Válka odstartovala třetí etapu jaderné energetiky. Nahrává malým reaktorům

Ještě před pár lety budily malé modulární reaktory mezi energetiky pochybnosti. Dnes vedou jaderné státy závod o to, kdo je jako první uvede do komerčního provozu. Jaderné elektrárny postavené na principu modulárních jednotek mají být bezpečnější, levnější, snadnější na výrobu i schvalovací procesy. A už v polovině 30. let by mohly vyrábět elektřinu a teplo i v Česku.

První malý reaktor chce spustit skupina ČEZ v Temelíně už kolem roku 2035. Tedy dřív než chystaný 1200megawattový reaktor v Dukovanech, na který v březnu vypsala mezinárodní dodavatelský tendr. Podle jaderného experta Marka Ruščáka to není nereálný plán. Na vývoji malých modulárních reaktorů pracuje ve světě řada firem, první mají přijít na trh ještě koncem této dekády.

„I kvůli energetické krizi roste poptávka jak po velkých, tak po malých reaktorech. Musíme si dát pozor, aby Česká republika nebyla poslední v řadě zájemců, kteří se k malým reaktorům dostanou,“ říká v rozhovoru pro SZ Byznys Ruščák, který je ředitelem výzkumu odboru jaderné bezpečnosti Státního ústavu radiační ochrany. Na svém předchozím pracovišti v Centru výzkumu Řež vedl řadu let vývojový projekt českého malého reaktoru Energy Well. Problematiku stále pozorně sleduje.

Pozvala jsem vás jako experta na malé reaktory, ale začnu vaší současnou odborností: Roste riziko jaderného ohrožení kvůli válce na Ukrajině?

Odpověděl bych už klasickou citací předsedkyně SÚJB Dany Drábové: Radiační situace na Ukrajině zůstává normální.

Tuhle větu čteme od vypuknutí války každé ráno na twitteru paní Drábové. Ale vážně: Rusko systematicky bombarduje ukrajinskou energetickou infrastrukturu. Je to vážná hrozba pro i nás?

My s kolegy z Ukrajiny pečlivě monitorujeme všechno, co se tam děje, včetně jaderné elektrárny v Záporoží. Sledujeme všechno, co se může stát, jsme na to připraveni, koordinujeme znalosti i s kolegy v rámci Evropy. Já se jaderné havárie nebojím, ale bojím se toho, jak se posouvá hranice, co všechno je možné.

V jaderné bezpečnosti se klasifikují tři hlavní etapy: do havárie ve Fukušimě, pak po Fukušimě, kdy se v tom leccos změnilo. Třetí období začalo po letošním útoku na záporožskou jadernou elektrárnu. Musíme se znovu zamýšlet nad novými možnostmi, k nimž může dojít. Obavy dnes ale nejsou ani tak z havárie, jako z toho, že ukrajinské jaderné elektrárny budou poškozeny natolik, že nebudou schopny dále vyrábět elektřinu. To by znamenalo velkou krizi pro celý region.

Samostatnou kapitolou pak je možnost reálného použití jaderné zbraně na Ukrajině.

Samozřejmě.

Jaké dopady na pozici jaderné energetiky v Evropě bude současný konflikt mít?

Od havárie ve Fukušimě se část Evropanů jádra bojí a část na něj spoléhá. Nemyslím, že se ty postoje teď zásadně změní. Přesvědčení zůstanou přesvědčení. Příznivci jádra vědí, že pokud u nás nedojde k ozbrojenému konfliktu, hrozba související se stavbami jaderných elektráren se nás až tak netýká. Země, které jsou proti jádru, mohou války využít k argumentaci. Ale že by to zásadně změnilo něčí názor, to si nemyslím.

Mění válka šance na příchod malých modulárních jaderných reaktorů, o nichž se říká, že jsou bezpečnější než klasické elektrárny?

Změna je vidět, a zásadní. Kvůli bezpečnosti malé reaktory i vznikly. Začalo se s nimi přicházet v letech 2012 až 2013, rok, dva po Fukušimě. Byla to i odpověď na havárii, protože se po ní objevily požadavky na novou, menší a bezpečnější technologii. Tímto směrem vývoj zamířil. Zprvu se soustředil na pokročilé nové technologie, ale dnes vidíme, že ty se uplatní spíš ve vzdálenější budoucnosti.

To se týká i českého reaktoru Energy Well chlazeného tekutou solí, který vyvíjí Centrum výzkumu Řež, na jehož projektu jste se podílel. Adepti rychlého uvedení na trh vypadají jinak?

Dnes směřuje k rychlému uvedení na trh řada malých reaktorů, ale většina stojí na klasické vodní technologii, jak ji známe dnes.

