Článek
Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.
Čtvrtý nejbohatší Čech Pavel Tykač pokračuje v zahraniční expanzi. Otvírá obchodní zastoupení v New Yorku a buduje tu akviziční tým. Investiční příležitosti kromě USA zkoumá v Kanadě a Austrálii, letos nově vstoupil na asijský trh. Stále ho zajímá hlavně uhlí, ale i ropa, plyn, železná ruda, energetika a ocelářství.
„Nad Evropou jsme trochu zlomili hůl,“ říká v rozhovoru pro podcast Agenda SZ Byznys Alan Svoboda, šéf skupiny Sev.en Global Investments, která zastřešuje Tykačova zahraniční aktiva a řídí další akvizice.
Po evropských volbách se začíná mluvit o zvolnění tempa Green Dealu. Pokud na to opravdu dojde, změnilo by to investiční prostředí v Evropě?
Voliči vystavili politikům zajímavé vysvědčení napříč celou Evropskou unií. Je vidět, že lidé nechtějí extrémy, chtějí, aby politika byla rozumná, ne ideologická. Myslím, že to by teď mohlo v Evropě převládnout, a tím by se vytvořilo i příznivější investiční prostředí. Byznys založený na dotacích, podporách a regulacích je vždycky riskantní.
Investiční prostředí ovlivňuje kromě politiky a regulací také přístup bank a fondů, které v čím dál větší míře odmítají financovat fosilní aktiva. Tedy i uhelnou těžbu a energetiku, které jsou specialitou Sev.en. Jak bude podle vás tento trend pokračovat?
V oblasti financování skutečně převládá ideologie. Kohoutky se rok od roku víc utahují, což se odráží na byznysu. Trpí tím elektrárny, doly a ocelárny. Není k dispozici kapitál, který by potřebovaly k rozvoji, chybí strategický vlastník, který se těmto odvětvím bude věnovat po dobu, po jakou ještě budou potřebná.
Uhlí v Evropě skončí
Uhelná energetika si v Evropské unii udržuje význam v podstatě už jen ve čtyřech zemích – v Česku, Polsku, Německu a Bulharsku. Jak dlouho bude přežívat?
Myslím, že v celé Evropské unii dojde postupně k transformaci, uhlí bude nahrazeno jinými zdroji. Dojde k propojení soustav, aby elektřina mohla plynule protékat přes hranice a vyrovnávat rozdíly. Obnovitelné zdroje z míst, kde dává smysl je stavět, by pak poskytovaly energii tam, kde se dnes využívá uhlí nebo plyn. A věřím, že jednou přijdou ve velkém i úložiště energie, která budou vyrovnávat rozdíly ve výrobě a spotřebě.
Nicméně k tomu je třeba ještě nějaká cesta. Důležité je, abychom si na té cestě neudělali víc překážek, než je nutné. Aby to bylo rychlé a co možná nejlevnější pro spotřebitele.
Evropa si stanovila, že se v roce 2050 stane klimaticky neutrální. Má nejambicióznější dekarbonizační cíl ze všech velkých hospodářských celků na světě. Je to reálné?
Nulových emisí oxidu uhličitého nedosáhneme s technologiemi, které dnes lze průmyslově nasadit. Je to sázka na nové technologie, které nahradí stávající způsob výroby oceli, chemických látek a elektřiny. A také způsob dopravy. Ten ambiciózní plán nejde uspěchat, není možné s dnešními prostředky rovnou skočit do cíle.
Zlomená hůl nad Evropou
Vy jste v posledních letech investovali mimo Evropu. Máte velká aktiva v USA, v Austrálii, nedávno jste koupili elektrárnu ve Vietnamu. Počítáte s tím, že byste se vrátili na evropský trh?
My jsme, upřímně řečeno, trochu zlomili hůl nad Evropou už pár let zpátky. Kvůli tomu, jak víceméně bez ohledu na dopady hnala Green Deal kupředu, kvůli nejistým regulacím a politickému prostředí. Pro nás je daleko příznivější situace v Austrálii a v Americe, kde jsou investiční příležitosti a kde máme zázemí. V Austrálii máme tým v Sydney. Podobně budujeme i zázemí v Americe, v New Yorku otvíráme zastoupení, najímáme lidi. Evropa je pro nás až třetí v pořadí.
Máte konkrétní akviziční plány v USA a v Austrálii?
Energetika se skutečně transformuje region od regionu, nakonec k tomu dojde i v ocelářství. Ale počítáme s tím, že uhlí pro ocelářský průmysl bude zapotřebí ještě mnohem déle než pro energetiku. Díváme se teď i na Kanadu, to je obrovský trh. Vidíme příležitost pro růst v těžbě, v energetice, v ocelářství, díváme se na příležitosti v oblasti těžby ropy a plynu, případně i v následné distribuci a zpracování. Proto posilujeme v Americe.
Před časem jste zmínil, že by vás zajímala i těžba surovin, které jsou potřebné pro dekarbonizační proces, například lithia. Jak dnes tento segment hodnotíte?
Ceny materiálů pro baterie jsou jednou na obrovských maximech, jindy se hroutí, protože opadne zájem o elektromobily. Je to hodně poplatné vývoji politiky. Svého času automobilky naskočily na vlnu elektromobility, dnes vidí, že se ta auta neprodávají tak dobře a že je třeba zpomalit.
