Třinečtí hutníci startují tažení proti CO2. Potřebují miliardové dotace

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Největší domácí hutní podnik Třinecké železárny rozjíždí investiční program, jaký nemá v českém ocelářství obdoby od 80. let.

Do konce roku 2028 chtějí v Třinci snížit emise CO2, aby splnili požadavky Evropské unie. Zároveň si tak srazí náklady na emisní povolenky, jež musí jako velký znečišťovatel nakupovat.

Třinec je posledním ocelářským podnikem s výrobou surové oceli u nás. Vysoké pece v nedaleké Liberty Ostrava vyhasly už před rokem, kdysi slavná Nová huť prochází insolvenčním řízením.

„Dekarbonizace ocelářství je technologicky i finančně velmi náročný proces,“ říká Petr Popelář, předseda představenstva skupiny Moravia Steel, která Třinecké železárny ovládá.

První ze série chystaných investic se rozběhla už loni na podzim. Železárny staví briketační linku na úpravu železné rudy před vsazením do vysoké pece.

„Tradiční výroba vstupu pro vysokou pec je postavena na spékání železné rudy za tepla. My to nahradíme výrobou briket, to znamená studeným pochodem. Ušetříme tím asi 70 000 tun emisí CO2 za rok. Pro představu, je to asi jako 19 tisíc osobních automobilů,“ vysvětluje Popelář.

A pokračuje: „Letos začínáme přestavbu naší energetiky, rozloučíme se s uhlím a přejdeme na zemní plyn. Hlavní investiční akcí pak bude nahrazení jedné z našich dvou vysokých pecí elektrickou obloukovou pecí.“

Linka na výrobu vysokopecních briket v Evropě unikátní technologií dovezenou z USA přijde na miliardu korun. Přestavba podnikové energetiky na dvě miliardy, náklady na elektrickou obloukovou pec přesahují 20 miliard.

Třinecký program je o to náročnější, že se do něj firma pouští v době, kdy ocelářský trh v Evropě už třetím rokem prožívá krizi.

Elektrická oblouková pec vyrábí ocel bez uhelného koksu, místo železné rudy taví šrot. Celý proces má nižší uhlíkovou stopu než tavba ve vysoké peci, ale je náročnější na spotřebu elektřiny.

Kapacita podnikové elektrárny ani po přestavbě na plyn nebude stačit, Železárny budou potřebovat větší odběr ze sítě a k tomu potřebují novou linku velmi vysokého napětí, na níž spolupracují se státní firmou ČEPS.

Kromě pece a elektrické přípojky musí podnik postavit také sklad šrotu. „Celá série akcí dohromady vyjde na zhruba jednu miliardu eur, tedy přes 25 miliard korun,“ říká Popelář.

Pro Třinec je nemyslitelné zaplatit celý dekarbonizační program z vlastních zdrojů.

Polovinu nákladů na přestavbu energetiky má pokrýt dotace z Modernizačního fondu. „Podpora se dotahuje. S realizací chceme začít letos na podzim, hotovi bychom měli být do roku 2027.

Také na briketační linku mají Třinecké železárny přislíbenou 50procentní dotaci, stejně jako v případě závodní energetiky jde z povolenkových výnosů. Veřejná podpora je dle Popeláře podmínkou i pro stavbu obloukové pece.

„Nedovedu si představit, že bychom to dělali bez veřejné podpory, je to akce vynucená evropským Green Dealem. Všichni naši konkurenti samozřejmě mají podporu na tyto investice také. Připadá mi logické, že i my se budeme o veřejnou podporu v poměrně značném rozsahu ucházet,“ říká Popelář.

Pokud Třinecké železárny nezískají na výstavu obloukové pece dotaci, projekt odloží.

„Mohli bychom pokračovat s vysokopecní výrobou, jedna naše pec projde letos rekonstrukcí, druhá má životnost do roku 2036. Museli bychom emisní stopu snižovat krůček za krůčkem, efekt by byl menší. Deklarované cíle na snížení uhlíkové stopy o 55 procent oproti roku 1990 do roku 2030 by samozřejmě byly ohroženy. Veřejná podpora je pro nás klíčová,“ říká Petr Popelář.

Evropské ocelářství bojuje o přežití. Trh je od poloviny roku 2022 pod tlakem asijské konkurence, poptávka klesá.

„Naše konkurence dodává finální produkt za ceny, za jaké často nevyrobíme ani polotovar. Navíc se v postcovidové době potýkáme s obrovskými nárůsty cen energií. Před covidem jsme za ně platili 3,5 miliardy korun ročně. V roce 2023 to bylo 8,7 miliardy - přes pět miliard nárůst. Tyto náklady musíte promítnout v cenách. A do toho vstupuje tlak na dekarbonizaci,“ popisuje manažer.

Dekarbonizační program musí firma kvůli dotačním podmínkám stihnout do konce roku 2028. „Všechno se potkává v ne zrovna ideální době,“ říká Popelář. Situace na trhu se dle něj nezlepšuje, spíš jde k horšímu.

„Pohybuji se v ocelářství skoro 30 let. Je to cyklické odvětví, někdy jsme nahoře, někdy dole. Ale propad nikdy netrval takhle dlouho. Problém je slabá poptávka v Evropě, zejména v Německu, což je náš klíčový trh. Zatím nevidíme to světlo na konci tunelu,“ dodává.

Tlak na trhu dle něj ještě zvýší dovozní cla, kterými hrozí nový americký prezident Donald Trump. Asijskou konkurenci, jež dnes prodává do USA, to nejspíš přesměruje do Evropy.

Dle Popeláře se většina hutních firem v Evropě dnes nachází buď na hranici ztrát nebo v červených číslech. „Třinec zatím vydělává: ještě bojujeme, udržujeme se v černých číslech a doufám, že to tak zůstane. Ale nedá se mluvit o rozvoji oboru, spíš o přežívání,“ říká.

Evropská ocelářská asociace Eurofer od loňska žádá po Evropské komisi důslednou ochranu unijního trhu. Dle Popeláře je to nezbytné, tlak Euroferu však zatím, jak říká, velký efekt nemá. Politici spíš řeší problém automobilového průmyslu. A uhlíkové clo, jež Evropská unie od příštího roku zavádí na import s vyšší uhlíkovou stopou, prý k narovnání podmínek nepomůže.

„Je to dobrá myšlenka, ale uhlíkovému clu se dá snadno vyhnout,“ tvrdí šéf Moravia Steel. Čeká, že mimounijní ocelárny budou vyrábět ekologicky čistou ocel pro evropský trh a zbytek dál starými emisními technologiemi. Náklady na dekarbonizaci rozpustí v celkových tržbách a pořád budou před Evropany ve výhodě.

„Ve finále uhlíkové clo ničemu nepomůže a globální emisní stopa bude ještě větší. Ocelářské produkty se dovážejí ne zrovna nízkoemisní námořní dopravou a výběr uhlíkového cla asi nebude takový, jak bychom očekávali. Dovozy můžou plynout dál. Systém tak, jak je nastavený, ve mně nebudí důvěru,“ říká Petr Popelář, dle něhož by bylo pro evropské oceláře lepší, kdyby Evropská unie zavedla importní kvóty nebo vyšší klasická cla.