Skupina ČEZ uzavřela memoranda o spolupráci s řadou zahraničních firem, které na vývoji modulárních reaktorů pracují. Nedávno s kanadskou Ontario Power Generation, předtím s americkými firmami NuScale a Holtec, americko-japonským uskupením GE-Hitachi, britským Rolls-Roycem, francouzskou EdF a s korejskou KHNP. Kdo z nich podle vás přijde jako první na trh?

Velmi pravděpodobně GE-Hitachi v Kanadě. Spuštění svého reaktoru o kapacitě 300 megawattů oznámili na rok 2028. Kanada začala malé reaktory brát velmi vážně jako první na světě, hledá k nim několik cest a rozjíždí řadu projektů různých dodavatelů. Vypadá to, že mezi nimi bude nejrychlejší právě GE-Hitachi.

Celkově mají výhodu ty společnosti, které už reaktory staví, což jsou také například Rolls-Royce nebo EdF. Jsou o něco dál než třeba Holtec, který dodává kontejnery pro vyhořelé palivo, má znalost, má lidi, ale pořád si musí ještě odpracovat o něco víc.

Bude vítěz tohoto závodu nejvhodnějším adeptem na dodávku malých reaktorů do Česka?

Nejde jen o rychlost. Důležitý parametr výběru partnera pro spolupráci bude také kapacita jednotlivých výrobců. Malé modulární reaktory dávají ekonomický smysl, až když jich dodavatel vyrobí několik. Ten první bude vždycky ztrátový. Aby to dávalo smysl ekonomicky, potřebujete dostatečnou výrobní kapacitu. Ona je ale teď vzhledem ke krizi velká poptávka i po velkých reaktorech, takže bude potřeba najít mezi tím rovnováhu, zvážit, kolik jich je kdo schopen vyrobit. A hlavně si musíme dát pozor, abychom nebyli poslední v řadě, kteří se k malým reaktorům dostanou.

Dělá ČEZ dost pro to, abychom nebyli poslední v řadě?

Určitě, jejich komunikace je na vysoké úrovni. Experti z ČEZ i státní správy byli letos v létě na návštěvě několika dodavatelů, aby zjistili, jak jsou daleko, jak fungují. Stát se také snaží splnit svůj úkol – posledních několik let se připravujeme na potřebné změny legislativy. Ne, že by se malé reaktory nedaly postavit podle platné legislativy, ale jde o to, aby to bylo co nejefektivnější.

Jedním z přínosů malých reaktorů má být rychlost výstavby. Bude to tak opravdu?

Jednak tu je rychlost, ale hlavně větší jistota investičního období. Při stavbě jaderných elektráren je jedním z nejdražších faktorů cena peněz. Jsou tu relativně vysoké úroky, relativně dlouho se staví. Pokud ale v Evropě bude možné přebírat mezi jednotlivými státy části licenčních řízení nebo průkazů, potřebných pro licencování, dalo by se leccos významně urychlit. To by i zlevnilo celou elektrárnu.

Jak je možné, že malé reaktory mohou ekonomicky konkurovat velkým? Výroba ve větším objemu zpravidla vychází lépe a sám říkáte, že nejdříve přijdou na trh malé reaktory postavené na technologii, kterou známe z  Temelína nebo Dukovan.

Když se začalo o malých reaktorech mluvit, byly skutečně malé, o kapacitě desítek megawattů. Postupně ale jejich projekty rostly až ke 300 megawattům. Jejich výhodou je, že můžete využít i zbytkové teplo. Velký energetický reaktor zbytkové teplo vypouští, protože je těžké ho v takovém objemu někam dostat. Velké reaktory tak zpravidla končí s účinností kolem 35 procent.

U menších reaktorů se dá snáz zbytkové teplo využít, účinnost se může díky tomu dostat výrazně výš, bez problémů až k 70 procentům. To okamžitě zvedá ekonomiku samostatného kusu. A pořád platí, že hlavní ekonomický efekt musí být ve větší flotile vyráběných reaktorů, což je reálné jen v nadnárodním měřítku. Myslím proto, že se při výběru partnera musíme velmi rychle dostat z velkého okruhu možných partnerů, které jste jmenovala, na užší výčet těch, u kterých to bude dávat ekonomický smysl.

Kolik malých jaderných reaktorů by v Česku mohlo reálně pracovat ve 30. letech?

Myslím, že se to ukáže na postupu výstavby toho prvního. Bude záležet na tom, jak se podaří zkoordinovat výrobní proces. A taky na tom, kdo všechno bude chtít ve stejném období stavět tutéž elektrárnu.

Podle zpráv z médií bude zájemců hodně. V Polsku nebo Rumunsku se mluví o plánech na desítky malých reaktorů.

