne splnit jeden z koaličních slibů - zastropování přímých plateb, včetně propojenosti podniků. Vláda Petra Fialy (ODS) však zavedla strop na investiční platby ve výši 200 milionů Kč na celé dotační období.
„Myslím, že by strop 200 milionů Kč na celé období mohl být možná ještě o něco přísnější,“ řekl ministr.
Strategický plán 2030+, který jste představil, překračuje mandát vaší vlády. Aby fungoval a nešlo jen o „cár papíru“, bylo by potřeba najít širší shodu napříč nevládními organizacemi i politiky. Jak toho chcete dosáhnout, když zemědělci z obou táborů se neshodnou téměř na ničem?
Je to aktualizace dnes platného dokumentu do roku 2030 a dále po roce 2030. Už běží debata o budoucím strategickém rámci evropského zemědělství po roce 2027 a tento materiál by měl do značné míry definovat naši národní pozici. Věřím, že bude do značné míry respektován sektorem bez ohledu na to, kdo zrovna je ministrem.
Jaké jsou hlavní cíle?
Podpora živočišné produkce, podpora rostlinných komodit, citlivých komodit jako jsou brambory, chmel, cukrová řepa, ovoce, zelenina… Nová je například podpora rodinných farem.
Má plán ambice měnit strukturu českého zemědělství, jeho duální charakter, kdy několik málo podniků zajišťuje většinu produkce?
Nemá. Má ambici posílit hlavně roli malých a středních zemědělských podniků, protože u nich dnes vidíme největší problémy. Na ně strategie cílí. Problém není u několika velkých firem nebo holdingů.
Živočišná výroba podle Českého statistického úřadu byla v roce 2023 na nejnižší úrovni od roku 2004. Je vůle to zvrátit, nebo si řekneme, že například vepřové a drůbeží vyrábět nebudeme, raději ho dovezeme, ale budeme podporovat třeba hovězí a vejce?
To určitě ne. Chceme v některých sektorech minimálně stabilizovat stav. Třeba prasata plánujeme udržet minimálně na úrovni jednoho a půl milionu kusů. Nezajišťuje to soběstačnost ve vepřovém mase, ale víme, že nemáme reálné možnosti z řady důvodů chovy rozšiřovat.
Z jakých důvodů?
Například jen velmi těžko budete na venkově hledat souhlas veřejnosti s tím, že postavíte novou výkrmnu prasat. Jsou to věci, které jsou velmi složité, byť ne nemožné. Sektor chceme podporovat moderními technologiemi. Za dvacet let sice klesly stavy na polovinu, ale díky modernizacím stájí a lepší péči o dobytek výrazně stoupla dojivost, která je na špičkové evropské úrovni, a soběstačnost v mléce neklesla.
Méně konkurenceschopné jsou dlouhodobě chovy prasat. Neinvestuje se do nich tolik?
Chovy prasat zažily poměrně velký propad, ale právě i díky investicím se podařilo tento sektor stabilizovat a poslední tři roky už neklesá.
Jak souvisí cíle strategie se zajištěním potravinové soběstačnosti? Jak důležité je to téma?
Strategie nemluví o potravinové soběstačnosti, ale o potravinové bezpečnosti.
Máte konkrétní cíle, kolik spotřeby má být pokryto z české produkce, jako strategie z dob ministrování pana Jurečky?
Z hlediska potravin nám primárně nejde o potravinovou soběstačnost, ale o potravinovou bezpečnost. Máme cíle, jaký chceme zachovat objem dobytka, dojných krav, masných krav, jednotlivých komodit rostlinné výroby… Třeba v případě cukrové řepy chceme, aby se úroveň pěstování cukrovky v ČR zachovala na současné úrovni, protože to odpovídá zpracovatelské kapacitě v našich pěti cukrovarech.
Jiný příklad. V posledních letech se propadly rozlohy ovocných sadů, i když se to daří relativně stabilizovat. Do roku 2033 máme ambice lehce sady rozšířit z plochy okolo 12 000 na zhruba 15 000 hektarů. Neřešíme ale procenta soběstačnosti. Produkci chceme udržet, ale do České republiky budeme vždycky dovážet ovoce, vepřové maso apod. Lhali bychom si do kapsy, kdybychom napsali, že je naším cílem do roku 2030 zajistit soběstačnost. Není to potřeba, jsme součástí propojeného evropského trhu.
Řekl jste, že změníte mentální nastavení zemědělské veřejnosti a budete cílit na drobné snížení ploch s obilovinami a olejninami. Ale pro řadu farmářů, nehledě na velikost, je řepka nebo pšenice hlavní tržní plodinou, díky které drží jinou ztrátovou činnost. Třeba ovoce, zeleninu, maso.
Já se obávám, že toto platilo ještě před dvěma, třemi lety, ale dnes už to neplatí. V roce 2023 a 2024 jsem opakovaně zažíval vleklé debaty a nářky nad nízkými výkupními cenami obilí i řepky. Celosvětové ceny nedokážu jako ministr zemědělství ovlivnit.
Je krásně vidět, že pokud někdo nemá invenci, odvahu jít do změn, a bude neustále točit čtyři komodity – pšenici, ječmen, řepku, kukuřici – tak to sice je relativně jednoduché na přípravu, sklizeň atd., ale nemůže si potom stěžovat, že se mu propadají ceny a zisk. Když bude odvážnější, půjde novou cestou a bude diverzifikovat. Ukazuje se, že ten, kdo má živočišnou a zároveň rostlinnou výrobu, tak na tom dlouhodobě určitě bude lépe. Zemědělství se totiž pohybuje v cyklech. Ve chvíli, kdy se propadne živočišná výroba, může to sanovat rostlinnou výrobou, a naopak. Je to o odvaze, o mentálním nastavení a do značné míry o generační výměně.
