Peníze nejsou, bez dluhů prosperita nebude, varuje expert

Viktor Kotlán řídí jedno z nejdůležitějších oddělení České spořitelny. Spadá pod něho útvar řízení bilance, což je jako velín jaderného reaktoru. V rozhovoru pro SZ Byznys tento ekonom navrhuje, jak posunout českou ekonomiku na vyšší úroveň.

Český stát by měl zahájit masivní investiční program, v jehož rámci by si na mezinárodních trzích půjčil stovky miliard korun za jediné podmínky: že je bude investovat smysluplně do infrastruktury v širokém slova smyslu, tedy do toho, co občanům Česka umožňuje efektivně fungovat a žít: do školství, do železnice, do dálnic, …

„Na investice je velmi dobrá doba, protože se nás týká zpomalení v Německu. A kdy jindy se pokusit přijít s masivními investicemi než v době, když je ekonomika v útlumu?“ ptá se Kotlán.

V Česku se hodně mluví o zlomu ve vývoji ekonomiky, že se stávající model levné práce vyčerpal. Souhlasíte s tím?

Po revoluci v roce 1989 jsme se začali rychle přibližovat k západním ekonomikám, naše HDP rostlo rychleji, kurz posiloval, takže konvergence byla nejenom reálná, ale i nominální. V posledních letech vidíme určité vyčerpání tohoto modelu. Naše ekonomika už dlouho stagnuje a i prognózy růstu pro další roky se pohybují kolem dvou až tří procent za rok.

Už to není růst, který jsme si zvykli vídat po revoluci, a je možné, že se náš model ekonomiky založené na levné pracovní síle vyčerpal a potřebujeme hledat nový model, který bude založený samozřejmě na automatizaci, na robotizaci, ale především na fungující infrastruktuře, kterou máme v Česku ohromně podinvestovanou.

Pokud vím, tak váš recept spočívá v tom, že by měl stát podniknout masivní investice i za cenu zvýšení státního dluhu?

Myslím si, že jsme v Česku dlouhodobě konzervativní. Podobně jako je každý Čech a střadatel hodně konzervativní, tak i naše vlády jsou dlouhodobě velmi konzervativní. Když se na to podíváme v evropském kontextu, je naše zadlužení v poměru k HDP velmi nízké, což je příznivé a máme z toho radost.

Na druhou stranu, když se podíváme na naši dálniční síť, je to velmi mizerné. Když se podíváme na naši železniční síť, je to přece ostudné jet z Prahy do Brna vlakem dvě a půl hodiny. V 21. století je to úplně mimo. Když se podíváme na naše školství, tak je ultra podinvestované. Nemůžeme na jednu stranu chtít nízký dluh vůči HDP a pořád se bít v prsa, že jsme v zadlužení jedni z nejlepších v Evropě, a na druhou stranu mít takto podinvestovanou ekonomiku.

Existuje u nás přitom obava, že když začneme zadlužení navyšovat, tak se nám to vymkne z kontroly a finanční trhy se nám pomstí tím, že najednou náklady na financování dluhu strašně vyskočí.

Nepomstí se nám?

Když člověk mluví s investory v zahraničí – protože my jako Česká spořitelna taky vydáváme dluhopisy a bavíme se hodně s investory – tak moje zkušenost je taková, že to jsou velmi chytří lidé. Velmi dobře dokážou rozlišit, jestli si člověk půjčuje, aby peníze rozdal a „projedl“, anebo jestli si půjčuje na to, aby vybudoval něco, z čeho bude mít celá ekonomika do budoucna nějaký užitek. Ti lidé tomu skutečně rozumí.

Domnívám se, že kdyby Česká republika měla masivní investiční program na vybrané infrastrukturní investice, a vydala dluhopisy, které by i třeba jménem k těm investicím odkazovaly, a vysvětlili bychom v Londýně, ve Skandinávii, ve Frankfurtu investorům, že máme mechanismus, který zajišťuje, že tyto peníze „neprojíme“, ale že za ně skutečně něco smysluplného postavíme, tak si myslím, že by to nevedlo k růstu nákladů na financování – a myslím si, že by to Českou republiku mohlo výrazně posunout.

Vždycky přitom existuje nebezpečí, že čím víc peněz „protéká“ státním aparátem, tím víc peněz se může po cestě ztratit. A někteří lidé, například předseda Národní rozpočtové rady Mojmír Hampl, říkají, že čím menší stát, tím je to za každých okolností lepší, protože se toho může méně pokazit.

Nejsem si tím úplně jistý, protože infrastrukturní investice soukromá sféra prostě nevybuduje. Projekty PPP (spolupráce státu a soukromých investorů, pozn. red.) jsou dobré, ale samy o sobě nestačí.

Tady nemluvíme o státních dluhopisech v hodnotě jednotek miliard korun, ale desítek či spíše stovek miliard korun?

Ano. Ale z pohledu mezinárodních trhů to nejsou velké peníze. Česká spořitelna je malá banka uprostřed Evropy a na mezinárodních trzích vydáváme každý rok dluhopisy za 25 miliard korun. O tyto dluhopisy je třeba trojnásobný zájem, takže kdyby si český stát chtěl půjčit na mezinárodních trzích 100 miliard korun, nejsou to z pohledu mezinárodních trhů žádné velké peníze.

Jsme podle vás také odsouzeni ke stagnaci, když náš největší partner, Německo, stagnuje? Nebo vidíte cestu, jak by se ekonomika mohla „nakopnout“ právě v masivních investicích, které by měl podniknout stát.

Myslím si, že na investice je velmi dobrá doba, protože zpomalení v Německu se nás určitě týká. A kdy jindy se pokusit přijít s masivními investicemi než v době, když je ekonomika v útlumu?