Rozhodně nejbližším vážným zájemcem bude Polsko. Vím, že se o Polsku říká, že jaderný průmysl rozjíždí 30 let, ale nikdy ho nerozjelo. Ovšem před 30 lety Polsko nemělo žádné dálnice, dnes jich má víc než my. Pokud se Poláci rozhodnou, že budou stavět, a dají na to zdroje – a vypadá to, že se rozhodli – tak to půjde rychle. Ale pak se nabízí otázka, do jaké míry případně koordinovat naše snahy. Bude-li jedna výrobní firma dělat reaktorové moduly pro Polsko, dává smysl, aby je dodávala také k nám. To bude nakonec záležet hlavně na finanční analýze.

ČEZ tvrdí, že jeho chystaný velký reaktor v Dukovanech vyjde na 160 miliard korun plus náklady samotného financování. Řada energetiků náklady odhaduje spíš nad 300 miliard. Na kolik budou vycházet modulární reaktory?

Závisí to na druhu, většina dodavatelů si ale finanční analýzy nechává pro sebe. Co jsem slyšel, u reaktoru kolem 100 megawattů se mluví o nižších desítkách miliard korun, u větších, méně komplexních reaktorů do 50 miliard. Ale za to dnes nikdo ruku do ohně nedá. Ono se to může měnit i na základě větší objednávky pro jeden region, při ní půjde jednotková cena dolů.

Slyšela jsem názory, že by malý reaktor na výrobu elektřiny či tepla měl být v každém kraji Česka. Je to reálné?

Tomu se směju. Byl bych rád, abychom se spíš než na honbu za objemem soustředili na správné nastavení systému stavby a schvalování toho prvního. Klíč vidím v koordinaci s Evropou.

Dobře, ale kolik modulárních reaktorů by podle vás Česko během příští dekády potřebovalo?

Podle analýzy společnosti ČEPS bychom do roku 2040 měli přijít o šest až osm gigawattů výrobních zdrojů, protože bude končit uhlí. Kolem plynu jsou stále větší otazníky, i ten může chybět. Jaderné zdroje budeme potřebovat a výhodou malých reaktorů je, že jsou vhodné i pro teplárenství. Ale otázka je, kde jsou vhodné lokality pro jejich stavby. Technické nároky na ně jsou dost vysoké, než se lokalita vybere, musí se dlouho monitorovat. Uvažujeme-li o 30. letech, máme co dělat. Proto jsem rád, že ČEZ začal.

ČEZ slibuje, že velký reaktor v Dukovanech spustí kolem roku 2037. Má smysl zahajovat takovou stavbu, když podle vás už koncem 20. let nastoupí malé reaktory, které mají být levnější, s vyšší účinností i bezpečnější?

Má. Já to srovnávám s automobilovou dopravou. Dodávkou nenahradíte kamion a nejde to ani obráceně. V energetice potřebujeme stabilní velké zdroje, které zajistí baseload (stabilní dodávku, tzv. základní zatížení, pozn. red.). Ty vám dají jistotu. Malé zdroje mají výhodu v kombinaci, ale aby nahradily velký zdroj, potřebujeme jich víc. To naráží na problém s lokalitami, dostupností výrobních kapacit a tak dál. Pro mne dává smysl obojí včetně obnovitelných zdrojů.

Energetika se mění a rychle roste podíl nepravidelně vyrábějících obnovitelných zdrojů, které potřebují řiditelné zálohy. Jaderky však nelze snadno vypínat a zapínat podle potřeby tak jako třeba plynové elektrárny. Hodí se vůbec jaderné elektrárny do vznikajících decentralizovaných systémů s velkým podílem větrníků a solárů?

Jádro je vhodné pro baseload. Pokud se chceme vzdalovat plynu a uhlí, náhrada za ně je pro nás v Česku skutečně jen jádro. Některé země jádro nepotřebují. Rakousko nebo Norsko mají podmínky pro vodní elektrárny, Island pro geotermální zdroje, v Německu velkou část spotřeby mohou krýt offshorové větrné elektrárny. Ale pro Česko v naší geografické realitě je jádro nejlepší zálohou, abychom se mohli vyrovnat s výkyvy obnovitelných zdrojů.

Pokud se dostaneme do bodu, že solární elektrárny budou vyrábět velké přebytky elektřiny, můžeme je ukládat. Nastupuje elektromobilita, nastupují lepší formy akumulace energie, můžeme dnes už celkem efektivně vyrábět z přebytečné elektřiny vodík, možnosti tu jsou. Nemyslím, že bychom se v Česku mohli obejít do budoucna jak bez uhlí, tak bez plynu, tak bez jádra. Potřebujeme něco z této trojice. A jádro je z ní nejzelenější.