Myslíte, že se už situace nevrátí do „normálu“, na který byli zemědělci léta zvyklí?
Myslím, že ne, je to skutečně celosvětový trend, který z mého pohledu souvisí bohužel i se snižujícím se objemem živočišné výroby v Evropě. Asi 50 procent obilovin je součástí krmných směsí pro hospodářská zvířata. Ukazuje se, že přebytek, který zde historicky máme a odpovídal zhruba třem milionům tun, se velmi složitě obchodně prodává do zahraničí. Za současné ceny se to téměř nevyplatí, proto je potřeba za tyto komodity hledat nějakou náhradu. Například v bramborách, kde jsme soběstační asi ze 70 procent. Rozumím tomu, že pro brambory potřebujete specifickou oblast, nedají se pěstovat všude. Ale není to jen o bramborách.
Řada zemědělců už to pochopila a začali měnit své plány. Už loni klesla produkce z 8 milionů tun na zhruba 7 milionů tun. Také v rámci dotační politiky se budeme muset soustředit na podporu pěstování citlivých komodit.
Důležitým prvkem je podpora zpracování v ČR, aby se nevyváželo tolik komodit, ale výsledný produkt vznikal „doma“. Míč je na straně řetězců a jejich zákazníků. Pokud nebudou chtít a nebudou motivováni, nenabídnou více českých potravin.
To je pravda, ale já myslím, že i tento trend se nám daří postupně měnit. Většina majitelů i managementu obchodních řetězců si uvědomuje, že přístup spotřebitelů se mění. Zákazníci budou vyžadovat na pultech více české zeleniny, ovoce a budou ochotni akceptovat i o něco vyšší cenu, aby na tom netratil farmář. Určitě se to daří. Roste také zájem o zkracování výrobně-dodavatelských řetězců, prodej ze dvora, samosběry. Každoročně například stoupá množství jahod prodávaných formou samosběru.
Jeden farmář na Hané loni vypěstoval celé pole melounů, dal na sociální sítě nabídku na samosběr a pole bylo za dvě hodiny sklizeno. Vím, že to není úplně ilustrativní příklad, ale ukazuje na zajímavou změnu chování.
Je nereálné, aby tato vláda stihla zastropovat přímé (hektarové) platby, což byl také jeden z bodů koaličního programu?
V nejbližších měsících to reálné není. Znamená to změnu celého strategického rámce společné zemědělské politiky, a to není úplně jednoduchá matematika. Rámec musí být prodiskutován na národní úrovni, schválen Evropskou komisí a následně se systém upravuje na národní úrovni. Vydávalo by se nařízení vlády a musely by se připravit systémy na Státním zemědělském intervenčním fondu. To zabere 1,5 až dva roky.
Nicméně do budoucna bychom v rámci vyvážení podpor k nějakým změnám měli přistoupit. O tom jsem bytostně přesvědčen.
Proč by se platby měly zastropovat a na koho opatření míří?
Míří na největší zemědělské podniky a holdingy, protože ty samy o sobě dnes mají do značné míry výhodu z velikosti. Naopak se ukazuje, že největší problémy mají středně velké farmy a podniky. Je to jeden z důvodů, proč dnes dochází k jejich skupování. Je to trend, který mě netěší. Nesouvisí to ale jen s dotacemi, vliv má i nezvládnutá generační výměna. Právě středně velkým farmám by mělo do budoucna pomoci degresivní zastropování plateb u největších podniků.
Kde by mohla být hranice - pomyslná dotační stopka?
To je k debatě a diskuzi. Evropská unie dnes nevolí cestu přes plochu, tj. že stropuje třeba na 1000, 2000 hektarech, ale na výši platby 100 tisíc eur.
Na Slovensku stropují přímé platby při příjmu nad 80 tisíc euro na 50 procentech a u příjmů na plochu 100 000 eur stropují stoprocentně.
Příběh je ale složitější. Musíte vědět, jestli budete stropovat od určité rozlohy farem, ale také se zapojením propojenosti, na jednotlivá IČ kvůli holdingům. Největší z nich Agrofert má v zemědělství přes 80 různých firem, farem a podniků, jeden hospodaří na 500 ha, druhý třeba na 2000 ha.
Současná vláda zatím zastropovala druhý pilíř, tedy investiční dotace. Mělo to v současném nastavení prokazatelný efekt právě ve vztahu k velkým subjektům, které zmiňujete?
Byl to jednoznačně správný krok. V období celé společné zemědělské politiky 2023 až 2027 nemá subjekt včetně majetkové propojenosti, to znamená holding s třeba dvaceti různými IČ, šanci čerpat více než 200 milionů korun. Někteří už to fakticky vyčerpali. Současně u tohoto zastropování platí, že na jeden projekt je strop 30 milionů Kč.
Ukazuje se, že díky tomu jsme schopni uspokojit více žadatelů a zároveň cílit investice právě na střední farmy a podniky. Ukázalo se to teď i ve čtvrtém kole žádostí loni na podzim.
Měl by se strop 200 milionů změnit?
Je to určitě k debatě. Myslím, že by strop 200 milionů Kč na celé období mohl být možná ještě o něco přísnější. Na druhou stranu jsou některé projekty, kde si myslím, že stát sám způsobil nějaké problémy a měl by se podílet na investicích. Konkrétně mám na mysli zákaz klecového chovu nosnic, který v ČR začne platit od roku 2027. Pokud chceme mít na pultech česká vejce, obnáší to poměrně nákladné přebudování klecových chovů na podestýlkové. Proto se snažíme uspokojit sto procent žadatelů o tyto investiční dotace.