Platili bychom podle vás z tohoto nového dluhu stejný úrok jako z klasických státních dluhopisů? Aktuálně je to za desetiletý dluhopis mírně nad čtyři procenta ročně.

Kdyby to byly infrastrukturní dluhopisy zaručené státem, byl by úrok podobný, protože stát garantuje splacení. Kdyby to vydávala jiná entita než stát, tak by tam mohlo být pár desetin procenta navíc, ale určitě by se ta úroková sazba od státních dluhopisů příliš nelišila.

Když se investorům vysvětlí, k čemu ta půjčka je, a dobře ošetříme, aby se peníze nevyužily na něco jiného, tak jsou podle mě investoři připraveni nakupovat, a nemyslím si, že bychom byli nějak penalizováni za to, že chceme investovat do ekonomiky.

Na cestě z oblasti montoven k vyšší přidané hodnotě je klíčové vzdělání, a investice do vzdělání nás mohou posunout výrazně dál. Konkrétně je to třeba vzdělání ministerských úředníků nebo vůbec kvalita státní správy. Když se podívá člověk do Velké Británie, do Francie, mají tyto země speciální školy pro úředníky, a pro lidi, kteří vystudují nejlepší školy, je práce ve státní správě prestižní, mimo jiné i proto, že jsou odpovídajícím způsobem zaplaceni. Měli bychom platit více učitelům i špičkovým státním úředníkům.

Diskutuje se teď o bankovní dani. Předpokládám, že váš názor na tuto daň je relativně negativní. Jaký by na vás měla dopad?

K bankovní dani se nechci vyjadřovat, protože jsem neviděl návrh, takže se necítím kompetentní.

Vaším velkým tématem jsou také digitální měny centrálních bank (CBDC)? K čemu podle vás jsou?

Teď ještě nejsou k ničemu. Je to jen příprava a řinčení zbraněmi, které centrální banky – samy v to doufají – nikdy nebudou muset použít, protože je s nimi spojená spousta nevyřešených otázek.

Kdyby začaly fungovat, byla by to v bankovním systému obrovská revoluce. Ale protože to zatím vypadá tak okrajově a také příliš revolučně, má většina ekonomů tendenci celou problematiku odsouvat do určitého šuplíku, který je k ničemu a který nikdy neotevřeme, a tudíž se tím vlastně nechtějí ani moc zabývat, protože to vypadá jako ztráta času.

Jsem možná jeden z těch lidí, kteří se tomu věnují trošku víc, protože si myslím, že to může být pro politiky lákavé.

V jakém smyslu?

Takovou ochutnávku, jak lákavé to je, vidíme například v Maďarsku, kdy vláda provoz státu financuje téměř výhradně dluhopisy, které prodává retailu, tedy běžným občanům. Vede to k tomu, že lidé své dlouhodobé úspory nedávají do banky, ale rovnou státu. Banky potom nemají dlouhodobé termínové nebo spořicí vklady, jak je známe u nás, protože všechny tyto peníze lidé ukládají přímo u státu. Absence dlouhodobých vkladů pak může omezovat možnosti bank dávat dlouhodobé úvěry.

Něco podobného před dvěma týdny zavedlo Rakousko. Rakouské ministerstvo financí přišlo s mobilní aplikací, v níž si můžete koupit rakouský státní dluhopis. A nemluvíme tu jen o pětiletém dluhopisu, ale vy si můžete koupit měsíční nebo šestiměsíční dluhopis čili oni v podstatě vstoupili na trh krátkodobých termínových peněz a najednou je to alternativa k bankovním penězům.

Ukazuje to, že stát může mít nutkání na toto pole vstoupit. V případech, o nichž jsem se zmínil, je tím aktérem Ministerstvo financí, nejsou to ještě digitální peníze centrální banky, ale může se stát, že nějaký diktátor v nějaké nám geograficky blízké zemi zavelí: „My teď přebíráme kontrolu nad státními penězi. Vidíme v tom velké plusy.“ Myslím, že je dobré to sledovat.

Proč ale Evropská centrální banka vyvíjí digitální měny?

Velké potenciální nebezpečí vidí někteří ekonomové například v tom, že celá Evropa, nebo celý evropský platební systém funguje díky firmám Visa a Mastercard. Kdyby v Americe vyhrál volby nějaký poblázněný politik a řekl Vise a Mastercardu, že mají zakázáno podnikání v Evropě, tak máme problém.

Je to, myslím, strašně málo pravděpodobné, ale i pro tu malinkou pravděpodobnost je dobré, aby existovalo náhradní řešení, a to náhradní řešení vidí Evropská centrální banka v digitálnímu euru.

Z toho pohledu je tedy digitální euro pozitivní věc, protože duopol firem Visa a Mastercard je obrovský a může být, jak jste říkal, politicky zneužitelný?

Je určitě dobré mít připravenou nějakou alternativu, byť by nebyla dokonalá. Současně myslím, že je dobré mít digitální měnu připravenou a zároveň doufat, že žádná riziková situace nenastane a centrální banka digitální měnu nebude muset nikdy využít. Je to něco jako atomovka. Máte ji připravenou, ale doufáte, že ji nebudete muset použít.

Vytvořit vlastní digitální měnu se pokouší mimo jiné i Čína?

Ano. Tím strašákem může kromě Visy a Mastercard být i velký projekt digitálního jüanu, který testují desítky milionů lidí. Je to tedy masová věc. Kdyby se teoreticky tento digitální jüan najednou stal tak atraktivní, že by se jím začalo platit i v Evropě, bylo by to taky nebezpečí.

Konec firem Visa nebo Mastercard v Evropě, nebo digitální jüan by mohly způsobit, že se evropský finanční systém úplně sesype.