Dodavatelé surovin do baterek a stejně tak i do dalších komponent cítí, že transformace dopravy bude pomalejší. Dříve byl obrovský hlad investovat do nových nalezišť a těžebních kapacit, teď to celé opadá. Takže bych nechtěl slibovat, jestli se do tohoto oboru pustíme.
Nejisté české lithium
Mimochodem, jak v této souvislosti vidíte perspektivu těžby lithia v Česku u Cínovce?
Neznám ekonomiku toho projektu, ale dívali jsme se po světě na jiné projekty. Tam, kde to ještě před rokem vypadalo nadějně, dnes ekonomika vůbec nevychází. Je možné, že podobný osud potká i český projekt. Ale neznám detaily, berte to jako srovnání s něčím, co vidíme po světě.
Nedávno jste vstoupili do Vietnamu, kde jste koupili podíl v elektrárně. Vidíte tam šance k další expanzi?
Vietnam je velmi zajímavá země, rozvíjí se, roste tam HDP, lidé jsou velmi motivovaní. Je to alternativa k investicím v Číně. Přestože by se dal označit jako komunistická země, Vietnam byznys neodrazuje, ale naopak přitahuje zahraniční kapitál. Potřebují infrastrukturu, elektřinu, suroviny.
Pro nás je tato investice jakousi branou k tomu, podívat se na další příležitosti ve Vietnamu, ale i v širším regionu. V Indii, v Číně, případně ve zbytku Asie.
Jak lokality pro expanzi vybíráte?
My se soustředíme na země, kde je stabilní právní prostředí a transparentnost. Nesázíme na prémii za rizika v zemích, kde není jasné, jestli si člověk udrží vlastnictví aktiv a jestli dokáže vydělané prostředky vzít a investovat jinde.
Jsme opatrní, takže vždycky budeme spíš zvažovat, jestli raději neposílit pozici v Americe než si otevřít nějakou novou investiční frontu. I tak se díváme na projekty třeba v několika afrických zemích, ale vždycky zatím převážil názor, že než riskovat tady, tak raději sáhneme po něčem, co už nám je bližší.
Jak se financují nákupy fosilních aktiv, když jsou nežádoucí pro banky a investiční fondy?
Tyto investice jsou relativně rychle návratné, takže prostředky máte do několika let zpátky. Využíváme vlastní kapitál, ekvitu. Často se nám podaří koupit byznysy zadlužené z doby, kdy se stavěly. To je případ vietnamské elektrárny, jejíž dluh se bude splácet z výnosů, které jsou nastavené v dlouhodobých smlouvách.
Tam, kde je třeba refinancovat, narážíme na to, že běžným bankám se do toho moc nechce. Pak přichází na scénu privátní kapitál. Privátní investoři cítí příležitost poskytovat půjčky s vysokým úrokem, takže někdy, když potřebujeme překlenout krátké období, sáhneme po takových instrumentech. Ale většina akvizic je založena na tom, že se z nich prostředky rychle vrací.
Jakou perspektivu má podnikání Pavla Tykače v České republice? Těžba na jednom z jeho dolů končí, z ekonomických důvodů možná už za rok zavře uhelné elektrárny.
My všude říkáme, že jsme investor poslední v řadě, který na konci zhasne a půjde dál. Jsme ale zodpovědný investor, který po sobě uklidí. Jenom bych nerad, aby dnešní tržní signály ukazující, že uhelná energetika není potřebná, nebyly trochu scestné.
Ceny elektřiny, která se dnes na burze obchoduje na příští roky, nemusí být dobrým indikátorem toho, jak to pak ve skutečnosti opravdu bude vypadat. Jestli bude zelené elektřiny tolik, že už žádné uhelné elektrárny nebudou zapotřebí. Jestli nepřijde další energetická krize, jestli by si neměla každá země nechat nějaké pojistky ve hře. To je jediné, co mi vrtá hlavou. Ale já se českou problematikou moc nezabývám, takže to neberte jako názor manažera zodpovědného za tuto agendu, spíš jako názor občana.
Vaše sesterská skupina Sev.en Česká energie už dříve oznámila, že chce v Česku investovat do obnovitelných elektráren, do bateriových úložišť či do vodíku. Zajímá vás tenhle sektor skutečně jako investory, nebo chcete spíš jen využít dotací, které na tyto projekty bude možné získat?
Nemyslím si, že by tyto dotace byly v Česku nějak významně štědré. Ale v rámci rekultivací dává řada zelených projektů smysl, jen je třeba to dobře posoudit.
Teď zrovna jsem se bavil se známým, který se pustil do výstavby velké solární elektrárny na střechách svých skladů v době, kdy byly vysoké ceny elektřiny. Dneska pláče nad výdělkem. V momentě, kdy to po všech útrapách konečně zprovoznil, zjistil, že od něj tuto elektřinu nikdo nechce a že se mu ten projekt nikdy nezaplatí – i s tím, co dostal na dotacích. Je třeba rozumět, s jakou motivací kdo investuje. Pro nás je to především o tom, uklidit, zanechat za sebou čisté životní prostředí.
